Pohled Elary

"Podala jsi Daphne, dceři alfy ze smečky Grimvale, lživé informace. Vylákala jsi ji do Černého lesa a teď leží v kómatu poté, co ji roztrhali Odpadlíci. Zasloužíš si zemřít."

Ztuhla jsem.

Julian – můj druh – stál přede mnou, hlas jako led, oči plné opovržení. Za ním, vykukujíc z bezpečí jeho ramene, mě s vítězným úsměvem sledovala má adoptivní sestra Vivienne.

Udělala to. Nalíčila to na mě.

Ale to nikoho nezajímalo.

Daphne našli na pokraji smrti, tělo zbrocené krví, obklopené stopami po brutálním útoku Odpadlíků. Pachové stopy zanechané na místě ukazovaly na jediného viníka – jednu z dcer alfy Gideona ze smečky Obsidián.

Všichni věděli, že jsou dvě.

Jednou z nich byla Vivienne, milá, dokonalá dcera vychovávaná v něžné péči luny Celeste, připravovaná na vedení smečky, všemi zbožňovaná.

Tou druhou jsem byla já.

Jsem Elara.

Dcera, která před patnácti lety zmizela. Ta, kterou vychovali Odpadlíci.

Před třemi lety.

Smečka Obsidián podnikla zátah na naši osadu Odpadlíků. Jejich alfa vstoupil na mýtinu, zachytil můj pach a ztuhl. Řekl, že voním jako jeho "malé vlče".

Vzal mě zpátky.

A pak se to stalo skutečností.

Měla jsem otce. Matku. Vysokého, pohledného bratra s postavením alfy – Ashera Sterlinga. Opravdovou rodinu.

Ale tou malou princeznou jsem nebyla já.

Byla to Vivienne.

Dívka, kterou adoptovali, když jsem zmizela. Dítě narozené Betám, o kterém vědma prohlásila, že dokáže "vyléčit" matčin žal. Přijali ji za svou, bezmezně ji milovali a opečovávali.

A když jsem se vrátila, nechtěli si vybírat.

Takže si prostě nevybrali.

Byla jsem trpěna. Duch v rodinném sídle. Jméno bez místa.

A co hůř, byla jsem neúplná.

Má vlčice – mé rodové právo – se ve mně sotva pohnula. Někdy jsem cítila, jak mi pulzuje v krvi, jako pouhý šepot. Ale většinou spala. A to ze mě v jejich očích dělalo slabou. Nehodnou.

Takže když bylo potřeba svalit na někoho vinu za Daphnino utrpení, všichni se podívali na mě.

Protože Vivienne? Ta by to nikdy neudělala.

Ale já? Hanba zplozená odpadlíky, poloviční vlk? Já samozřejmě ano.

Otočila jsem se k Asherovi – svému bratrovi.

Byl první, kdo dorazil na místo útoku. Šla jsem těsně za ním, právě včas, abych viděla, jak se sklonil, něco sebral a tiše si to strčil do kapsy.

Viděla jsem, co to bylo.

Viviennina náušnice.

Ta samá celosvětově limitovaná edice, kterou jí dal, když se poprvé proměnila.

Věděl to.

Znal pravdu.

Takže jsem se teď na něj podívala, srdce mi bušilo, v krku sucho, a prosila o jediné slovo. Jedinou pravdu. Střípek loajality.

"Ashere..." Hlas se mi zlomil. "Ty taky?"

Zíral na mě a na okamžik jsem v jeho očích zahlédla konflikt.

Pak vydechl, pohlédl mi přímo do tváře a řekl: "I teď? Pořád lžeš, když už jsi prakticky mrtvá?"

Srdce se mi roztříštilo.

Neměla jsem ani čas zareagovat, než alfa Killian vyrazil vpřed.

Jeho bota tvrdě dopadla na můj žaludek a já odletěla přes celou místnost jako hadrová panenka. V žebrech mi explodovala bolest, ostrá a pálivá, jako by mi každou kost v těle přelomila vpůli jeho alfí síla.

Lapala jsem po dechu a vzhlédla – ke svému otci, alfovi Gideonovi.

Stál bez hnutí, výraz nečitelný, oči upřené na mě, jako bych nebyla nic.

Vedle něj stála luna Celeste. Moje matka.

Prosila jsem očima, tiše ji žadonila, aby vystoupila vpřed. Aby něco řekla.

Zaváhala.

A pak odvrátila zrak.

Přišel další kopanec. Pak další. Stočila jsem se do klubíčka, ne ze strachu, ale ze zoufalství.

"Pošlete ji do Vlkodlačího vězení, kde počká na verdikt Vlkodlačího soudu." zavrčel Killian a jeho hlas byl prodchnutý alfí autoritou, která mě pálila na kůži jako kyselina.

Dech se mi zadrhl v hrdle.

Ne.

Cokoliv, jen to ne.

Ve Vlkodlačím vězení jsem nikdy nebyla, ale slyšela jsem ty historky. Mučení. Řetězy. Šílenství. Žádné slunce. Žádné slitování.

Smrt by byla milosrdnější.

Dva válečníci mě popadli za paže a začali mě táhnout po zemi. Kolena se mi odírala o hlínu a do očí se mi hrnuly slzy – ne z bolesti, ale ze zrady.

Od Juliana.

Od Ashera.

Od nich všech.

Pak si Killian dřepl vedle mě a naklonil se blízko, jeho dech se otřel o mou tvář jako spálenina mrazem.

"Postarám se, aby se tam o tebe někdo dobře postaral," zašeptal. "Za to, co jsi udělala mé sestře."

A tak zemřela má poslední naděje.