Rhea

"Stůj."

To jediné slovo nebylo jen zvukem; byla to fyzická síla. Vrazila mi do páteře a zmrazila mi krev v žilách. Hudba, tlachání, cinkání skleniček na šampaňské – zdálo se, že všechno v sále se vytratilo do ohlušujícího ticha. Moje vlčice, ta ubohá, tichá bytost, která se obvykle choulila hluboko ve mně, najednou zběsile a vyděšeně drásala mou hruď.

Rozkaz Alfy Arona visel ve vzduchu, těžký temnou, prvotní autoritou, která vyžadovala absolutní podřízenost.

Ale samotná hrůza z toho, že stojím před nejnemilosrdnějším Alfou Severu, mou paralýzu zlomila. Hnána slepou panikou jsem ignorovala krvácející rány na prstech, otočila se na patě a vzala nohy na ramena.

Nezajímalo mě, kdo mě vidí. Prosmýkla jsem se kolem skupinky vylekaných Lun, moje přehnaně velká uniforma se mi pletla pod nohy a já se prakticky prohodila těžkými dubovými dveřmi do zadní umývárny.

Zabouchla jsem dveře, opřela se o ně celou svou vahou a lapala po dechu. Hruď se mi bolestivě zvedala a ruce se mi třásly tak prudce, že jsem je musela přitisknout k chladnému mramoru umyvadla, abych se udržela na nohou.

Jsem v bezpečí. Jen se musím umýt a zmizet.

Ale dřív, než mé zběsile bušící srdce vůbec stihlo zpomalit, mosazná klika u dveří cvakla.

Dveře se s děsivou lehkostí rozletěly a donutily mě klopýtnout dozadu. Těžký kus dřeva znovu zaklapl a zámek se s ostrým, definitivním cvaknutím, které se v tom malém prostoru rozlehlo, otočil.

Byla jsem ztracená.

Aron vstoupil do stísněné koupelny a v tu ránu zmizel všechen kyslík. Jeho mohutná postava se širokými rameny způsobila, že místnost působila neuvěřitelně klaustrofobicky. Omamná vůně temné borovice, deště a syrové, dominující síly mi zaplavila smysly, až se mi z toho zatočila hlava.

"Co tady děláte?" vykoktala jsem a můj hlas se třásl tak moc, že to byl sotva šepot. Přitiskla jsem se zády k mramorovému umyvadlu a zoufale si přála, aby mě zeď spolkla zaživa.

Nemrkl. Jeho uhlově černé oči se zavrtaly do mých a strhly ze mě veškerou obranu.

"Jsi má družka."

Jeho hlas byl hluboký, chraplavý a podbarvený syrovým skřípotem, ze kterého mi po páteři přejela prudká kaskáda mrazu.

Ta slova mě zasáhla jako fyzický úder. Plíce mi sevřela chladná a ostrá panika. Družka? Ne. Tohle byla noční můra. "Ne," zavrtěla jsem prudce hlavou, zatímco mě v koutcích očí štípaly slzy absolutní hrůzy. "Mýlíte se."

"Nemýlím," konstatoval a udělal pomalý, dravý krok blíž. "Tvůj pach."

"Nevím, o čem to mluvíte!" vykřikla jsem a tiskla se dozadu, až se mi okraj umyvadla bolestivě zaryl do páteře. "Je to omyl! Vy jste Alfa Aron ze smečky Krvavého drápu." Vyplivla jsem ten titul jako štít, ačkoli k zastavení jeho postupu to nijak nepomohlo. "A já jsem nedochůdče! Nedochůdčata nemají druhy! To není možné!"

V jeho bezduchých očích se mihl nebezpečný, temný pobavený záblesk. "A?"

Než jsem stihla byť jen mrknout, překonal zbývající vzdálenost mezi námi. Natáhl ruku a svou velkou dlaní mi ovinul drobné zápěstí.

Vydechla jsem. V okamžiku, kdy se jeho kůže dotkla mé, z místa doteku explodoval spalující, elektrický žár a vystřelil mi přímo do srdce. Pálilo to, ale ne bolestí – byla to trýznivá, nepopiratelná jiskra pouta druhů, dožadující se uznání. Zkusila jsem ruku vytrhnout, ale jeho stisk byl jako z oceli. Nepoddajný. Absolutní.

"Lžeš mi," zamumlal a jeho pohled sklouzl na mé třesoucí se rty, než se vrátil k mým vyděšeným očím. "Tvůj pach... volá mě. Volá mého vlka. Nemá smysl to popírat."

"Prosím," žadonila jsem, a po tváři mi konečně stekla slza. Nenáviděla jsem, jak slabě jsem zněla, jak křehká jsem v jeho sevření byla. "Pusťte mě. Musím se vrátit, než si někdo všimne, že chybím."

"Bojíš se," podotkl a do jeho hlubokého hlasu se vloudil výsměšný tón. Moje úzkost ho ani v nejmenším neznepokojovala; byl jí fascinován.

"Samozřejmě že se bojím!" vykřikla jsem, když má frustrace konečně probublala přes děs. "Jste nelítostný cizinec a zahnal jste mě do kouta v zamčené místnosti! Nechte mě jít!"

"Nechám," odpověděl plynule a naklonil se, dokud jeho rty nebyly jen pár centimetrů od mého ucha. "Hned jak přiznáš, že jsi moje."

Pevně jsem zavřela oči a zběsile vrtěla hlavou. Nemohla jsem to přijmout. Být prohlášena za vlastnictví monstra znamenalo vstoupit do světa, který by mě nevyhnutelně rozdrtil.

Náhle do dveří koupelny zabušilo ostré, autoritativní zaklepání, které roztříštilo to husté, omamné napětí v místnosti.

"Je tam všechno v pořádku?" Byla to Ethel. Její obezřetný hlas pronikl skrz těžké dřevo.

Třesavě jsem vydechla a oči mi vylétly dokořán. Aron zaťal čelist a z toho vyrušení mu zacukal sval na tváři. Na vteřinu, ve které se mi zastavilo srdce, jsem si myslela, že ji bude ignorovat a přivlastní si mě přímo tam, opřenou o mramorové umyvadlo.

Ale jeho prsty se z mého zápěstí pomalu uvolnily. Ze ztráty jeho palčivého doteku mě na kůži podivně zamrazilo.

"Všechno je v naprostém pořádku," zavolal Aron zpět a jeho hlas se okamžitě vyhladil do masky zdvořilé, mrazivé sebekontroly.

Udělal krok vzad a nechal mi přesně tolik místa, abych se mohla nadechnout, ačkoliv jeho temné oči slibovaly, že tohle zdaleka neskončilo.

"Zrovna jsem na odchodu," zamumlal a jeho pohled sledoval cestičku slzy na mé tváři. Otočil se ke dveřím a rychlým pohybem je odemkl. Než ale vyšel na chodbu, zastavil se a vrhl přes své široké rameno poslední, děsivý pohled.

Jeho ticho mluvilo hlasitěji než jakákoli hrozba. Můžeš utéct, ale nemůžeš se schovat. Vteřinu poté, co za ním dveře zaklaply, se mi podlomila kolena. Svezla jsem se po skříňkách, dopadla na studenou podlahu a s námahou nasávala vzduch do pálících plic. Měla jsem druha. Toho nejnebezpečnějšího žijícího Alfu.

Nemohla jsem tu zůstat. Svlékla jsem ze sebe tu nadměrnou, šampaňským potřísněnou uniformu, natáhla na sebe své rozedrané oblečení a proklouzla zadním východem sídla do mrazivé noci.

Musela jsem se dostat domů. Potřebovala jsem bezpečné útočiště, abych vstřebala tu noční můru, kterou jsem právě přežila.

Ale když se v temné dálce objevila známá, zchátralá silueta domu mé rodiny, žaludek se mi bolestivě stáhl. Dnes v noci jsem přežila Alfu, ale když jsem sáhla po klice u vchodových dveří, věděla jsem, že můj skutečný trest čeká hned na druhé straně.