~Cressida~

Vytí se blížilo a Cressidě se z něj srdce rozbušilo o hrudní koš.

"Nechte mě na pokoji! Prosím! Prostě mě nechte být!" křičela Cressida, když cítila, jak ji dohání dusot tlap válečníků jejího otce. Utíkala, jak nejrychleji mohla, a prodírala se lesem v obnošených šatech a páru starých gumových bot.

Větve stromů ji šlehaly do paží a obličeje a drásaly její jemnou, perleťově bílou kůži. Dlouhé hnědé vlasy se jí uvolňovaly z nedbalého drdolu, který si spletla, než se rozběhla do lesa.

Cressidiny medové oči se hrůzou rozšířily, když si všimla, jak se stromy za ní kymácejí. Věděla, že ji dohánějí, a její naděje na útěk se hroutily.

Přála si, aby se už mohla přeměnit do své vlčí podoby a uniknout tak svému bídnému osudu, ale Cressida ještě nedosáhla plnoletosti. Většina vlků se přeměňuje, když dovrší dvaceti let, zatímco vlčice až v jednadvaceti.

Cressida se mohla spoléhat pouze na sílu a rychlost své alfí krve.

"Vrať se sem, Cressido! Opovaž se utéct!" Z dálky slyšela otcovy příkazy. "Nařizuji ti to! Zůstaň stát! Poslechni svého alfu!"

Její tělo okamžitě rozpoznalo otcův alfí rozkaz a kolena se jí roztřásla jako želé, s každým krokem slabší.

"Ne! Prosím!" škemrala Cressida. Do očí se jí vyhrnuly slzy a ona si musela přiznat, že její plán selhal.

Upadla a kutálela se po vlhké zemi ze svahu. Když se její tělo konečně přestalo sesouvat, zběsile se postavila na nohy. Přesto, k jejímu zděšení, stál před ní její otec, alfa Tiberius Hawthorne, vůdce smečky Ravenscroft, s jejím nevlastním bratrem a třemi dalšími válečníky.

Cressida propukla v pláč a padla před otcem na kolena. Prosila: "Prosím, otče. Nedávej mě pryč. Budu pro smečku pracovat tvrději. Udělám všechno, co mi řekneš. Jen... jen mě nedávej pryč!"

Nestačilo, že jí vlastní rodina vzala privilegia a udělala z ní otrokyni? Udělali z ní služku, která vařila, uklízela a pobíhala sem a tam podle toho, co si její otec a nevlastní rodina zrovna vymysleli. A teď jí otec udělal tu nejhorší věc a nabídl ji jako nevěstu krutému alfovi, když jí bylo pouhých dvacet let!

Její sny o nalezení pravého druha byly nadobro zničeny.

"Nerozumíš tomu, Cressido! Naše smečka bude v nebezpečí. Tohle je rozkaz krále alfů!" odhalil její otec. "Chceš, aby tvá rodina trpěla? Já? Tvoje nevlastní matka a tvoji sourozenci? Tvoji přátelé? A co jejich rodiče?"

Tiberius si odfrkl a připomněl jí: "Oba víme, že královy požadavky jsou konečné. Nelze mu vzdorovat!"

S hlasitým zavrčením její otec přivolal své muže. "Vezměte ji!"

O několik minut později byla vržena zpět na půdu jejich domu, která se jí na poslední tři roky stala pokojem. Její nevlastní bratr Darius ji prakticky shodil na podlahu, jako by nebyla nic než hadr.

Okamžitě si všimla, jak ztěžka oddechuje. Z Daria sálal chtíč při pohledu na její bezmocný stav, kdy se mu vystavovaly její dlouhé nohy.

Cressidino tělo sebou instinktivně trhlo a oči se jí hrůzou rozšířily. Posměšně ho vyprovokovala: "Jen do toho! Využij mě, abys pak zemřel!"

Nebylo to poprvé, co se na ni nevlastní bratr pokusil vztáhnout ruku. Minule Darius najednou ucítil bodavou bolest na hrudi, která ho zastavila dřív, než ji stačil napadnout.

"Co to kurva děláš?! To ses ještě nepoučil?!" dorazil její otec. Když viděl výjev před sebou, chytil Daria pod krkem a přirazil ho ke zdi.

Zatímco ho škrtil holou rukou, Tiberius dodal: "Víš, že je prokletá! Drž se od ní dál! Bude nevěstou alfy Lucia a teď jí nesmíme ublížit!"

Poté, co Daria vyhodil z jejího pokoje, Tiberius obrátil svou pozornost zpět ke Cressidě. Řekl: "Zítra si pro tebe přijede beta alfy Lucia. Provdáš se za alfu Lucia, ať se ti to líbí, nebo ne!"

Cressida se zmítala v úzkostech. Zůstala ležet na podlaze a slzy jí nezadržitelně tekly.

Před očima se jí míhaly vzpomínky z minulosti; jak ji otec na dobrou noc líbal na čelo, jak ji poprvé učil sebeobraně, jak jí říkával svou holčičkou, a spousta dalších. Podívala se otci do očí a přemýšlela, kam ten otec zmizel.

Natáhla k němu ruce v naději, že nějaká jeho malá část stále existuje. Zeptala se: "Tati, prosím. To ti na mně vůbec nezáleží? Měj se mnou soucit. Býval jsi otec, který mě kdysi miloval. Co jsem udělala, že se to změnilo? Co jsem udělala?! Jak se ke mně mohl můj otec takhle chovat?!"

Cressida popadla dech a dodala: "Od té doby, co jsi ke mně ochladl, jsem tak toužila cítit otcovskou lásku. Proč, tati? Prosím, pomoz mi to pochopit! Jsem tvoje dcera, tvoje vlastní krev a tělo! A přesto zacházíš s mými nevlastními sourozenci lépe než se mnou!"

Její otec ztuhl. Ruce se mu sevřely v pěst. Zdálo se, že zvažuje odpověď, ale brzy odvětil: "Kvůli tobě mě opustila tvá matka. Kvůli tobě zemřel můj nejlepší přítel. A přesto jsem musel strpět, abych tě v téhle smečce celá ta léta choval, protože to byl můj slib tvé matce - chránit tě, dokud se nevrátí!"

Alfa Tiberius si otráveně povzdechl a pokračoval: "Tvoje matka přísahala, že se vrátí, ale nikdy to neudělá. Kdyby tě milovala, už by se vrátila, ale nepřišla. Doufal jsem. Až do minulého týdne, i když jsem se znovu oženil, malá část mě stále doufala, ale zdá se, že osud našel jiný způsob, jak mi otevřít oči. Neměla jsi v téhle smečce zůstat. A možná se pro tebe tvoje matka ani nikdy neměla v plánu vrátit."

Zatnul čelisti a zavrčel: "Z příkazu krále Reginalda se provdáš za alfu Lucia, a takový je tvůj osud."

Otec za ní zabouchl dveře a nechal ji v zoufalství.

Zítra ji odvezou do jiné smečky a za týden ji provdají za toho nejkrutějšího alfu v zemi. Mohla by to vůbec přežít?

Cressida ze sebe vyplakala duši, cítila se rozzuřená a beznadějná.

Slova jejího otce jí zněla v hlavě po celou noc. Její matka ji opustila. Byla to pravda. Přemýšlela: 'Byla to moje chyba, že matka odešla? Copak mě opravdu nemilovala? Myslela si, že jsem taky prokletá?'

Možná to byla pravda, protože od chvíle, kdy její matka zmizela, uplynulo už osm let a nikdy se pro ni nevrátila. Nepřišlo od ní jediné slovo; ani dopis, dokonce ani pocit její duchovní přítomnosti. Matka ji opustila, a to byla realita.

Když si uvědomila, jak jí otec dává za vinu smrt svého nejlepšího přítele, čelisti se jí zatnuly a srdce měla sevřené, jako by ho mačkala něčí ruka. Od té doby, co se to stalo, jí nikdy nevysvětlil, proč je čím dál chladnější. To bylo poprvé, co otec konečně promluvil o onom dni, tom strašlivém dni, který způsobil, že se její hrozný stav změnil v něco mnohem horšího.

Polohlasem zamumlala: "Proč by to měl svádět na mě? Jak by to mohla být moje chyba? Ani jsem nevěděla, co se betovi Eliasovi stalo! Copak mi nikdy nevěřil?"

Cressida nevěděla, jak dlouho tu noc plakala, ale když jí slzy došly, přinutila se vstát a opřela se o okno. Vzhlédla k obloze a zeptala se Měsíční bohyně: "Bohyně, opustila jsi mě? Proč mě vydáváš muži, o kterém se říká, že je děsivý a krutý? Je tohle můj osud?"