"Elise by to asi udělala, i kdyby ji Jonathan nutil plazit se po zemi a omlouvat se Alicii, co myslíš?"

Zůstala jsem zticha a neřekla ani slovo.

Všichni se mi posmívali a vsázeli se, že si na Jonathana ve skutečnosti vyskakovat nebudu.

Všechno to jejich brebentění mi drásalo nervy, odfrkla jsem si a beze slova a ohlédnutí odešla. Teprve tehdy hlasy za mnou konečně utichly, možná v němém úžasu nad mým náhlým odchodem.

Zajímalo by mě, jak by reagovali, kdyby věděli, že mám v úmyslu se s Jonathanem rozvést.

Vyšla jsem ven k bazénu v naději, že mi trochu čerstvého vzduchu pomůže pročistit si hlavu.

Krátce nato se však objevila Alicia. "Slečno Sawyerová, musím říct – dnes vás vidím ve zcela novém světle."

Podívala jsem se za ni a viděla, že vyšla ven sama, a tak jsem jí posměšně odpověděla: "Víš, jak moc tě nenávidím. Nebojíš se, že bych tě mohla rovnou teď strčit do bazénu?"

Alicia se usmála. "Spíš jsem se bála, že si na to netroufneš. Koneckonců všichni víme, že Jon zachrání jako první mě."

Stiskla jsem rty a nenamáhala se odpovídat.

Potom ke mně přistoupila a posměšně se zeptala: "Chceš se vsadit, Elise?"

Připadalo mi to absurdní. "Pokud se vy dva opravdu tak moc milujete, proč prostě Jonathana nedonutíš, aby se se mnou rozvedl? Cítíš se víc zamilovaná, když můžeš šlapat po citech jiného člověka a hrát tragické divadlo, Alicio?"

Její výraz ztemněl. "To všechno je proto, že se ho nechceš vzdát! Byla jsi natolik nestydatá, že ses pokusila o sebevraždu, jen aby ses ho udržela! To, co k tobě cítí, není nic jiného než lítost!"

Pak se rychle vrátila ke svému klidnému a vlídnému vystupování a zeptala se mě znovu: "Chceš se vsadit, Elise?"

Světlo se odráželo od vlnek na hladině bazénu. Vypadal průzračně, a přesto klamně hluboce.

Bez zaváhání jsem zavrtěla hlavou. "Ne."

Neuměla jsem plavat.

Má unáhlená odpověď Alicii zjevně zaskočila.

Kromě toho, i kdybych uměla plavat, proč bych měla riskovat svůj život jen proto, abych otestovala, jestli muž miluje víc mě, nebo jinou ženu? Pokusit se o tak pošetilý čin, jako je sebevražda, jednou, bylo víc než dost. Nikdy bych to neudělala podruhé.

Právě když jsem vstala, zachytila jsem v Aliciiných očích zlomyslný záblesk. Stála za mnou, a když jsem chtěla odejít, silně do mě strčila. S hlasitým šplouchnutím jsem spadla do vody.

Když jsem dopadla do vody, propukl kolem mě jekot. Začala jsem rychle klesat ke dnu a v tu chvíli jsem necítila nic než pohlcující strach z utonutí.

Do krku se mi začala dostávat voda a plíce mě začaly pálit. Ze všech sil jsem se snažila plavat nahoru, jen abych uviděla známou postavu, která rychle plave jiným směrem.

Můj manžel, Jonathan, se rozhodl zachránit Alicii, když jsme obě spadly do bazénu.

Hrudí mi projela ostrá bolest. Možná to byl poslední zbytek emocí mého pětadvacetiletého já.

I když jsem na minulost zapomněla a už jsem ho nemilovala, mé tělo si pamatovalo. Nicméně, i tento poslední zbytek citu, který jsem k němu chovala, se tentokrát nadobro utopil.

...

Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na okraji bazénu.

Alicii i mě se podařilo zachránit. Nicméně ji zachránil Jonathan, zatímco mě zachránil nějaký cizinec. Byl to docela pohledný muž.

Jak jsem tak ležela na zemi, tiskl mi dlaně na hruď a snažil se ze mě dostat vodu, kterou jsem spolykala. Se zalykáním jsem vykašlala plná ústa vody.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se blíží Jonathan.

Alicia tam seděla, kolena přitažená k hrudi, vypadala žalostně a zranitelně a toužebně zírala na Jonathanova záda.

Zdálo se, že si Jonathan právě vzpomněl, že má manželku. Zamračeně se zeptal: "Jsi v pořádku?"

Neodpověděla jsem mu a vyškrábala se na nohy.

Muž vedle mě se mi snažil pomoct vstát, ale já jsem ho odstrčila. Když Jonathan konečně stál přede mnou, zvedla jsem ruku a vlepila mu silnou facku.

Rozhostilo se ticho. Okolí ztichlo natolik, že jsem slyšela, jak se všem zpomalil dech.

"Rozvedeme se, Jonathane."

Po dlouhé pauze jsem uslyšela svůj vlastní hlas proříznout to ticho. "Považuj tu facku za výživné pro svou bývalou ženu."