Nevěděla jsem, jak mě Jonathan a Alicia vnímali v mých pětadvaceti. Možná jsem pro ně byla zbabělec, nebo možná hadr na holi kvůli tomu, jak moc jsem Jonathana milovala. Ale teď jsem byla zpátky tím člověkem, jakým jsem byla v osmnácti. Jonathana jsem vůbec nemilovala, takže jsem neměla důvod nechat po sobě šlapat.

Alicia se na Jonathana podívala, jako by se ocitla v ošemetné situaci. "Omlouvám se, Jone, ale zdá se, že mě tu slečna Sawyerová nevidí ráda. Možná jsem neměla chodit..."

"To jsi věděla, a stejně jsi přišla?" zeptala jsem se a přešla rovnou k věci. "Jsi tady, abys ze mě dělala blázna?"

Aliciina tvář okamžitě zrudla a Jonathan na mě chladně vyštěkl: "Přestaň se chovat nesmyslně, Elise!"

Popudilo mě, jak se do toho vložil, aby Alicii obhájil, a můj dojem z něj se opět zhoršil.

Probudit se jako manželka mého bývalého idolu mi zpočátku připadalo vzrušující a neskutečné. Ale teď se mi zdálo, že Jonathan vlastně nestojí za to.

No a co, že byl bohatý a pohledný? Myslel si, že když se bude ke své ženě chovat jako k odpadu, bude vypadat dobře? Pokud byl opravdu tak vysoce postavený a mocný, neměl si mě vůbec brát!

Soptila jsem rozhořčením, zatímco Alicia zůstávala jemná a půvabná. "Jone, zastavila jsem se dneska, abych tě osobně pozvala na svou oslavu..."

Pak, jako by si teprve uvědomila, že stojím hned vedle nich a že by nebylo slušné nepozvat i mě, řekla: "Slečno Sawyerová, nechtěla byste se k nám přidat?"

Původně jsem neměla v úmyslu jít. Ale když jsem v jejích očích zahlédla nenápadné pohrdání a provokaci, najednou jsem se usmála a řekla: "Samozřejmě! Koneckonců, jsem Jonathanova manželka. Měla bych ho doprovázet na společenské události."

A tak jsem nakonec šla s Jonathanem na Aliciinu oslavu. Když jsme se my tři objevili ve VIP salónku, všichni se na nás sborově ohlédli. Jejich výrazy byly, mírně řečeno, pestré.

"Proč ji Jonathan přivedl?"

"Není to vůbec překvapení. Jeho žena vždycky vyvádí a ke každé ženě v Jonathanově okolí se chová nepřátelsky, natož k Alicii!"

"Slyšel jsem, že si dokonce zkusila sáhnout na život kvůli tomu, co se stalo s Alicií!"

"Přesně tak! Ale měla by znát své místo. Vzít si Jonathana už pro ni bylo úplně jiná liga. Jaké má právo ho ovládat? Ty ostatní ženy byly jedna věc – ale Alicia? Té se nemůže ani zdaleka rovnat!"

Jejich hlasy nebyly zrovna hlasité, ale byly dostatečně slyšet na to, abych je zachytila. Letmo jsem se na ně podívala a došla k závěru, že to jsou s největší pravděpodobností přátelé Jonathana nebo Alicie. Tak či tak, bezpochyby pocházeli ze stejného společenského okruhu.

V duchu jsem si odfrkla. Není divu, že se mé pětadvacetileté já pokusilo zabít. Jak by člověka nenapadaly zvrácené myšlenky, kdyby každý den poslouchal takové ponižující komentáře?

Navíc jsem Jonathana v té době musela opravdu hodně milovat. Proč by mě jinak pod takovým neustálým trýzněním dohnali až k tomu, abych ukončila svůj vlastní život?

Jonathan s Alicií už seděli na místech, která pro ně byla vyhrazená, a nechali mě tam stát samotnou.

"Necítí se trapně, když tam takhle stojí sama?"

"Proč by se tak cítila? Souhlasila by s čímkoli, i kdybyste ji donutili plazit se po kolenou, hlavně když může být po Jonathanově boku!"

Chladně jsem se na ty pomlouvající muže podívala a řekla: "Co on pro mě znamená? Proč bych se měla plazit?"

Změnili výraz ve tváři, očividně nečekali, že se jim postavím.

Jonathan se tvářil naštvaně. "Tak fajn, to stačí. Přestaň dělat scény."

Byla jsem veřejně zesměšňována, ale on se mě nejenže nezastal, ale ještě pronesl tak bezstarostný komentář. Hořce jsem se zasmála.

"Zdá se, že tu nejsem vítána. Dál vás rušit nebudu."

S těmito slovy jsem se otočila a odešla z místnosti.

Zezadu jsem uslyšela zalapání po dechu.

"Pletu se, nebo si právě vyskakovala na Jonathana?"

"Přišla snad z té žárlivosti úplně o rozum?"

"Vsadím se, že nevydrží ani třicet minut. Brzy se sem připlazí zpátky..."