*** Upozornění: V této kapitole se vyskytuje násilí a znásilnění ***

Reidův pohled

Sotva dokážu sedět v klidu, málem jsem poskakoval na sedadle, jak jsme se blížili k Aceově smečce. Doufám, že tam dole je. Už teď cítím chuť pomsty.

Vidím, jak Ace vychází z domu a jde ke mně s úsměvem.

"Jsem rád, že jsi dorazil," řekl Ace a natáhl ruku, aby si se mnou potřásl.

"To bych si nenechal ujít za nic na světě!" řekl jsem s širokým úsměvem na tváři.

"Připraven na tu pomstu?" řekl s úšklebkem.

"Sakra jo!" řekl jsem a oplatil mu stejný zlý úšklebek.

"Víš, napadlo mě, že pokud se ukáže, že tvůj hybrid tady není, nechám tě, aby sis trochu užil s jedním z nich, jestli chceš?"

"Vážně?" zeptal jsem se překvapeně. Cítil jsem, jak ve mně narůstá vzrušení a očekávání při té myšlence.

"Ty jo, kámo, díky!" řekl jsem s vědomím, že ti odporní hybridi nejsou nic jiného než zabijáci.

Ace se zasmál a poplácal mě po zádech.

"Pojď, kámo, pojď za mnou. Ukážu ti, kde je zábava," řekl a já jsem následoval Ace s Damienem hned za mnou.

Přicházíme k malé budově, která nevypadá větší než kůlna na nářadí. Je celá zhotovena ze starých červených cihel a má jedny dveře vpředu.

Zmateně se podívám na Damiena a on pokrčí rameny.

Sledoval jsem, jak Ace odemyká dveře, než vstoupil, a já jsem ho následoval dovnitř. Jakmile vejdu dveřmi, vidím schody vedoucí docela hluboko dolů. 'To dává větší smysl,' pomyslel jsem si.

Čím blíž jsme ke dnu, tím silnější je smrad.

"Sakra, tady to smrdí!" řekl Damien a zakryl si obličej rukou.

"Ale to nic není!" řekl Ace a ohlédl se na nás.

"Počkejte, až se dostanete na druhou stranu těchhle dveří. Doufám, že nemáte slabý žaludek." Trochu znepokojeně se podívám zpět na Damiena.

Vidím dveře na konci schodů a vzrušení ve mně opět narůstá. Nemůžu se dočkat, až se na jednoho z těch hajzlů sáhnu! Pomyslel jsem si, když Ace došel ke dveřím.

"Tak jo, chlapi, snažte se nezvracet!" řekl Ace, když otevřel dveře.

Jakmile vejdu dveřmi, zasáhne mě ten nejodpornější, nejhnusnější smrad, jaký jsem kdy v životě cítil. Málem jsem tam nechal všechno, co jsem měl v žaludku. Damienovi se bohužel udělalo špatně. Naštěstí byl hned u dveří při vstupu koš na odpadky. Okamžitě vyhodil všechno, co měl v sobě.

"Sakra, to smrdí strašn-" snažil se říct, než znovu zvracel.

"Proboha, co to tady dole je?" zeptal jsem se a snažil se udržet žaludek na uzdě, když jsem si zakrýval nos.

"Hybridi!" říká Ace se zlým úsměvem na tváři.

Rozhlédnu se a vidím dlouhou uličku s celami na obou stranách. Všechny cely mají kovové tyče, o kterých hned poznám, že jsou vyrobeny ze stříbra, a nepochyboval bych, že na nich má i oměj vlčí.

"Takže, víš, jak ten hybrid vypadá?" zeptal se.

"Vím," řekl jsem.

"Ukázali mi fotku, kterou získali z bezpečnostní kamery. Nikdy nezapomenu na obličej toho hajzla! Poznám ho, až ho uvidím," řekl jsem, když jsme se začali procházet.

Čím dál jsem šel, tím silnější byl smrad. Je to hrozné, skoro to cítíte v ústech a nedá se tomu vyhnout.

Zastavím se před první celou a podívám se dovnitř. Okamžitě jsem šokován tím, co vidím. Pomalu pokračuji v chůzi, dívám se do každé cely a z toho, co vidím, se mi obrací žaludek. Každý člověk v každé z těchto cel je úplně nahý. Vypadá to, že je už hodně dlouho nekrmili. Kůže a kosti, nikdy jsem v životě neviděl nikoho tak hubeného. Můžete vidět každou jednotlivou kost vystupující z jejich těl. To je rozhodně definice kůže a kostí! Většina z nich leží na zemi. Buď jsou v bezvědomí, nebo mají v očích vzdálený pohled, skoro jako by tam nebyli.

Ti, kteří nejsou na zemi, visí na řetězech u zadní stěny. Nejenže jsou tito hybridi kůže a kosti, ale jsou také od hlavy až k patě pokryti strupy, modřinami, řeznými ranami a krví. Všichni vypadají, jako by byli těžce zbiti. Někteří z nich vypadají, jako by prošli kurvadrát mlýnkem.

Uvnitř těchto cel pro hybridy nic není. Žádná postel, žádná toaleta, dokonce ani zasraný kbelík na sraní! Cely jsou plné lidských výkalů.

Slyším zvuk, jak pomalu kráčíme uličkou. Slyším chrčivý zvuk. Jak jsme se blížili k cele, podíval jsem se dovnitř a viděl jsem jednoho z dozorců, jak se pouští do hybrida. Kurva z toho chudáka leje. Hybrid ani nevydává zvuk. Jen visí ze zdi a snáší to, zatímco do něj dozorce násilně vráží.

S hrůzou zírám do cely... Věci se začínají vyjasňovat, tohle není to, co jsem si myslel.

"Kámo, tohle není správný! Musíme odsud vypadnout! Vím, že chceš pomstu, ale tohle... tohle není pomsta, tohle není... tohle je posraný! Tohle je špatný v tolika ohledech!" říká Damien myšlenkovým spojením.

"Já vím, kámo. Sotva dýchám, a není to kvůli smradu. Nemůžu uvěřit, že to těm lidem dělá. Já... ani nevím, co říct," řekl jsem si nejistý, jak reagovat, nebo jak si vůbec srovnat v hlavě, co se děje.

"Musíme odsud vypadnout hned!" řekl Damien.

"Já vím, ale nemůžeme jen tak odejít. Dej mi chvilku, něco vymyslím," řekl jsem a snažil se vymyslet výmluvu, abychom odsud vypadli, abychom nevzbudili podezření.

Konečně se dostaneme na konec a já se podívám do poslední cely vpravo. Cítím, jak se můj vlk dere dopředu a snaží se podívat do cely, což mi připadalo divné. Přistoupím blíž a podívám se dovnitř.

To, co jsem viděl, mi vehnalo krev do žil. Žaludek se mi prudce obrací a musím se hodně snažit, abych nezvracel.

Vidím nahého hybrida ležet poblíž zadního pravého rohu. Je stočený do klubíčka. Jeho kůže je tak bledá, tak špinavá. Nemůžu poznat, jakou má barvu vlasů, protože je tak špinavý od hlíny a lidských výkalů. Jeho tělo je tak zle zbité a zkrvavené. Modřiny, strupy a otevřené rány pokrývají jeho tělo. Pod kůží rozeznám každou kost. Vypadá to, že se ho snažili vyhladovět k smrti. Nebo způsobit, aby zemřel na zranění.

"Partner!" říká můj vlk tiše v mé hlavě, než zakňučí a ustoupí do zadní části mé hlavy.

Pomalu ustupuji od cely a potřásám hlavou.

"Ne,... Ne!... To... To není možné!"

Řekl jsem, když jsem dál ustupoval a vrazil do Damiena.

"Je to on?"

Slyším Ace se ptát a moje hlava se trhavě otočí jeho směrem. Dívám se na něj s vytřeštěnýma očima.

"Ne!"

"Chceš se s ním trochu pobavit?" zeptal se Ace a zavrtěl obočím a já jsem cítil, jak se mi znovu obrací žaludek.

Ustupuji a pomalu couvu.

"Ne, to není možné!... Tak to nemá být! Tohle není... Ne!" řekl jsem, než jsem se otočil a vyrazil uličkou. Spěchal jsem ke dveřím a vyběhl po schodech tak rychle, jak jsem mohl, proletěl jsem dveřmi na vrcholu schodů a zhroutil se na zem. Spadnu na zem na ruce a kolena a zvracím. Zvracím a zvracím, co se zdá být věčností.

Zůstal jsem na rukou a kolenou, hrudník se mi rychle zvedal a klesal, jak jsem se snažil popadnout dech. Cítím, jak se Damien dotýká mých zad a já sebou trhnu.

Podívám se ke dveřím a vidím Ace vycházet ven, zavírat je a pak zamykat.

"Aha, ty taky, co?" řekl Ace s mírně soucitným výrazem, když viděl, že jsem právě zvracel.

"Já, já musím... Musím jít!" řekl jsem a zvedl se ze země.

Aaaâ

"Omlouvám se, musím jít," řekl jsem znovu, než jsem se otočil a šel tak rychle, jak jsem mohl, k autu.

Rychle nasednu na sedadlo spolujezdce a Damien nasedne hned po mně. Ani jeden z nás neřekl slovo, když jsme odjížděli. Snažil jsem se nemyslet na to, co jsem za sebou nechal, když jsme opouštěli Aceovo území. Snažil jsem se nemyslet na všechno, co jsem právě viděl, a na to, co jsem cítil, když jsem se podíval do té poslední cely.

Čím víc jsem se snažil na to nemyslet, tím víc jsem na to myslel.

Po chvíli jízdy Damien konečně prolomí ticho.

"Řekneš mi, co to mělo znamenat?"