RHEA

„Kde to jsem?“ zeptám se, zatímco ji následuji tím podivným místem. Není to skutečné. Nic tady nepůsobí skutečně. Je to směsice všeho možného.

„Jsi někde uprostřed, dítě. Mezi životem a smrtí. Jen tudy procházíš.“ Odpoví, kráčejíc mezi stromy na mýtinu, která se rozprostírá o něco dál.

„Kdo jste?“

Otočí se, aby se na mě podívala, a já vidím, že není člověk, alespoň ne tak úplně. Oči má temné,