Dětský pokoj byl světlý a vzdušný. Všechno tu bylo bílé, dokonce i stěny a postýlka. Byl to ten nejhezčí dětský pokoj, jaký kdy Lori viděla.

Měl bílé stěny a na jedné z nich byla namalovaná duha. Podlaha byla pokrytá silným bílým kobercem, stála tu velká mahagonová šatní skříň, o které Lori předpokládala, že slouží jako úložný prostor. Vedle dveří stál přebalovací pult a komoda u prostorné krémové pohovky, vedle okna se nacházelo houpací křeslo a dětská postýlka stála uprostřed místnosti. Právě tam Emilia pokojně spala.

Její postýlka byla bílá, celá bílá, s výjimkou žluté přikrývky, která jí visela přes okraj.

Lori nakoukla, dítě hluboce spalo. Srdce se jí stáhlo, jakmile ji uviděla, a pocítila nepřekonatelnou touhu ji pochovat. Svého syna nikdy pochovat nemohla. Ale tohle miminko, tohle chovat mohla.

Emilia vypadala ve spánku tak klidně, její dlouhé tmavé řasy spočívaly na buclatých tvářích a při spaní špulila rty. Byl to nádherný pohled. Lori cítila, jak se jí oči plní slzami.

O chvíli později ji Grace vyvedla z pokoje.

"Já vím, že teď vypadá klidně, ale počkej, až se vzbudí v noci! Má pěkný hlásek!"

Řekla Grace, jakmile dorazily na chodbu a byly z doslechu.

"Musíš mít hlad. Přinesu ti něco k jídlu."

Nabídla se Grace a Lori přikývla.

Byly skoro u schodů, když se Lori zničehonic zastavila.

Co to bylo?!

Zeptala se sama sebe a dotkla se svých prsou. Přední část jejího trička byla mírně mokrá, přesně v místech, kde měla bradavky.

Grace se otočila a nechápala, proč zastavila.

Podívala se na její tričko a usmála se.

"Tohle... To se mi ještě nikdy nestalo!"

Řekla Lori a zakryla si předek trička, tváře rudé rozpaky.

Grace pokrčila rameny.

"Jsou to hormony, myslím. Ty dovedou pěkně zamávat. Hádám, že to způsobil pohled na miminko."

Lori přikývla.

Ano, hormony. To se zdálo jako jediné logické vysvětlení.

"Půjdu se převléknout."

Řekla, otočila se a šla zpět.

Ve svém pokoji našla vložky do podprsenky, které jí Grace před časem darovala. Byly na dně tašky plné odsávacích pomůcek, kterou pro ni obstarala. Nikdy je předtím nepotřebovala použít, ale teď musela.

Povzdechla si, oblékla si novou podprsenku a pak čistou halenku.

Jestli se tohle stane pokaždé, když to dítě uvidí, chvíli potrvá, než si na to zvykne.

Dole si našla cestu do kuchyně, kde už na ni čekala Grace s talířem v ruce.

"Takže, co by sis dala? Udělala jsem bramborovou kaši, na roštu mi zrovna chladne kuře a mám tu i zelené fazolky."

Lori pokrčila rameny.

"To všechno zní moc dobře. Dám si."

Grace přikývla a odešla zkontrolovat své kuře na druhý konec kuchyně.

"Tak, Grace, nějaké tipy pro mě? Jelikož ses o Emilii starala ty."

Zeptala se Lori a Grace se zasmála.

"Ach, těch mám spoustu!"

Řekla, popadla nůž a začala krájet kuře.

"Emilia je popravdě jako skoro každé jiné dítě. Dělá všechny dětské věci. Spí, jí, kaká, pláče."

"Nespí celou noc, je to náročné, ale nespí. Zkoušeli jsme všechno."

Poznamenala Grace.

"Je to docela veselé miminko, ale někdy dokáže plakat hodiny, aniž by něco chtěla, jako třeba v noci, ale většinou, když pláče, něco potřebuje."

"Miluje být venku. Brala jsem ji přes den na procházky kolem domu a ona se pak vždycky krásně zklidnila, obzvlášť když předtím plakala."

Lori přikyvovala a dělala si v duchu poznámky.

"Celkově si myslím, že si povedeš skvěle. Ale samozřejmě ti ráda ukážu, jak na to a co dělat."

"Oh, děkuji, Grace."

Odpověděla Lori, zatímco jí předložila talíř s bylinkovým pečeným kuřetem, omáčkou, zelenými fazolkami a bramborovou kaší.

Páni! Pomyslela si Lori.

Jídlo, které není jen ramen nebo toast. Její žaludek jí bude velmi vděčný.

Nevěděla, jestli si Grace myslí, že má zkušenosti s dětmi. Ale ona neměla, vlastně neměla skoro žádné. Vzpomínala si jen, že se jako teenagerka pár týdnů starala o sousedovo osmiměsíční dítě.

Ale to byly veškeré její zkušenosti. Pamatovala si, jak vyměnit plenu, ale už to bylo tak dávno, přesto věřila, že do toho znovu přijde.

Pravdou bylo, že se neobtěžovala učit se spoustu věcí, věcí o mateřství nebo péči o dítě, protože dala svého syna k adopci. Zajímalo ji, jestli to Grace ví, a jestli by se k ní chovala stejně, kdyby znala pravdu.

Jestli by s ní pan Caine zacházel jinak, kdyby znal pravdu, nebo jestli by ji vůbec chtěl jako chůvu pro svou dceru.

Lori jedla potichu, zatímco Grace pořád mluvila a mluvila o Emilii. Byla stále hodně malá, jen pár týdnů stará. Takže o ní toho k poznání nebylo moc kromě faktu, že je novorozeně.

Ale Lori byla vděčná za všechny rady, které na ni Grace chrlila, téměř jako by tušila, že je bude nutně potřebovat.

Když Lori dojedla, šla znovu zkontrolovat Emilii. V tu dobu už byla vzhůru a protahovala se. Její malá hlavička se hýbala, jak nasávala své okolí a ženu, která stála před ní.

"Ahoooj!"

Řekla Lori tak tiše, jak jen dokázala.

"Ahoj, malinká."

Zašeptala, natáhla ruce do postýlky a velmi opatrně ji zvedla.

Příjemně jí zapadla do náruče, tak dokonale, skoro jako by tam patřila. Emilia už byla plně vzhůru, její oči byly zářivě modré, stejně modré jako oči jejího otce, a zírala na ni se vší intenzitou, jaké je novorozeně schopné.

Lori ji jemně hladila po hlavičce, zatímco ji zlehka chovala. Působila klidně, velmi klidně. A voněla krásně. Tak úžasně!

Lori k ní zlehka přivoněla a zabroukala.

Ach, ta vůně miminka.

Ta krásná, opojná vůně dítěte.

"Jsi to nejroztomilejší miminko na světě."

Řekla Lori a dotkla se jejího nosíku.

V tu chvíli někdo vešel do pokoje. Lori se rychle otočila v domnění, že je to Grace, ale místo ní tam stál pan Gabriel Caine.

Chvíli stál ve dveřích, jako by ji studoval.

"Dobrý večer, pane Caine."

Pozdravila ho Lori a muž přikývl.

Zabíral celý prostor ve dveřích, tak byl obrovský.

"Slečno Wyattová. Jsem rád, že jste mou nabídku přijala."

Lori přikývla.

Jak bych vůbec mohla odmítnout?

Řekla si v duchu, ale mlčela.

"Rád bych vás viděl dole, abychom si stanovili nějaká základní pravidla."

Lori přikývla.

"Dobře. Hned tam budu."

Řekla a přemýšlela, jestli musí vzít dítě s sebou, vzhledem k tomu, že teď už technicky byla její chůvou.

Pan Caine se otočil k odchodu, pak nakoukl znovu.

"A potřebuje přebalit."

Řekl a jemně za sebou zavřel dveře.

Lori se podívala na zavřené dveře a pak na miminko.

Není možné, že by potřebovala přebalit, pomyslela si, položila dítě na přebalovací pult a rozepnula jí dětské body.

Odepnula jí plenu, a když ji zasáhl ten pohled a zápach, odvrátila se.

Dobře! Rozhodně měl pravdu!

Jak jí tohle mohlo uniknout?!

Ptala se sama sebe, zatímco sahala po čisté pleně, která už byla nachystaná na přebalovacím pultu.

Brnkačka.

Tohle by měla být brnkačka.

Nebyla to brnkačka! Ale nakonec to zvládla. Sundat plenu, použít vlhčené ubrousky, dětský pudr a novou, čistou plenu.

Přesně to udělala.

Po chvíli sešla s miminkem zpět dolů a našla pana Cainea, jak na ni čeká v obývacím pokoji. Seděl na pohovce stále ve svém pracovním obleku, s telefonem v ruce.

V tu chvíli vešla dovnitř Grace a vrhla se k Lori.

"Ach, zlato! Podepři jí hlavičku! Vždycky jí musíš podpírat hlavičku."

Řekla Grace, vzala si miminko od Lori a uložila ji do košíku v obývacím pokoji.

Lori se s mírně začervenalými tvářemi obrátila na pana Cainea.

"Prosím, posaďte se, Lori."

Řekl a Lori si všimla, že to bylo poprvé, co použil její křestní jméno.

"Podepsala jste smlouvu, kterou jsem vám dal?"

Zeptal se a ona přikývla.

"Ano, podepsala. Nechala jsem ji nahoře."

Na smlouvu úplně zapomněla, pořád ležela v jejím kufru.

"Mám pro ni dojít?"

Zeptala se a pan Caine zavrtěl hlavou.

"Ne, ne! Není třeba. To můžete donést kdykoli později."

"Jak už jsem říkal, rád bych stanovil základní pravidla."

Lori přikývla.

"Po celou dobu trvání vaší smlouvy budete fungovat jako chůva s ubytováním. Máte nárok na minimálně deset dní placeného volna v měsíci, kdy si sama určíte, kdy si ho vyberete."

"Jsem si jistý, že to je ve smlouvě uvedeno, jen to znovu zdůrazňuji."

Lori přikývla. To byla pravda, ve smlouvě to bylo zmíněno. Pochybovala ale, že by si to volno vůbec brala. Nic jiného jí totiž nezbylo. Neměla rodinu ani přátele, se kterými by mohla trávit dny volna.

"Bez mého dovolení nesmíte s Emilií opustit dům."

Lori přikývla a pak ji napadla otázka.

"Co když onemocní?"

Zeptala se a on pokrčil rameny.

"Nejprve mi zavoláte a oznámíte mi to, a já vám pak dám povolení odejít."

Lori přikývla.

"Nejsou povoleni žádní návštěvníci. Nesmíte si sem vodit přátele, rodinu ani žádné milence. Je to přísně zakázáno."

Lori znovu přikývla.

"S tím nemám problém."

Zamumlala.

Gabriel slyšel, co řekla, ale rozhodl se, že to nebude komentovat.

"Některé místnosti v tomto domě jsou nepřístupné. Prosím, nepokoušejte se otevírat dveře od místností, které jsou zamčené."

Zvláštní. Co to mělo znamenat? Pomyslela si, ale nahlas nic neřekla.

"Zároveň nechoďte do lesů, můj personál hlásil výskyt divoké zvěře."

Lori přikývla. S dodržováním tohoto pravidla neměla prakticky žádný problém. Neměla v plánu se tam vydávat, alespoň ne se svým novým, naplněným rozvrhem.

"Je to všechno, pane Caine?"

Zeptala se a on pokrčil rameny.

"Myslím, že ano. Kdybyste něco potřebovala a já bych tu zrovna nebyl, obstará to pro vás Grace."

Poté vstal a odešel z obývacího pokoje. Nechal tam Lori, Grace a miminko samotné.