"Paní Fordová se pokusila o sebevraždu!"

Probudila jsem se do oslepujícího bílého světla. Než jsem si vůbec stihla cokoli uvědomit, zápěstím mi projela palčivá bolest.

Jen co jsem začala přicházet k sobě, uslyšela jsem vedle sebe naléhavý mužský hlas. Pak jsem uviděla muže, jak ke mně stojí zády a mluví do telefonu.

"Paní Fordová je teď v nemocnici, pane Forde. Chtěl byste se přijet podívat, jak na tom je?"

Ze sluchátka se ozval chladný hlas. "Už je mrtvá? Jestli ne, tak mě přestaňte otravovat!"

Hovor vzápětí skončil a muž v pokoji si zhluboka povzdechl. Když se otočil, trhl sebou.

O chvíli později ke mně přistoupil a řekl: "Vy jste vzhůru, paní Fordová?"

"Paní Fordová...?" Zmateně jsem na něj zírala. "Mluvíte na mě?"

"Vy mě nepoznáváte?"

Výraz muže se nepatrně změnil, než pokračoval: "Jsem Bob. Bob Bilber, asistent pana Forda."

"A... Kdo je pan Ford?"

Bob se na mě zamračil a začal vypadat podrážděně. "Pan Ford je velmi pracovně vytížen, paní Fordová. Pokud nezabral váš pokus o sebevraždu, záchvat amnézie na to určitě taky stačit nebude! Prostě už to vzdejte! Pan Ford za vámi nepřijede!"

To mě jen ještě více zmátlo. Neměla jsem tušení, o čem to Bob mluví.

Když viděl, že mlčím, udělal krok vpřed a vážně řekl: "Paní Fordová, s panem Fordem jste manželé už pět let a celou tu dobu jen tropíte scény. A přesto všechno jste pana Forda nedonutila, aby vás miloval.

"Není načase, abyste udělala krok zpět a zamyslela se nad vším, co jste udělala? Přestaňte mu přidělávat problémy!"

Pořád jsem nechápala, co se děje, ale z Bobova přístupu mi bylo nepříjemně. Zejména způsob, jakým se choval, ve mně vyvolával nevysvětlitelný pocit odporu.

Počkat...

"Řekl jste právě... pět let?"

Vrhla jsem se do koupelny v nemocničním pokoji a zadívala se do zrcadla. Byla jsem to pořád já. Nevypadala jsem o moc jinak, než jak jsem si pamatovala, jen jsem působila dospěleji – a v mém odrazu přetrvával náznak smutku, bez ohledu na to, jak dlouho jsem si ho prohlížela.

Mohlo být všechno, co Bob říkal, pravda? Uplynulo už opravdu pět let? Byla jsem opravdu vdaná?

...

Jak se ukázalo, opravdu jsem byla vdaná. A vlastně jsem byla vdaná už posledních pět let.

Nebylo to cestování časem, ani sen. Byla to amnézie. Moje současná paměť uvízla v bodě, kdy mi bylo osmnáct.

Tehdy jsem zrovna nastoupila na univerzitu. V té době jsem byla zakoukaná do staršího studenta jménem Jonathan Ford. Byl to dokonalý muž – pohledný, schopný a z prestižní rodiny. Pro mě byl ztělesněním dokonalosti. A teď jsem za něj byla provdaná.

Podle Boba mi bylo dvacet, když jsem si Jonathana vzala. Byla to blesková svatba a my sotva měli šanci se navzájem poznat. Jelikož jsem v té době ještě nedostudovala, sňatek jsme pouze zaregistrovali a žádnou svatbu jsme neměli.

Po svatbě jsem zjistila, že Jonathanovo srdce mi nikdy nepatřilo. Místo toho udržoval blízký vztah se svou kamarádkou z dětství, Alicií Zimmerovou. Proslýchalo se, že právě ona je tou osudovou láskou, která mu unikla.

A já, ta nemilovaná, jsem v našem manželství začala vyvádět. Používala jsem nejrůznější absurdní metody, abych upoutala Jonathanovu pozornost, ale podařilo se mi jen to, že ke mně pociťoval stále větší odpor. Jeho přátelé mě měli pro smích a odpočítávali dny, kdy se konečně rozvedeme.

Alicia mi nikdy nevěnovala pozornost. Ve svém společenském kruhu byla středem pozornosti, a pokaždé, když jsem vyváděla nebo ztropila scénu, všichni mě měli jen pro smích.

Nakonec jsem vyhrožovala, že si sáhnu na život, abych Jonathana donutila přerušit s Alicií veškeré kontakty. On však odmítl. Místo toho mě poslal k čertu. A tak jsem se pokusila ukončit svůj život, a to bylo vše, co se stalo, než jsem se probudila.

Připadalo mi to všechno tak neskutečné. Spáchat sebevraždu kvůli lásce znělo jako něco, co bych já nikdy neudělala!

Než jsem si všechny ty informace poskládala dohromady, už jsem byla zpátky v hlavní ložnici našeho manželského domu.

Doktor řekl, že jsem v pořádku, takže mě Bob zkrátka poslal rovnou zpět. Než odešel, pronesl něco, co znělo jako rada i varování zároveň, abych už nedělala žádné další problémy.

Když jsem zírala na tu obrovskou vilu před sebou, přešla mě jakákoli chuť tropit scény. Byla jsem ohromena nezměrným bohatstvím, které se mi naskytlo před očima. Jen samotná šatna byla větší než můj starý byt!

Jak jsem tam s vykulenýma očima stála a vstřebávala pohled na luxusní ložnici, kterou jsem sdílela s Jonathanem, zaslechla jsem u dveří najednou pohyb. Prudce jsem se otočila a setkala se s Jonathanovým pohledem. Výraz v jeho tváři byl chladný a temný.