Rhea

V tanečním sále bylo k zadušení. Opulence, moc a drtivý pach stovky dominantních vlků mi svíraly plíce, až jsem sotva popadala dech.

Neměla jsem tu být. Byla jsem nedochůdče.

Patřila jsem do tmavých, zaprášených skladů nebo do dusných kuchyní vzadu, kde bych drhla podlahy a nikdo by se nemusel dívat na mou ubohou existenci. Ale Ethel, hlavní hospodyně sídla smečky, byla neoblomná. Na oslavu pětatřicátých narozenin Alfy Eliase, významnou událost u příležitosti jeho desetiletého vládnutí nad smečkou Černého tesáku, měli málo personálu. Vrazila mi do rukou servírovací tác, navlékla mě do uniformy tak velké, že mou křehkou postavu pohltila jako deka, a postrčila mě přímo do třpytícího se davu.

"Dívej se do země, roznášej šampaňské a nedělej scény," odsekla Ethel s očima plnýma obvyklého opovržení. "Potřebujeme víc obsluhy. Já tě o to neprosím, Rheo, já ti to nařizuji."

Teď jsem tiskla bradu k hrudi a proplétala se mořem mocných Alfů, jejich doprovodů a jejich protějšků. Živý orchestr hrající v pozadí nedokázal nijak utišit zběsilé bušení mého srdce. Každý krok mi připadal jako chůze po střepech. Byla jsem chodící terč. Nedochůdčata se po celém světě zabíjela, byla považována jen za prokletí, za skvrnu na pokrevní linii smečky. Mě ušetřili jen díky vzácnému milosrdenství Alfy Eliase, ale to neznamenalo, že by můj život byl darem. Byl to každodenní rozsudek smrti.

Moje rodina se starala o to, abych si to uvědomovala.

Svírala jsem okraj stříbrného tácu tak silně, až mi zbělely klouby. Musela jsem se jim vyhnout. Své matce, otci a svému krutému mladšímu bratrovi Lukeovi. Dnes večer tu byli, vystrojení od hlavy až k patě, a slavili mezi elitou. Kdyby mě otec uviděl – kdyby viděl svou největší hanbu roznášet pití v nadměrném oblečení – jeho hněv by byl nepředstavitelný. Čtyři roky se mnou nepromluvil ani slovo. Ani jediné. A věděla jsem, že prolomení tohoto ticha by dnešní noci skončilo jedině mou krví na vyleštěné mramorové podlaze.

Hlavně se nezastavuj, opakovala jsem si v duchu. Vyprázdni tác a vrať se do kuchyně.

"Co tady děláš?"

Zasyčený šepot prořízl hudbu. Ztuhla jsem a krev se mi vytratila z tváře. Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala jed v tom hlase.

Byla to moje matka.

Pomalu jsem se otočila a ruce se mi třásly tak silně, až o sebe křišťálové flétny na tácu cinkaly. Stála napůl skrytá za obrovským květinovým aranžmá a v očích jí plála směs hrůzy a čiré nenávisti.

"Myslela jsem, že na té oslavě nebudeš," odfrkla si a její hlas byl tichý, ale ostrý jako břitva.

"Neměla jsem – měla jsem pracovat v kuchyni, ale Ethel –" vykoktala jsem a instinktivně ucouvla.

"Ethel mě nezajímá!" skočila mi do řeči a přistoupila blíž, až se mi z jejího drahého parfému udělalo nevolno. "Ať tě otec nevidí. Zvlášť když vypadáš takhle. Naštve se a pak odejde."

"Mami, prosím, nemůžu s tím nic dělat," žadonila jsem zlomeným hlasem. "Dostala jsem rozkaz, abych–"

"Běž domů dřív a zůstaň ve svém pokoji. Zmiz, Rheo. Prostě zmiz!"

Její slova mě zasáhla jako fyzický úder. Samotná síla jejího odmítnutí, hlasitá a jasná i přesto, že mluvila tak tiše, mi z plic vyrazila poslední zbytek vzduchu. Ztěžka jsem polkla a bojovala se slzami, které mě pálily v očích.

"Prosím," dodala a otočila se ke mně zády, jako by jí už jen pohled na mě rozežíral duši.

Srdce mi kleslo až kamsi do žaludku. Udělala jsem krok vzad, zoufale toužící ustoupit, zoufale toužící zmizet ve stínech, jak si přála. Ale jak jsem se prudce otočila, abych utekla k východu pro služebnictvo na druhé straně sálu, noha se mi zachytila o těžký lem příliš velké sukně od uniformy.

Klopýtla jsem.

Nestihla jsem se ani zapřít, než jsem tvrdě narazila do zdi pevné, nepoddajné svaloviny.

TŘÍSK.

Zvuk tříštícího se křišťálu se rozlehl jako výstřel. Šampaňské prudce vyšplíchlo, vsáklo se do mé tenké košile a postříkalo celý tmavý, bezvadný oblek muže, do kterého jsem právě vrazila.

Nejbližším davem projel sborový vzdech. Hudba nepřestala hrát, ale hlasy kolem mě rozhodně ano.

Hrdlo mi sevřela chladná a ostrá panika. Ne, ne, ne. Prosím, Měsíční bohyně, ne. "Omlouvám se," vyhrkla jsem okamžitě; můj hlas byl jen ubohé, třesoucí se písknutí, když jsem padla na kolena a spěšně sbírala rozbité střepy. Zubaté okraje se mi zařezávaly do konečků prstů, ale přes ten burácející děs v hlavě jsem žádnou bolest necítila. "Hrozně se omlouvám. Byla to nehoda."

Nekontrolovatelně se mi třásly ruce. Neodvažovala jsem se vzhlédnout. Neodvažovala jsem se pohlédnout na toho mocného vlka, kterého jsem právě ponížila před celou smetánkou.

Ale pak... mě zasáhla vůně.

Byla silná. Tak intenzivně mužná, protkaná borovicí, vůní deště a něčím temným a děsivým. Ve chvíli, kdy mi ta vůně zaplavila smysly, mým tělem projel prudký, elektrický šok. Nebyl to jen šok; bylo to probuzení. Zlomená, ztichlá vlčice hluboko v mé duši – vlčice, která nikdy neměla hlas – se náhle pohnula a divoce zavyla proti mřížím mých žeber.

Druh.

To uvědomění do mě narazilo silou padající hory.

Ne. To nemůže být pravda.

Jsem nedochůdče. Nedochůdčata nemají druhy. Nedochůdčata jsou jen přítěží.

Pomalu, navzdory každému pudu sebezáchovy, který na mě křičel, abych utekla, jsem zvedla hlavu.

Zjistila jsem, že zírám do těch nejtemnějších, nejpropastnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Nebyl v nich výbušný vztek, který jsem čekala. Nebyla v nich ani laskavost. Byly prostě... prázdné. Děsivá, predátorská propast.

Stál tam, naprosto nehybný, bůh mezi muži. Zatínal čelist a jeho široká ramena stínila světlo. Z ryzí, divoké aury, která z jeho těla sálala, těžkl vzduch až k zadušení.

Znala jsem jeho tvář. Všichni znali jeho tvář.

Alfa Aron ze smečky Krvavého drápu.

Byl legendou Severu. Mocný vlk, nelítostný vůdce a ten nejnebezpečnější muž na celé téhle polokouli. Příběhy o jeho krutosti se šeptaly přidušeným hlasem, aby vystrašily mláďata a přiměly je k poslušnosti. Své území opouštěl jen zřídka, a přesto tu byl, z masa a kostí.

A já ho právě celého polila šampaňským.

Ale on se nedíval na tu skvrnu. Zíral přímo na mou tvář, jeho pronikavý pohled mě obnažoval, viděl až do těch nejhlubších, nejužalostnějších zákoutí mé duše.

Při nadechnutí se mu mírně rozšířilo chřípí. Cítil to také. Tu nepopiratelnou, nevyhnutelnou přitažlivost pouta druhů.

"Omlouvám se," zamumlala jsem znovu hlasem slabším než dech. Vyškrábala jsem se na nohy, svírajíc rozbité sklo, zatímco má krev odkapávala na mramor. Ustoupila jsem ve zoufalé snaze vytvořit mezi námi nějaký prostor.

On ale udělal pomalý, rozvážný krok blíž, nespouštěje ze mě oči. Z dravé elegance jeho pohybu se mi zježily chloupky na zátylku. Tělo se mi třáslo tak silně, až mi cvakaly zuby.

Zabije mě. Přímo tady mi vyrve hrdlo a nikdo – dokonce ani Alfa Elias – ho nezastaví.

Nemohla jsem dýchat. Ta drtivá tíha jeho přítomnosti na mě byla příliš. Musela jsem utéct. Musela jsem se schovat.

Otočila jsem se na patě v úmyslu vrhnout se chodbám pro služebnictvo, kamkoli, kde nebyl on.

Ale než jsem stihla vůbec udělat celý krok, vzduchem zavibroval jeho hluboký, chraplavý hlas a seslal mi přímo po páteři paralyzující mráz.

"Stůj."