Rhea

"Dále."

Hlas patřil Alfovi Eliasovi, ale ta drtivá přítomnost, která vládla místnosti, patřila zcela monstru rozvalenému v koženém křesle.

Alfa Aron ze smečky Krvavého drápu.

Nemrkl. Jeho temné, propastné oči se upíraly na mou třesoucí se postavu, když jsem stála zamrzlá ve dveřích. Stříbrný tác mi v rukou nekontrolovatelně chrastil, jemný porcelán v dusivém tichu hlasitě cinkal.

"Ah, Rheo. Polož to na stůl," řekl Alfa Elias z místa u okna, očividně nevnímající to husté, děsivé napětí, které z místnosti vysávalo kyslík. Elias, můj vlastní Alfa, muž, který držel můj život ve svých rukou, vypadal v Aronově přítomnosti téměř nepatrně.

Přinutila jsem své olověné nohy k pohybu. Jeden krok. Pak další. Každý instinkt ve mně křičel, abych v podřízenosti odhalila krk, padla na kolena a schovala se. Omamná vůně borovice a deště mě obmotala jako fyzický řetěz a pevně mě svírala na hrudi.

Položila jsem tác na okraj mahagonového stolu a mé ovázané prsty se třásly tak silně, že jsem tu konvici s kávou málem převrhla.

"Zrovna jsem Alfovi Aronovi říkal, že tu může zůstat, jak dlouho bude potřebovat," pokračoval Elias a otočil se k nám se zdvořilým úsměvem.

"Můj pobyt bude... krátký," zamumlal Aron. Jeho hlas byl hluboké, vibrující zadunění, které rezonovalo přímo v mých kostech. Na Eliase se ani nepodíval. Jeho uhlově černý pohled zůstal výhradně upřený na mou bledou, vyděšenou tvář. "Našel jsem přesně to, pro co jsem si přišel. Potřebuji si to už jen vyzvednout."

Přestala jsem dýchat. Skrytá hrozba v jeho slovech byla nezaměnitelná. Já. Mluvil o mně.

"To bude vše, Rheo," propustil mě Elias ležérním mávnutím ruky.

Rychle jsem sklonila hlavu, zoufale toužíc po útěku, a otočila se na patě. Z těžkých dvoukřídlých dveří jsem prakticky vyběhla, popadajíc dech ve vteřině, kdy jsem vrazila do kobercem pokryté chodby.

Ale daleko jsem se nedostala.

Než jsem vůbec stihla dojít k hlavnímu schodišti, kolem mé paže se sevřela velká, mozolnatá ruka. Někdo mě otočil a zhruba – a přesto opatrně – mě přirazil ke zdi chodby.

Aron.

Pohnul se rychleji, než mé oči dokázaly zachytit. Jeho masivní postava mě uvěznila a zastínila světlo z lustrů.

"Opravdu sis myslela, že tě ten včerejší útěk zachrání?" vydechl a naklonil se tak blízko, že se mi rty téměř otřely o boltec ucha. Žár sálající z jeho těla byl spalující, rozpouštěl jakoukoli souvislou myšlenku, která mi ještě zbyla.

"P-prosím," zakňučela jsem a vtiskla se do tapety. "Alfa Elias–"

"Elias neudělá nic," skočil mi Aron do řeči a v hrudi mu zavibrovalo temné, posměšné uchechtnutí. "Když mu řeknu, že jsi má družka, zabalí tě do mašle a odevzdá mi tě, jen aby zachránil tu svou ubohou smečku. Ale já nechci, aby mi tě odevzdal. Chci, abys ke mně přišla sama."

Opřel ruku naplocho o zeď vedle mé hlavy a zcela mě tak uvěznil.

"Máš čas do západu slunce, Rheo. Přijď do mých komnat dobrovolně, přijmi to pouto a bude s tebou zacházeno jako s mou Lunou. Jestli slunce zapadne a ty tam nebudeš..." Odmlčel se a v jeho temných očích zableskl děsivý, divoký příslib. "Roztrhám to tu cihlu po cihle, abych tě našel. A až to udělám, nebudu něžný."

Pustil mě, a náhlá nepřítomnost jeho tepla mě přiměla se prudce roztřást.

"Západ slunce," přikázal tiše, než se otočil a odešel zpět do Eliasovy pracovny, jako by se nic nestalo.

Seběhla jsem schody, srdce mi bušilo zběsilým, nepravidelným rytmem do žeber. Západ slunce. Mám čas do západu slunce. Nemohla jsem s ním jít. Být družkou monstra znamenalo život plný utrpení. Nedochůdčata byla jen hračky na hraní, boxovací pytle. Ve smečce Krvavého drápu by mě roztrhali na kusy.

Zoufalství mi zamlžilo mysl. Musela jsem se schovat. Musela jsem se stát neviditelnou.

Utekla jsem ze sídla smečky a hledala útočiště na jediném místě, kam se nikdo nedíval: na rozlehlém, blátivém cvičišti na okraji lesa. Válečníci většinou odpočívali po dlouhé noci oslav. Cvičiště bylo prázdné, poseté tupými sekerami, dřevěnými štíty a tréninkovými figurínami.

Popadla jsem těžký koš a začala zuřivě sbírat rozházené zbraně, nechávajíc fyzickou práci otupit ten absolutní děs, který mi ohlodával příčetnost. Schovej se. Zmiz z očí. Tady mě nenajde.

Táhla jsem těžkou krabici seker ke kůlně se zásobami, když na mě padl stín a zakryl slabé odpolední slunce.

"Copak to tu máme."

Ztuhla jsem. Z toho hlasu odkapávalo zlomyslné potěšení. Pomalu jsem se otočila a krev mi stydla v žilách.

Ezra, vůdce Gama válečníků, tam stál obklopený Samuelem, sadistickým Deltou. Byli obrovští, zjizvení a dívali se na mě se stejným odporem, jaký si vyhrazovali pro psance.

"Pracuješ tvrdě, nedochůdče?" ušklíbl se Ezra a přistoupil blíž. Kopl do krabice se sekerami, kterou jsem držela, a ta se převrátila. Těžké kovové čepele se rozletěly do hlíny.

"Jen uklízím," zamumlala jsem s očima sklopenýma a modlila se, aby mě jen urazili a odešli.

Samuel si prokřupal klouby a po tváři se mu rozlil krutý úsměv. "Zrovna jsme si říkali, že bychom si potřebovali procvičit střelbu na pohyblivý terč. Dřevěné figuríny začínají být moc nudné."

Žaludek mi spadl. "Ne," zašeptala jsem a udělala zpanikařený krok vzad. "Ethel mě potřebuje uvnitř. Musím jít."

Dřív, než jsem se stihla otočit, Ezra vyrazil a jeho ruka vystřelila, aby mě popadla pod krkem. Zalkla jsem se a ruce mi vyletěly vzhůru, aby škrábaly do jeho železného stisku.

"Nikam nejdeš, nedochůdče," zavrčel Ezra a s lehkostí táhl mé zmítající se tělo k husté, temné hranici stromů, kde se skrývala střelnice pro luky a vrhání seker. "Zahrajeme si takovou malou hru. A ty budeš hlavní atrakcí."