~Silvanus~

„Poslal jsi Seraphinu do smečky Ravenscroft?“ zeptal se Lucius zničehonic uprostřed diskuse o válce.

„Ach, ano, Alfo. Měla by dorazit zítra,“ odpověděl Silvanus. „Brzy o Cressidě dostaneme zprávy.“

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se Lucius, a ačkoli probírali válečné záležitosti, Silvanus poznal, že mysl jeho alfy je někde úplně jinde. „Do prdele! Nemůžu se soustředit!“

Silvanus chápal, odkud ta úzkost pramení. Sledoval, jak jeho alfa opakovaně vzdychá, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat dřív.

Mezi Elysiem a Nocturnem probíhala nedokončená válka. Zasahovala pobřeží na jihu země. Ačkoli jižní část území nebyla součástí Luciusovy smečky, jakožto jeden z důvěryhodných alfů pod vládou krále Reginalda měl za úkol totéž území bránit.

Nyní se musel vypořádat se svým náhlým sňatkem se ženou, kterou sotva znal.

‚Stejně se mu nepodobá, že by ho nějaká žena takhle rozhodila,‘ pomyslel si Silvanus. ‚Co s tou Cressidou je, že to mého alfu tak popudilo? A stalo se to za necelých čtyřiadvacet hodin?‘

Dnes ráno se Lucius ptal, jestli už Cressida snídala. Když Silvanus ohlásil, že jedla s personálem kuchyně, Luciusovi cuklo v koutcích úst, zjevně zklamaně.

Pak, při vzpomínce na včerejší noc, projevil Lucius o Cressidu náznak starosti. Možná se to snažil maskovat, ale Silvanus, jakožto jeho dlouholetý přítel a beta, do něj viděl jako do otevřené knihy.

Překvapivé bylo, že Lucius nařídil, aby byla Cressida přesunuta do pokoje vedle něj. Nebyl to jen tak ledajaký pokoj, ale přilehlý pokoj propojený dveřmi! ‚Proč by to dělal? Copak mu Cressida nebyla protivná?‘

Zatímco si Silvanus kladl tyto otázky, nemohl popřít, že mu bylo Cressidy také líto. Koneckonců to byl on, kdo ji do smečky přivedl. Viděl její upřímnou povahu a byl si téměř jistý, že to není taková žena, za jakou ji považovali.

Noční můra, kterou Cressida měla, nebyla vůbec banální. Její křik byl skutečný a hrůza v jejím hlase mu naháněla husí kůži až do morku kostí. Silvanus poznal, že se Cressidě stalo něco, co zranilo její duši; něco, co ji pronásledovalo ve spánku.

„Znovu! Kde jsme to skončili?“ zeptal se Lucius.

„Nepřátelé se neustále vracejí. I když ztratili tolik mužů, zdá se, že jsou odhodláni získat území na jižním pobřeží,“ ohlásil Silvanus.

S povzdechem Lucius nařídil: „Smečky na jižním pobřeží už trpěly příliš. Přemístěte je, dokud válku nevyhrajeme.“

„Ano, Alfo,“ odpověděl Silvanus.

„Vyžádej si další válečníky ze sousedních smeček a nařiď jim, aby vyrazili na frontu. Samozřejmě se souhlasem krále,“ přikázal Lucius. „Pošli i prapor našich mužů.“

„Ano –“

Vtom uslyšeli zaklepání na dveře. Silvanus okamžitě poznal, že je to jeho družka Rowena. „Jsme zpátky!“

Silvanus viděl, jak Lucius prudce otočil hlavu Roweniným směrem. Jeho první slova zněla: „Kde je?“

„Kdo, Alfo?“ zeptala se Rowena zmateně.

„Ta nevděčná ženská, která mi ani nepoděkovala za to, že jsem ji přestěhoval do lepšího pokoje,“ odpověděl Lucius zahořkle.

S vykulenýma očima Rowena rychle odvětila: „Ach, Cressida? Šla rovnou do svého pokoje. Už jsme večeřely, takže ona –“

Silvanus byl zaskočen. Sledoval, jak jeho alfa vyrazil ze své kanceláře, jeho kroky těžce dopadaly na podlahu. S Rowenou se na sebe podívali a snažili se uhodnout, kam má namířeno.

„Jde... za ní?“ zeptala se Rowena.

„Myslím... že ano,“ odpověděl Silvanus.

O několik minut později se Lucius vrátil v ještě horší náladě než předtím.

***

O několik hodin později.

Silvanus a Rowena si povídali o tom, jak se Cressida chovala k členům smečky. Rowenino vyprávění o jejím dni jen potvrdilo jeho vnímání Cressidy. Byla milá k lidem i k dětem. Cressida si snadno získala jejich srdce svým šarmem a povahou.

„Myslím, že není tak špatná. Jen jí chybí výcvik v tom, jak být vůdkyní,“ nadhodila Rowena. „Možná z ní bude dobrá luna?“

„Hmmm. Nevím. Snaž se k ní příliš nepřipoutat, Roweno. Víš, jak se Lucius snaží změnit královo rozhodnutí o ní. Jestli tu válku konečně vyhraje, jsem si jistý, že požádá o vysvobození z tohoto manželství. Než se nadějeme, možná se rozvedou. Další událostí, které se zúčastníme, bude obřad odmítnutí,“ připomněl Silvanus.

„Budu se snažit, ale je těžké si ji neoblíbit. Kdybys s ní strávil čas, pochopil bys, o čem mluvím,“ odpověděla Rowena.

Silvanus nijak nereagoval. Snažil se tu myšlenku zavrhnout, ale přesně věděl, o čem jeho družka mluví. Koneckonců s Cressidou strávil dva dny na cestě ze smečky Ravenscroft do Smečky Obsidiánového vrcholu.

Když Silvanus odpočíval se svou družkou a chystal se zavřít oči, najednou uslyšel, jak k němu v mysli promluvil jeho alfa: ‚Dej mi klíče od všech pokojů.‘

‚Alfo Lucius? Prosím?‘ Silvanus se ujistil, že dobře slyšel. A kromě toho, k čemu by mu byly všechny ty klíče?

‚POTŘEBUJU. VŠECHNY. KLÍČE. OD. VŠECH. POKOJŮ.‘ spojil se s ním Lucius telepaticky.

‚K čemu?‘ odvětil Silvanus.

Alfa se na okamžik odmlčel a Silvanus si nebyl jistý, jestli bude na svém požadavku trvat. Nakonec Lucius promluvil: ‚Z bezpečnostních důvodů.‘

‚A to potřebuješ všechny pokoje?‘ ujišťoval se Silvanus.

‚Jsi hluchý? Neslyšíš, že říkám... VŠECH POKOJŮ?‘ zopakoval Lucius.

‚Včetně našeho?‘ zjišťoval Silvanus.

Už si dokázal představit, jak jeho alfa nespokojeně mručí, ale nakonec Lucius odpověděl: ‚Fajn, kromě tvého pokoje. Dej mi všechny klíče od těch pokojů!‘

Trvalo to sice pár minut, ale nakonec Silvanus skončil přede dveřmi Luciusova pokoje a odevzdal mu krabici se všemi náhradními klíči od sídla smečky, kromě toho od pokoje, který sdílel se svou družkou Rowenou.

Když krabici podával, Silvanus se zeptal a jeho pohled přitom spočinul na dveřích Cressidina pokoje: „Nehodláš si otevřít její pokoj, že ne?“

Lucius si odfrkl. Odpověděl: „Proč bych to dělal? Musel jsem se zamknout zevnitř. Nechci, aby mi ta ženská lezla do postele.“

„Myslíš, že by ti vlezla do postele, alfo?“ zeptal se Silvanus ve snaze probudit svého alfu do reality.

„Každá dcera alfy, která se se mnou kdy setkala, se o to pokusila. Ona není výjimkou!“ odpověděl Lucius.

‚No, myslím, že tahle to neudělá.‘ pomyslel si beta Silvanus, ale neodvážil se své myšlenky vyslovit nahlas.

„Znovu opakuji, je to z bezpečnostních důvodů,“ trval na svém alfa. „Vrať se do svého pokoje, beto.“

***

Dalšího dne ráno Silvanus zastihl Rowenu a Cressidu ještě předtím, než odjely do města. Když kráčel k příjezdové cestě, zaslechl jejich rozhovor.

„Musela jsem se doplazit zpátky do postele. Přísahala bych, že jsem usnula na podlaze, ale ráno jsem se probudila v posteli,“ vyprávěla Cressida Roweně.

„Musela jsi do té postele vylézt. Přestaň spát na zemi, Cressido! Tohle už není tvůj starý domov. Pamatuj, že je to tu lepší než u vás doma,“ povzbuzovala ji Rowena.

Silvanus si odkašlal a popřál Cressidě dobré ráno. S Rowenou se rozloučil polibkem a pomohl jim nastoupit do auta.

Při vzpomínce na to, co zjistil, Silvanus zavrtěl hlavou. Zamumlal: „Ach, skvělé, Alfo Lucius. Jsi plný překvapení.“

***

Když Silvanus vešel do alfovy kanceláře, všiml si, že Lucius má mnohem lepší náladu. Usmál se a zeptal se: „Máš dneska dobrý den, Alfo?“

Lucius si jen broukl. Nevyvrátil to, ani to nepotvrdil.

„Vsadím se, že to má co do činění s tvou včerejší noční bezpečnostní kontrolou, Alfo,“ škádlil ho Silvanus. Zasmál se, ale rychle zavřel pusu, když uviděl ten vražedný pohled, kterým ho Lucius zpražil.

„Chceš, abych tě poslal lodí do Nocturna, Silvane?“ vyhrožoval Lucius.