Gabriel ji cítil ještě předtím, než ji vůbec uviděl. Věděl, ve kterém je pokoji, ještě dřív, než mu to Grace řekla. Část z něj pocítila ohromnou úlevu, že tu práci nakonec vzala, ani ne z nějakého jiného důvodu, jako spíše z přesvědčení, že právě ona byla pro tu pozici nejvhodnější.

Nikomu zatím neřekl, že je jeho družka, a to ani svým nejbližším poradcům. Uměl si představit tu hysterii, jakou by veřejné prohlášení vyvolalo. Obzvláště s ohledem na skutečnost, že není člověk... počkat, že je člověk. Jak by k tomu přistoupili starší jeho smečky? Co by si pomysleli ostatní rivalové? Až by uslyšeli, že má slabou družku? Lidskou družku?

Ne, bylo nejlepší držet Lori od toho všeho dál, alespoň dokud nevymyslí, co s ní má dělat.

Když ji viděl a sděloval jí základní pravidla, celou dobu si všímal, že se v jejím pachu něco změnilo. Nedokázal přesně určit, co to bylo, ale ta nová složka vůně tam zkrátka byla.

Vypadala teď uvolněněji, ačkoli v jejích očích stále viděl skryté stíny. A jak by taky ne? Právě přišla o syna, pravděpodobně stále truchlila nad jeho ztrátou. Smiřovat se s tím pro ni muselo být nesmírně těžké.

Gabriel byl zrovna ve svém pokoji a svlékal se, když mu zazvonil telefon. Byl to jeho zástupce, Draco. Draco měl ve zvyku volat v těch nejméně vhodných chvílích a pochopitelně s těmi nejhoršími možnými zprávami.

Gabriel si povzdechl, odhodil košili a zvedl telefon.

"Co se děje?"

"Kde jsi?"

Vybafl Draco, aniž by předtím vůbec pozdravil.

"Takhle se svým Alfou nemluvíš, Draco."

Zavrčel Gabriel hlubokým hlasem.

"Omlouvám se. Omlouvám se, Alfo! Ale mírová jednání se smečkou Sceptre Kun se úplně zvrhla. Alfa Sabine nařídila jednomu ze svých mužů zaútočit na jednoho z našich. Očividně ji rozzuřilo, že jsi místo sebe poslal delegáta."

Gabriel zasyčel. Ta hrozba! Ta naprosto šílená ženská!

Pomyslel si a zavrtěl hlavou.

"Potřebujeme tvůj rozkaz. Chceš, abychom zaútočili? Můžu zařídit, aby naši vlci vážně poškodili její nový podnik, možná jí to udělí lekci."

Gabriel si povzdechl. Neměl náladu na konflikt, a Sabine... každý vlkodlak v Americe věděl, že Sabine Reinhardtová neustále vyhledává rvačky, a byl by hloupost se s ní pustit do boje.

"Stáhněte se. Podáme oficiální zprávu Radě vlkodlaků. Ať si to vyřeší oni."

Draco zasténal, zjevně nespokojený s rozkazy svého Alfy.

"Rozumíš mi, Draco?! Stáhněte se!"

Rozkázal znovu a Draco popotáhl.

"Ano, Alfo. Uvidíme se zítra ráno v domě."

Gabriel zavrtěl hlavou. Nemohl dopustit, aby Draco potkal Lori, alespoň ne teď.

Dracovi by došlo všechno v jediné minutě. A ačkoli mu díky jeho neochvějné loajalitě a pokrevní přísaze, kterou mu složil, věřil, ještě nebyl připraven se mu s tím svěřit.

"Ne. Ne v domě. V kanceláři. Odjíždím brzy."

Odpověděl. Ať už Draco poznal, že lže, nebo ne, nic na to neřekl a krátce nato hovor ukončil.

Gabriel si povzdechl. Byl Alfou své smečky celých deset let! Celých deset neuvěřitelných let! Rodiče mu zemřeli, když byl velmi mladý, sotva dvacetiletý. Podivné bylo, že se na tuto roli připravoval celý život; jako by jeho otec nějakým způsobem svou smrt předvídal a systematicky a tvrdě ho připravoval na to, aby se stal vůdcem.

Zatímco ostatní děti chodily brzy spát a dělaly normální dětské věci – hrály si, věnovaly se koníčkům a prostě se bavily, Gabriel neustále trénoval.

Jeho otci nikdy nedošly nápady na to, co ho nechat dělat – od běhání přes bojování, meditaci, turistiku až po posouvání hranic jeho vlčí podoby do mezí, o kterých ani netušil, že jsou fyzicky možné. Učil ho ovládat částečnou proměnu, úplnou proměnu a vstřebávat znalosti o jejich historii.

Naučil se úplně všechno, ale ze všeho nejvíce ho naučili, jak vládnout. Když byl mladší, Gabriel nikdy nechápal, proč na něj byl otec tak přísný, a dokonce k němu cítil lehkou zášť, že mu nedal vědět pravdu. Nedal mu najevo, že zahlédl v budoucnosti svou vlastní smrt a měl v úmyslu připravit syna na to, co bude následovat.

Jeho rodiče zemřeli a Gabriel musel obstát. Nestal se však alfou bez opozice; skoro celé dva roky bojoval proti každému jednotlivému odpůrci – od vzdálených bratranců, kteří se domnívali, že mají lepší nárok na vůdcovství smečky, přes beta vlka jeho otce, po další alfy z jiných smeček, kteří ho považovali za slabého. Dokonce musel čelit starším vlkodlakům a radě, kteří si mysleli, že ho budou ovládat jako loutku. Všichni bez výjimky selhali a tvrdě narazili, takže už věděli, že se proti němu nemají podruhé stavět.

Kráčel ke svým dveřím a zvažoval, co udělá dál, jestli by se chtěl ještě před spaním podívat na Emilii. Vždycky to dělal. Každý večer ji uspával. Jenže teď by to znamenalo potkat Lori, která, podle toho, co slyšel, zrovna chovala Emilii v náručí a uspávala ji.

Počkal dlouho poté, co chůva dětský pokoj opustila, a pak pootevřel dveře. Jeho pokoj beztak nebyl od dětského daleko, i proto často brával noční služby. Grace totiž přespávala v přízemí v jiném křídle domu, když tu zůstávala přes noc.

Opatrně a nejtišeji, jak jen dokázal, otevřel dveře dětského pokoje a po špičkách se přikradl k postýlce. Pokoj byl prostoupen vůní Lori, jež se mísila s jemnou, sladkou vůní Emilie. Místnost voněla levandulí, bylinkami a tentokrát v ní nebyla žádná krev.

Podíval se na Emilii a usmál se na ni. Jen s námahou odolal nutkání se jí dotknout v obavě, aby ji nevzbudil.

Ve spánku vypadala vždy tak klidně. Popravdě Gabriel ani netušil, že je vůbec možné milovat tak droboučké mládě tak silně, až neustále přemýšlel, jak ji chránit. A byl by ochotný udělat pro její ochranu cokoliv.

Byl to mocný alfa a ona byla dcerou mocného alfy.

Byla jeho slabinou. Ať bohové chrání toho, kdo by se ji pokusil použít proti němu, protože by ho vymazal z povrchu zemského.

Lori zůstala s dítětem sama a to jí poskytlo příležitost poznat Emilii víc. Grace se vrátila jen proto, aby jí pomohla s koupáním, a pak už Lori získala na věci cvik. Oblékla dítě a kolébala ji k spánku v houpacím křesle, zatímco venku z okna pozorovala hvězdy.

Položila spící Emilii do postýlky a pomyslela si, jak snadné najednou bylo ji uspat. Rozhodla se jít si pak odsát mléko. Celý den neodsávala a prsa měla těžká.

Naštěstí na radu Grace v dětském pokoji odsávačku a sáčky nechala na poslední chvíli, takže tu všechno bylo. Chvíli seděla v houpacím křesle a odsávala si mléko.

Její mysl se toulala zpět ke dni, kdy přišla o svého syna. O svého malého chlapečka. A znovu se jí sevřelo srdce. Tohle si nezasloužil, vůbec nic z toho si nezasloužil, pomyslela si Lori se slzami v očích.

Vzpomněla si na události vedoucí k jejímu porodu.

Pamatovala si je velmi živě.

Byla ve svém bytě, Jared ji sledoval už z bistra. Překvapilo ji, když ho viděla; naposledy, když přišel, tvrdil, že s ní už nechce mít nic společného. Nebo s dítětem, které čekala.

Což bylo upřímně celkem ironické, vzhledem k tomu, že to byl právě Jared, kdo ji celá léta trýznil.

Jared a Lori vyrůstali ve stejném pěstounském domově. Byli si v jistých ohledech podobní; jedním z nich bylo, že je rodiče hned po narození opustili.

Paní Wyattová chtěla děti, chtěla jich hodně, nebo to alespoň tvrdila. Měla už tři děti v pěstounské péči a jednoho slunného odpoledne přibyli Jared a Lori. Stejně na ně dostávala tučné šeky, takže bylo jen přirozené, že si dětí brala čím dál víc.

Lori byla tiché a stydlivé dítě, takže přirozeně dobře vycházela s jinak nevlídnou paní Wyattovou. Jared byl naproti tomu naprostý postrach, ale z nějakého důvodu ho paní Wyattová bezmezně zbožňovala. Milovala ho mnohem víc než zbytek dětí.

Nebyl to jenom postrach, byl to opravdový tyran. Šikanoval ji a ostatní mladší děti, které paní Wyattová časem do péče brala.

Nakonec si paní Wyattová právoplatně adoptovala pouze tři děti.

Lori, Jareda a mladšího chlapce jménem Timothy. Všechny starší děti nakonec poslala do jiných domovů.

Jared si pravidelně dobíral Timothyho. Timothy byl malý a plachý, úplně jako Lori, takže i oni dva schytali svůj slušný podíl tyranie od velkého zlého Jareda.

S postupem času se to zhoršovalo. Jared často odcházel z domova na delší dobu a byl mnohem horší, když se nakonec zapletl do pořádně špatného gangu. V té době už Lori měla dost rozumu na to, aby utekla co nejdál.

Tehdy jí bylo šestnáct let a byla naprosto vyčerpaná tím, jak tam žila. Byla v podstatě jen služkou pro paní Wyattovou, jejího invalidního a nemocného manžela a pro ten nekončící příliv dětí v péči, které si paní Wyattová brala jen proto, aby měla pravidelný přísun peněz z šeků.

Ukradla paní Wyattové peníze a utekla.

Naštěstí se jí o pár týdnů později ujala stará dáma, která, jakožto bývalý sirotek z pěstounského systému, chápala Loriinu situaci lépe než kdo jiný.

Lori pracovala na pravidelných směnách v místním obchodě s potravinami, aby se finančně podílela na domácnosti a mohla si kupovat vlastní věci.

Paní Wyattová ji nikdy nehledala. Protože kdyby se vážně snažila, zjistila by, že Lori žije jen o několik bloků dál a navštěvuje stejnou školu. Možná jí na tom zkrátka nezáleželo.

Když se Jared o dva roky později vrátil domů a zjistil, že utekla a ukradla peníze, strašlivě se rozzuřil a vzal si do hlavy, že Lori musí potrestat.

Lori tehdy po jednom večeru opustila stát – bylo to poté, co ji Timothy varoval. To bylo naposledy, co o něm slyšela. Zastavil se za ní jednou večer, když zrovna pracovala ve stejném starém obchodě, vzdáleném asi dvě míle od toho, kam chodili nakupovat Wyattovi.

Lori o jeho slovech ani vteřinu nepochybovala. Viděla ty modřiny na Timothyho obličeji a okamžitě věděla, že to je Jaredova práce. Netrvalo jí moc přesvědčování, aby utekla s tím málem peněz, které tehdy měla.

A od té doby utíkala pořád, až dokud ji před rokem nenašel.

Vytvořila si nový život v Oklahomě a dokonce se zapsala na místní komunitní školu.

Jared ji našel a přivedl jí do života toho nejhoršího ďábla, jakého kdy potkala.

Ashera.