Někdy to bylo kruté. Většinou to tak bylo, jak se život nikdy nezastavil. Nezastavil se kvůli Loriině bolesti. Nemohla si ani vzít čas na to, aby pořádně truchlila, jinak by přišla o práci. Takže po sotva dvou dnech doma byla Lori zpátky v bistru a odpracovávala si svou obvyklou směnu.

Skoro jako by se nic nestalo.

Skoro jako by minulý týden nepřišla o dítě.

Uplynuly dva týdny a ne, ta bolest nepolevila, jen prostě našla způsob, jak s ní žít.

Mezi všemi jejími spolupracovníky bylo všeobecně známo, že dává dítě k adopci. Velmi dobře známo, takže když ji Birdie v polovině směny našla na záchodě plakat, její otázka zněla:

"Ale ty jsi to dítě přece od začátku vůbec nechtěla. Nechápu, proč jsi teď smutná."

Její slova zněla hrdelně, jako by jí nůž rozřezával vnitřnosti. Okamžitě si setřela slzy a vrátila se do práce, od té chvíle už s Birdie nepromluvila.

Jedinou částí dne, která jí jakoby poskytovala krátkou chvilku radosti, bylo, když si paní Graceová přijela pro mléko pro to dítě.

Lori zvládala odsávat každé ráno a po práci, potom to mléko naporcovala do sáčků, opatřila datem a zamrazila.

Dohodli se na frekvenci každé tři dny, ale z nějakého důvodu Lori nemohla přestat produkovat více mléka, takže paní Graceová někdy musela přijet hned na druhý den. Přemýšlela, jestli to tím darováním mléka nedělá jen horší.

Paní Graceová byla velmi laskavá. Občas, když se zastavila pro mléko, přinesla Lori jídlo. Domácí jídlo. Jednou jí přinesla lasagne a jiný den to byl limetkový koláč.

Také se nezdálo, že by ji někdy unavovalo dávat Lori zprávy o pokrocích toho dítěte, a to i přesto, že Lori předstírala nezájem, kdykoli o tom dítěti mluvila.

Konečně se dostali k tomu, aby ji pojmenovali. Její jméno bylo Emilia. Emilia Caineová. Občas jí zkráceně říkali Emmy.

Jared se také neukázal, možná se kvůli tomu všemu stále cítil provinile. Přece jen, kdyby do ní nestrčil, nezačala by rodit předčasně.

Část z ní byla ráda, že se držel dál, i když znala jeho povahu a věděla, že by nikdy nezůstal pryč moc dlouho. Modlila se a doufala, že teď už zmizel nadobro.

Potřebovala ve svém životě stabilitu. Stabilitu a normálnost.

Jared byl kapitola, kterou zoufale potřebovala uzavřít. O uzavření této kapitoly se snažila už celé měsíce.

"Lori! Stůl číslo tři potřebuje dolít!"

Zavolala na ni Birdie a Lori přikývla a vykročila ke stolu s konvicí kávy v ruce.

"Hele! Já tě tu už předtím viděl. Nebyla jsi náhodou těhotná?"

Zeptal se a Lori přikývla.

"Ano. Byla jsem."

Mužovy oči po ní přejely v pohledu, který moc dobře znala.

"Páni. Vypadáš skvěle! Tedy, na někoho, kdo zrovna měl dítě, vypadáš sakra žhavě!"

Okomentoval to a Lori vykouzlila nucený úsměv. Nevyžádané komentáře a příšerné komplimenty, to byl přesně ten druh věcí, se kterým se tu v bistru musela obvykle potýkat.

"Díky."

Zamumlala a odešla od jeho stolu.

Žhavě?

Necítila se žhavě. Nic na ní jí nepřipadalo žhavé.

Byla raněná. Raněná a zlomená. A obávala se, že už se možná nikdy nezotaví z té bolesti, kterou cítila, z toho brutálního hlodání na hrudi.

Byla stále ponořená do svých pocitů a vůbec si nevšimla, že do bistra vešel nějaký muž.

Soustředila se na utírání stolu, na kterém nějaké dítě udělalo svinčík.

"Slečna Wyattová? Jste slečna Wyattová?"

Zeptal se hluboký hlas.

Lori se ani neotočila.

"Ano."

Odpověděla. Když skončila, obrátila se a spatřila vysokého muže stojícího přímo před ní.

Ucouvla o malý krůček zpět.

Byl vysoký. Něco na jeho přítomnosti se týčilo do výšky.

Dominantní.

Velmi vysoký.

Měřil pravděpodobně něco přes metr devadesát, na sobě měl uhlově černý oblek, ušitý na míru, tak aby obepínal každý centimetr jeho těla. Měl krátké tmavé vlasy, tvář hladce oholenou, kromě úzkého knírku, který si pěstoval. Měl hluboce zneklidňující modré oči, které vypadaly na to, aby byly přirozené, až moc modře, čelist, co by dokázala krájet led, a lícní kosti tak krásné, až díky nim vypadal, jako by ho vymodeloval nějaký dokonalý bůh.

Těžce polkla a odvrátila zrak, přistihla se, jak na něj zírá. Přesně tento účinek na lidi on měl, a pravděpodobně byl za to rád.

"Můžeme si někam sednout a promluvit si?"

Zeptal se a Lori pohlédla na Birdie, která ji sledovala jako ostříž.

"Teď hned? Jsem na směně."

"Kdo jste?"

Zeptala se.

"Jsem Gabriel Caine. Otec té malé holčičky, které už poslední dva týdny darujete své mléko."

"Ach. S Grace se mám sejít až později odpoledne."

Uvažovala Lori nahlas a muž přikývl.

"Já vím. Já jsem si s vámi jen chtěl promluvit."

Birdie se k nim už teď přibližovala.

Lori na ni pohlédla a zamračila se.

"Dobře. Končím za deset minut, může to být po mé směně? Jsem už ve zkušební lhůtě a nechci šéfa dál naštvat."

Řekla a on přikývl.

"Dobrá. Počkám na vás v tamtom černém autě venku."

Řekl a ukázal na to elegantní černé auto před bistrem. Bez dalšího slova odešel.

Po směně zašla Lori do šatny a převlékla se.

Ještě že na sobě měla aspoň něco slušného. Její seprané červené šaty a staré boty Doc Martens se ještě daly považovat za reprezentativní.

Jakmile vyšla z bistra, pan Gabriel Caine už stál venku ze svého auta a přešel na druhou stranu, aby jí otevřel dveře.

Gentleman?

Páni, překvapivé. Lori si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy jí nějaký muž otevřel dveře.

Když nastoupila do luxusního vozu, okamžitě ucítila jeho kolínskou. Její závan zachytila už v bistru, ale tady to bylo jediné, co v autě cítila. Neuvěřitelně sexy, pižmová a sebevědomá. Přejela rukou po kůži na sedadle auta, pravděpodobně mělo větší cenu než všechno, co v celém svém životě kdy viděla.

Sakra, to muselo stát jmění.

Tušila, že rodina malé Emilie si žije dobře, jen nevěděla, že jsou až tak bohatí.

"Ze všeho nejdřív vám chci poděkovat za vaši pomoc. Vaše laskavost vůči mé dceři i ve vaší vlastní bolesti je obdivuhodná."

"Nevím, jak vám to vůbec někdy splatím."

Lori zavrtěla hlavou.

"Nepotřebuji žádné platby, pane Caine."

Grace jí to určitě nabízela hned první den, co si přišla pro mléko a viděla komplex, ve kterém bydlela. Nabízela jí to.

"Já vím. A za normálních okolností bych vám je nenabízel, ale mám pro vás návrh, slečno Wyattová."

"Návrh?"

Zopakovala Lori.

Co mohl mít dobře zajištěný boháč jako pan Gabriel Caine pravděpodobně společného s někým jako je ona?

"Jak už jistě víte, Grace je výhradní pečovatelkou mé dcery. Stará se o ni od jejího narození."

"Emilia ztratila při porodu matku."

Lori přikývla.

"Ale Grace je stará a rychle se unaví. Rozhodli jsme se pořídit si chůvu a Grace se zmínila, že jste jediný člověk, kterého by doporučila."

"Chůvu?!"

Zvolala Lori a Gabriel přikývl.

"Budu respektovat vaše rozhodnutí odmítnout, slečno Wyattová, ale byl bych zároveň i nesmírně ulehčený, kdybyste se rozhodla tu práci vzít. Mám v úmyslu vás za vaše služby štědře odměnit."

Řekl a podal jí smlouvu.

Lori ji převzala třesoucíma se rukama.

Opravdu se to děje?

Projela očima stránky. Prorazila jí do očí suma deset tisíc dolarů měsíčně a další bonusy.

Cožeeee?

Deset tisíc dolarů?!

Požadavky byly docela jednoduché. Měla pracovat jako chůva, která bude bydlet s nimi, a bude zodpovědná za péči o Emilii a za to, že jí poskytne lásku a péči.

"Co myslíte?"

Zeptal se muž a Lori otevřela pusu, ale nevyšlo z ní ani slovo.

Pomalu si odkašlala a podívala se na něj, on na ni upřeně hleděl, sledoval každý její pohyb, každou její emoci jako ostříž.

"Potřebuji čas, abych si tu smlouvu přečetla a popřemýšlela o vaší nabídce."

Řekla a těžce polkla.

Přikývl.

"Dostatečně spravedlivé. Ale máte čas jen do zítřejšího večera. Tady je moje vizitka."

Podal jí čistou navštívenku.

"Jakmile se rozhodnete, zavolejte mi. Přijelo by auto, které by vás i vaše zavazadla vyzvedlo."

Poté, co vystoupila z jeho auta, pozorovala, jak odjíždí, a přitom v lehkém šoku svírala dokument v ruce.