Rhea

Temné koruny stromů spolkly odpolední slunce, když mě Ezra se Samuelem táhli hlouběji do lesa. Moje boty ryly v blátě zákopy, zatímco jsem bojovala ze všech sil – kopala jsem, škrábala a divoce se zmítala proti jejich železnému sevření.

"Pusťte mě! Prosím!" křičela jsem, zatímco mi drsná kůra míjejících stromů dřela o mé máchající ruce.

"Drž hubu, nedochůdče!" štěkl Samuel a vlepil mi facku hřbetem ruky přes obličej.

Okamžitě mi ústa zaplavila kovová pachuť krve. Hlava se mi zatočila a zrak se mi rozmazal, ale Ezra ve svém neúprosném tempu nezpomalil. Zatáhli mě na odlehlou mýtinu, kde se nacházela střelnice. Přímo uprostřed stála masivní, roztříštěná dřevěná deska s namalovaným vybledlým červeným středem. Byla hluboce zbrázděná tisíci dopadů čepelí.

"Svaž ji," přikázal Ezra a prudce mě přimáčkl na těžké dřevo.

Snažila jsem se vyškrábat pryč, ale Samuel mi na tělo narazil tím svým, těžkým, a přišpendlil mě k desce. Popadl z nedalekého pařezu silný, štětinatý smotek provazu. Hystericky jsem vzlykala, když mi roztáhl ruce do stran a hrubý provaz mi omotal kolem zápěstí. Utáhl to tak silně, až se mi vlákna zařízla přímo do kůže a vytvořila krůpěje čerstvé krve.

"Ne, ne, ne! Tohle nemůžete! Alfa Elias vás potrestá!" zaječela jsem a můj hlas praskal absolutní hrůzou.

Ezra zaklonil hlavu a zasmál se, drsným, dunivým zvukem, který se rozléhal prázdnými stromy. "Elias? Opravdu si myslíš, že se Alfa byť jen trochu stará o bezcenné nedochůdče bez druha? Když tady dnes zemřeš, prostě tvoje tělo spláchnou do řeky a do večeře zapomenou, že jsi kdy existovala."

Samuel mi domotal kotníky a nechal mě tam naprosto znehybněnou, s roztaženými končetinami připevněnou k terči. Byla jsem bezmocná. Zvíře chycené v pasti, které čeká na porážku.

Ezra odešel o deset kroků zpátky a zastavil se na čáře pro házení. Nonšalantně se sehnul a z hlíny zvedl dvě těžké, zlověstně vyhlížející vrhací sekery. Vyleštěná ocel zachytila slabé lesní světlo a zaleskla se smrtícím příslibem.

"Tak schválně, jestli dokážeš být zticha, nedochůdče," ušklíbl se Ezra a přehazoval si sekeru z ruky do ruky. "Vsadím se, že dokážu přišpendlit vlas na tu desku, aniž bych ti uřízl ucho. Chceš se vsadit?"

"Prosím," vzlykala jsem, celé tělo se mi třáslo tak silně, že dřevěná deska za mnou rachotila. Blížící se západ slunce, před kterým mě Aron varoval, byl zapomenut. Nedožiju se ani toho, abych viděla západ slunce. "Udělám cokoliv. Prosím, pusťte mě."

"Nuda," zamumlal Samuel z postranní čáry. "Prostě to zahoď, Ezro."

Ezrovy oči potemněly sadistickou radostí. Přenesl váhu, natáhl ruku dozadu a nechal těžkou sekeru letět.

Z hrdla se mi vydral přiškrcený výkřik, když jsem pevně sevřela oči.

TŘÍSK.

Ten zvuk byl ohlušující. Masivní čepel se zabořila hluboko do dřeva – necelý palec od mé levé tváře. Samotná síla toho nárazu mi otřásla kostmi a studený kov se mi otřel o kůži.

Hyperventilačně jsem lapala po dechu a nekontrolovatelně vzlykala. Zemřu. Zemřu tady, přišpendlená k desce pro jejich zvrácené pobavení.

"Teď já," zasmál se Samuel, přistoupil k čáře a popadl druhou sekeru. "Vsadím se, že se jí dostanu blíž ke krku."

"Dívej se, jak sebou cukne," posmíval se Ezra. "Jestli se pohneš, nedochůdče, sama se napíchneš."

Samuel napřáhl ruku. Zírala jsem na tu smrtící ocel, zatímco mi srdce bušilo do žeber ve zběsilém, chaotickém rytmu. V té děsivé, poslední vteřině mi panikařící myslí bleskla zrádná myšlenka.

Aron. Monstrum, které tvrdilo, že jsem jeho. Monstrum, které slíbilo, že zboří sídlo smečky, aby mě našlo. Kde jsi?

Samuel hodil sekeru. Točila se vzduchem, smrtící stříbrná šmouha mířící přímo na mé rameno.

Ale dřív, než čepel stihla zasáhnout mé maso, samotná země pod námi se zachvěla.

Monstrózní řev, ze kterého stydla krev v žilách – zvuk tak plný čiré, apokalyptické zuřivosti, že ani nezněl lidsky – explodoval lesem a setřásl ze stromů borové jehličí.

Vrhací sekera se zaryla do desky, škrtla mi o rameno a roztrhla mi košili.

Ale Ezra a Samuel už se nesmáli.

Ztuhli, z tváří se jim vytratila veškerá barva, a s očima dokořán zírali do stínů za hranicí stromů.

Ze tmy vystoupila noční můra.

Alfa Aron.

Jeho oči byly úplně černé, plály démonickou, vražednou zuřivostí. Jeho drápy byly plně vysunuté, zařezávaly se mu do vlastních dlaní, a hruď se mu zvedala, jak upřel svůj smrtící pohled na ty dva muže, kteří se opovážili dotknout jeho družky.

"Vy," zavrčel Aron zvukem, který sliboval absolutní jatka. "Jste mrtví."