Pohled Reida

„Řekneš mi, o co tam šlo?“ zeptal se Damien.

„Nechápu, jak mi tohle mohla Měsíční bohyně udělat?“ řekl jsem a zíral z předního skla před sebe.

„Cože? O čem to mluvíš?“ zeptal se Damien.

„Nenávidím hybridy! Ona ví, že nenávidím hybridy!... Proč mi to dělá?“ řekl jsem, prohrábl si vlasy a pak si sjel rukama po tváři.

„Kdo? O čem to mluvíš? Nedává to smysl,“ řekl Damien a ve tváři se mu míhal zmatek, když po mně střelil pohledem.

„Jde o toho v té poslední cele?“

„Jo,“ řekl jsem tiše a žaludek se mi znovu zvedl.

„Kámo, musíš mi to říct,... co se děje? Teď mě znervózňuješ.“

„Byl to můj druh.“

Trhnu sebou dopředu, jak pneumatiky zaskřípají a auto sebou trhne ke straně. Auto konečně zastaví a já se křečovitě chytím palubní desky a svých dveří.

„Děláš si ze mě kurva prdel!? Byl to tvůj druh a ty jsi ho tam prostě nechal? Co to s tebou kurva je?“

Podíval jsem se na Damiena, jakmile se mi žaludek po tom jeho malém kousku vrátil na své místo.

„Možná jsi můj bratranec a Beta, ale dávej si kurva pozor, jak se mnou mluvíš! Teď jsem tvůj Alfa!“ řekl jsem rozzlobeně. Nemám náladu na ty jeho kecy.

„Za to se omlouvám, kámo, ale jak jsi to mohl udělat? Jak jsi tam mohl svého vlastního druha takhle nechat?“

„Nevím.“ To bylo jediné, co jsem dokázal říct.

„Prostě jeď,“ řekl jsem a znovu se zadíval před sebe.

„A kam? Zpátky, abychom vyzvedli tvého druha? Nebo domů bez naší Luny?“

Prudce jsem k němu trhl hlavou,

„Ten hybrid není tvoje Luna!“ procedil jsem skrz zatnuté zuby.

„Páni, kámo!“ řekl Damien, když zařadil a rozjel se k domovu.

„Páni!“ zopakoval.

Zbytek cesty domů ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Jakmile jsme dorazili domů, auto s trhnutím zastavilo. Damien rozrazil dveře, vylezl z auta a práskl jimi. Chvíli jsem tam seděl a sledoval vzdalující se záda svého nejlepšího přítele, jak se hnal do domu.

Seděl jsem tam sám se svými myšlenkami a snažil se to všechno pochopit. Pomalu vylézám z auta a vcházím do domu smečky.

„Ahoj zlatíčko, jaká byla dnešní návštěva u Ace?“ uslyšel jsem zeptat se svého otce, když vyšel z kuchyně.

Zastavím se a na chvíli se na něj podívám, neschopen ze sebe vydat jediné slovo. Pomalu se otočím ke schodům a zamířím nahoru do svého pokoje.

„Zlatíčko?... Reide! Je všechno v pořádku?“ zeptal se otec, když jsem začal stoupat do schodů.

Ale já neodpovídám, prostě dál kráčím do schodů. Toužím být co nejdál od všech.

Jsem naprosto otupělý, když si svlékám oblečení a vstupuji do sprchy. Mám pocit, jako by se mi ten puch ze žaláře zažral do pórů. Stále ho cítím na své kůži i na svém oblečení.

Vlezu do sprchy a pustím ji tak horkou, jak jen to jde. Cítím, jak mě pálí kůže, když na ni prší horká voda, a začíná rudnout. Popadnu žínku, namočím ji do mýdla a začnu si drhnout tělo ze všech sil.

Stále to cítím. Skoro cítím ten puch pokrývající mé tělo. Drhnu se silněji, s pocitem, jako bych si z těla sedřel kůži.

Cítím, jak se mi třesou ramena, a uvědomuji si, že brečím. Sesunul jsem se na podlahu a cítil vodu, jak se mi lije na hlavu.

Přitáhnu si kolena, objemu si je rukama a opřu si o ně hlavu, zatímco se hroutím v pláči.

Prostě jsem ho tam nechal...

Cítím, jak mě bolí na hrudi, když vím, že jsem ho tam takhle nechal. Vzpomínám na jeho ubohé zlomené tělo stočené na podlaze ve vlastních výkalech. Vzpomínám si, jak byl hubený, na každou kost, kterou jsem viděl, na každou řeznou a otevřenou ránu, co pokrývala jeho tělo.

Byl tak malý...

Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem ho tam mohl jen tak nechat?

Pevně zavřu oči a sevřu ruce v pěst. Zakloním hlavu, otevřu pusu a zaječím tak hlasitě, jak jen dokážu.

Zhroutil jsem se na podlahu a vleže plakal.

Slyším bouchání na dveře a z druhé strany hlas mého otce.

Neříkám nic, jen tam ležím a pláču... Nemůžu se na ně podívat, nemůžu nic udělat, nemůžu se ani pohnout. Jediné, co chci, je jít zpátky a vzít ho odtamtud.

Slyším, jak se rozlétly vylomené dveře, když dovnitř vpadne otec. Otevře dveře sprchového koutu a zvedne mě z podlahy.

Přitáhne si mě na klín a já otce obejmu, obličej zabořím do jeho krku, pláču a svírám jeho košili.

„Synku, hej, to je dobrý... Už je to v pořádku,“ říká, když mě hladí po zádech a tiskne mě k sobě pevněji.

„Co se děje, co se stalo?“ zeptal se otec uklidňujícím hlasem.

„Nechal jsem ho tam, otče, nechal jsem ho tam!“ řekl jsem. Bolelo mě na hrudi a srdce se mi svíralo, jako by mi ho někdo vytrhl.

„Koho? Koho jsi tam nechal a kde?“ zeptal se otec.

„Mého druha!... Prostě jsem ho tam nechal!“

„Tvého druha?“ zeptal se otec s šokem prosakujícím do hlasu, chytil mě za tvář a odtáhl mě, aby se na mě mohl podívat.

Ale já se na něj nedokážu podívat, nedokážu se přimět pohlédnout svému otci do očí, a tak se dívám dolů. Nechci, aby viděl člověka, který to udělal, který nechal vlastního druha tam v tom pekle.

„O čem to mluvíš, synku? Kde jsi ho nechal?“ zeptal se starostlivě.

„V žaláři... U Ace. Kurva jsem ho tam nechal.“ Rozplakal jsem se ještě víc, když jsem znovu opřel čelo o otce.

Otec mě od sebe silou odtrhne. Drží mě na délku paže, jeho ruce mě drsně svírají,

Cítím, jak se mi jeho prsty zaryly do kůže.

„O čem to kurva mluvíš!?“ zařval vztekle.

****

Zatímco sedíme v otcově pracovně, těžce se mi na něj dívá, stále se za sebe příliš stydím... Vlastně je to teď technicky vzato moje pracovna, ale momentálně je to on, kdo sedí na místě Alfy.

Byl tak rozzuřený, že jsem si na okamžik myslel, že ten titul znovu získá a vezme mi ho... A abych byl upřímný, ani bych mu to neměl za zlé, a dokonce bych ani neprotestoval.

Sedím přímo naproti otci s Damienem po pravici a mezi námi necháváme prázdnou židli. Myslím, že Damien je na mě tak naštvaný, že ani nesnese sedět vedle mě.

Otec mě donutil povědět mu všechno, co se stalo. Připomněl jsem mu svou nenávist k hybridům a fakt, že se stále snažím najít Anthonyho vraha. Pověděl jsem mu o svém rozhovoru s Alfou Acem a o důvodu, proč jsme tam dnes jeli.

Řekl jsem mu, že jsem předpokládal, že jde o odpadlické hybridy, které hodili do cel za to, že vstoupili na jejich pozemek a zaútočili, jak to odpadlíci dělají.

Ale ani Damien, ani já jsme nebyli připraveni na to, co jsme tam dole skutečně viděli. Řekl jsem mu všechno, co jsme spatřili. Jak se s hybridy zacházelo, jak to vypadalo, že jsou sotva naživu, a jak je znásilňovali, zatímco byli připoutaní ke zdem.

Sledoval jsem výraz svého otce, když jsem mu to všechno říkal. Čelisti měl pevně sevřené, křečovitě svíral opěrku, jeho drápy se zaryly do dřeva a já slyšel, jak skřípe. Opřel se o loket o protější opěrku. Bradu má opřenou o pěst a v očích mu víří hněv.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tam šel s takovým úmyslem!... Vychoval jsem tě líp! Vím, že jsi naštvaný na hybridy za to, co udělal jeden z nich, ale nemůžeš vinit celou rasu hybridů za něco, co udělal jen jeden!

Jsem rád, že jsi přišel k rozumu, když ses dostal dolů a uvědomil si, jak moc to bylo špatně. Alespoň jsi pochopil, co je to za zvrácenost, a nevydal se cestou, ze které bych tě nemohl zachránit!“

Odmlčel se.

„Pokud jde o tvého druha, nerad to říkám, ale udělal jsi dobře, že jsi ho tam nechal-“

„Cože!?“ zařval Damien vztekle, skočil mému otci do řeči, postavil se a podíval se na něj, jako by mu právě narostly dvě hlavy.

Můj táta na Damiena zavrčel a probodl ho pohledem. Damien okamžitě zapadl zpátky do svého křesla a obnažil před mým otcem krk.

„Omlouvám se, pane!“ řekl Damien.

Otec si povzdechne a podívá se zpátky na mě.

„Jak jsem říkal, byla to správná věc, nechat ho tam. Ale ne z těch důvodů, o kterých si myslíš, Damiene!“ řekl, pohlédl na Damiena a věnoval mu pevný pohled.

„Nemyslím si, že by ti Ace dovolil ho odtamtud jen tak odvést. Aspoň ne samotnému. Myslím, že by se rozpoutalo hotové peklo, kdybys Aceovi řekl, že je to tvůj druh, a pokusil se ho vzít s sebou.

A vzhledem k tomu, že jsi tam byl jenom s Damienem, prostě nebylo bezpečné se vůbec pokoušet ho přivézt domů.“

Ulevilo se mi, když to otec řekl. Protože abych byl upřímný, překvapilo mě to, když o tom začal mluvit. Na chvíli jsem si myslel, že opravdu souhlasí s tím, že jsem ho tam nechal.

„Chci, abys dal Aceovi vědět, že se tam ještě dneska vrátíš. Ale tentokrát půjdeme s tebou všichni. Jen chci, abys tenhle malý detail při rozhovoru s ním vynechal.“

„Kdo všechno jde?“ zeptal jsem se.

„Pro začátek tvůj táta a tvoje teta, jelikož ti dvojčata jsou téměř nezastavitelná. A jako svaly navíc s sebou bereme Xandera a Marcuse,“ řekl otec.

„Damiene, ty zůstaneš tady. Teď jsi Beta ty, takže to tu budeš řídit, dokud budeme pryč.“

„Ano, pane!“ řekl Damien a sklonil hlavu.

„Jdu s vámi, abych se ujistil, že všechno půjde hladce a že si udržíš chladnou hlavu. Vím, že dokážeš být trochu horkokrevný, a my to musíme udělat správně. Nepotřebujeme rozpoutat válku... Aspoň zatím ne.“

Otcovy oči se na okamžik zalijí mlhou, než se vrátí do normálu.

„Dobrá, právě jsem se telepaticky spojil se všemi, kteří jdou s námi. Zbytek jim vysvětlíme cestou. Sejdeme se venku za patnáct minut... Reide, jdeme vyzvednout tvého druha!“