Věděla jsem, že jsem za Jonathana vdaná už pět let, ale pokud mi paměť sahala, bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla jeho tvář takhle zblízka.

Musela jsem uznat, že to mělo svůj důvod, proč jsem do něj byla v mládí tak zamilovaná. Jen pohled na jeho tvář stačil k tomu, aby se mi výrazně zlepšila nálada. Navzdory jeho chladnému výrazu jsem v sobě nedokázala najít sebemenší nechuť k němu.

Když viděl, že mlčím, zamračil se a řekl: "Přestaň dělat scény, Elise."

Zatímco mluvil, zamířil k šatně. Když kolem mě procházel, ani se nezastavil a nonšalantně si vybral župan.

Otočila jsem se a podívala se na něj. "Dělat scény?"

Neřekla jsem ani slovo od chvíle, co se vrátil, a on tvrdí, že dělám scény?

Jonathan se na mě zadíval temným pohledem a řekl: "Nevrhala ses na mě náhodou vždycky, když jsem přišel domů? Co je? Měníš teď taktiku?"

Trochu mě to překvapilo. Byla jsem po svatbě vážně tak odvážná? Zachovala jsem však klidný výraz a lhostejně odpověděla: "Ach, to se už v budoucnu nestane."

Očekávala jsem, že se Jonathanovi uleví. Ale místo toho se zamračil ještě víc a jeho pohled, upřený na mě, byl čím dál netrpělivější. "V poslední době jsem kvůli práci opravdu unavený. Nemám čas zabývat se těmi tvými triky."

Z toho jsem zůstala beze slov.

Když se nedočkal mé reakce, jeho pohled zchladl. Pokračoval: "Neopovažuj se znovu zahrávat si s Alicií, Elise. Neudělala nic špatného. Takže i kdybys mi vyhrožovala svým vlastním životem, absolutně nic to nezmění."

Byla jsem ohromená a zmítala se ve mně směsice emocí. Bob mi řekl v podstatě všechno, co se dalo vědět o vztahu mezi mnou a Jonathanem.

Podstatou bylo, že já milovala Jonathana, ale Jonathan miloval Alicii. Takže já, jakožto šašek v tomto přeplněném vztahu, jsem Alicii neustále působila problémy, což vedlo k tomu, že mě Jonathan začal mít opravdu plné zuby.

Důvodem mého pokusu o sebevraždu byla rovněž má žárlivost na Jonathanovu pozornost věnovanou Alicii. Proto jsem tajně dělala problémy Aliciině společnosti a pomlouvala její umělce.

Ale Jonathan se bez sebemenšího zaváhání rozhodl postavit za ni. Tím dal v podstatě všem najevo, že já, jeho zákonitá manželka, jsem manželkou pouze na papíře a ve srovnání s Alicií neznamenám vůbec nic.

Byla to pro mě tak obrovská rána, že jsem se pokusila o sebevraždu, abych ho získala zpět.

Očividně to nezabralo. Muž, který mnou byl už tak znechucený, by ke mně nepocítil žádnou lítost, ani po pokusu o sebevraždu. Viděl by ve mně jen přítěž.

Ztratil trpělivost, a když se ode mě po další chvíli nedočkal odpovědi, zmizel v koupelně.

S úlevou jsem si povzdechla a svalila se na velkou postel, s naprostým zmatkem v hlavě. Jelikož jsem ztratila veškeré vzpomínky na posledních pár let, opravdu jsem nechápala, jak jsem se mohla stát takovým člověkem.

V osmnácti jsem vždycky opovrhovala těmi, kteří se ztráceli v lásce. A přesto jsem tu byla – umírala jsem pro muže. Upřímně bych si nikdy nepomyslela, že skončím v takovém stavu.

Myšlenky se mi rozbíhaly na všechny strany. Ještě jsem ani nestihla vymyslet, co budu dělat dál, když jsem ucítila, jak se přikrývka nadzvedla. Vedle mě si lehla vysoká, svalnatá postava.

Náhlé teplo mě vylekalo; otočila jsem hlavu, jen abych se setkala s Jonathanovýma hlubokýma, temnýma očima. Stále stejně chladné a lhostejné jako vždy, teď se v nich však objevil náznak potlačované dravosti.

Zadrhla jsem se: "Já... Co... Co to děláš?"

Ačkoli jsem ztratila paměť, na základě všech informací, které jsem měla, jsem si odvodila, že můj vztah s Jonathanem má být strašný. Bylo pravděpodobné, že jsme dokonce spali v oddělených postelích. Tak proč se teď uvelebil v mojí posteli, jako by to bylo naprosto přirozené?

Jonathan dělal, jako by mou paniku neviděl. Jedním plynulým pohybem mi ovinul paže kolem pasu a přitáhl si mě do náruče.

Aniž by řekl jediné slovo, přitlačil mě na postel. Jeho mozolnaté prsty se po mně pohybovaly s nacvičenou lehkostí a mým tělem projel neznámý pocit.

"Jonathane Forde!" Nedokázala jsem se ovládnout a vykřikla jeho jméno. "Přestaň se mě dotýkat!"