Pohled Elary

Řetězy kolem mých zápěstí byly studené a těsné.

Každý můj krok směrem k soudní síni se rozléhal hlasitěji než ten předchozí, jako by svět ohlašoval mé ponížení.

Po mém boku kráčeli dva strážní – jeden z každé strany, ruce pevně sevřené na mých pažích, jako bych byla nějaká divoká bestie.

Těsně předtím, než jsem dorazila k těžkým dubovým dveřím, jsem je uviděla.

Mého otce.

Mou matku.

Ashera.

Stáli na chodbě, jako by tam dorazili čirou náhodou. Ale já věděla své. Čekali na mě.

"Stát," řekl otec tiše strážím. "Dejte nám chvilku."

Strážní zaváhali, pak ustoupili.

Zůstala jsem stát na místě.

Co ještě zbývalo říct?

"Potřebujeme tvou pomoc," řekl alfa Gideon.

Zamrkala jsem. Rty se mi pootevřely.

Pomoc?

Pak vystoupila vpřed luna Celeste, její výraz byl jemný – ne však mateřským teplem, ale nacvičenou diplomacií.

"Vivienne by tohle nepřežila, Elaro," řekla. "To víš."

Zasáhlo mě to jako facka.

Krutý, neuvěřitelný zvrat.

"Nikdy nepoznala bolest," dodal Asher mírně. "Není jako ty."

Není jako já.

"Vyrostla jsi s Odpadlíky," pokračoval. "Jsi silná. Vydržela jsi horší věci než vězení."

Srdce se mi sevřelo.

"Chcete, abych tu vinu vzala na sebe," zašeptala jsem.

Nepopřeli to.

Asher přistoupil blíž a ztišil hlas. "Přísahám, že se postarám, abys tam byla chráněná. Nebudeš trpět."

Zasmála jsem se.

Hořký, dutý smích, který mi do krve rozedřel hrdlo.

Takže tohle byla láska? Tohle byla rodina?

"Děkuji vám," řekla jsem. "Že jste mi konečně ukázali, co pro vás doopravdy znamenám."

Pak jsem se otočila, aniž bych čekala na odpověď.

Dveře se otevřely.

Soudní síň byla obrovská, kruhová, vytesaná z tmavého kamene a stínů. Na vyvýšeném pódiu seděla Rada starších – a uprostřed, ve své černé uniformě a se stříbrným erbem, seděl Julian.

Můj druh.

Můj soudce.

Můj kat.

Naše oči se na krátký okamžik střetly. Za jeho maskou klidu něco zablikalo – záblesk viny? Pochybnosti?

Ne. Jen kalkul.

Julian byl soudcem Rady. Autorita. Symbol spravedlnosti.

A raději bude chránit Vivienne, než aby hájil svou vlastní družku.

Daphnina rodina seděla nedaleko, zdrcená žalem. Alfa Killian na mě vrhal pohledy plné vzteku, který jen stěží potlačoval pod kůží.

Jeden po druhém mluvili svědci.

Překroucené pravdy. Zkreslené domněnky. Účelové mlčení.

Julian tomu všemu předsedal a předstíral, že nezná pach mé duše.

Předstíral, že necítí to pouto mezi námi, které mu říkalo, že jsem nevinná.

Ani jednou se na mě neohlédl.

Nakonec mu z úst spadl verdikt jako dýka přímo do srdce:

"Elaro ze smečky Obsidián, odsuzuji tě k pěti letům ve Vlkodlačím nápravném zařízení za tvé zločiny proti smečce Grimvale a za ohrožení života dědičky alfy."

Kolena se mi málem podlomila.

Pět let.

Pět let na tom místě.

Žádný soud bojem. Žádné druhé šance.

Jen vyhnanství.

Jen ticho.

Jen zrada.

Vlekli mě ze soudní síně. Tělo jsem měla necitlivé, jako by se každé slovo, které jsem slyšela, proměnilo v tíhu drtící mé kosti.

A pak jsem uslyšela kroky.

Klap. Klap. Klap.

Vivienne.

Vešla do chodby, paže založené na prsou, její výraz samolibý a zářící vítězstvím.

"Vězení ti sluší, Elaro," řekla sladce, hlas nasáklý jedem. "Vlastně je to prakticky tvůj druhý domov, ne? Když jsi zplozená odpadlíky a tak."

Zírala jsem na ni, můj dech byl mělký.

"Neboj se," pokračovala. "Těch pět let uteče jako voda. A až se vrátíš... no, jestli se vůbec vrátíš... zjistíš, že jsem s tím životem, který jsi promarnila, udělala nádherné věci."

Naklonila se blíž.

"Všichni si vybrali mě. I on."

Nevyslovila Julianovo jméno. Nemusela.

Odvrátila jsem zrak a polkla výkřik, který se mi dral do hrdla.

"Takže sbohem navždy, sestřičko," zašeptala, pak odešla a její smích se chodbou rozléhal jako prokletí.

Stráže mě znovu potáhly vpřed.

Krok za krokem, k branám věznice.

Vstříc temnotě.

Vstříc místu, o kterém si mysleli, že mě zlomí.

Dveře cely se s vrzáním otevřely. Puch krve, rzi a plísně mě zasáhl jako zeď. Podlaha byla vlhká. Stěny poseté skvrnami.

A pak –

Agónie.

Zasáhla mě zničehonic.

V hrudi mi explodovala oslepující, duši drásající bolest, jako by se mi do srdce zabořily drápy a rvaly ho zevnitř na kusy.

Zařvala jsem a zhroutila se na kolena.

Má vlčice hluboko ve mně zakňučela – a pak zavyla bolestí.

A skrz bouři muk jsem to uslyšela.

Jeho hlas. Julian. Skrz pouto.

Ale nedorazilo ke mně teplo ani omluva.

Byl to led.

"Odmítám tě jako svou družku."

Pouto prasklo jako zlomená kost.

Ticho, které následovalo, bylo hlasitější než jakýkoliv výkřik.

Ruce se mi třásly o kamennou podlahu.

Slzy mi rozmazaly vidění – ne z bolesti z odmítnutí, ale z pravdy, kterou neslo.

Vybral si je.

Vybral si ji.

A teď jsem neměla druha. Neměla rodinu. Neměla jméno. Neměla nikoho.

Jen vztek.

Jen temnotu.

Jen oheň, který začal doutnat v rozbitých troskách mého srdce.

Tohle je moje peklo.

A jestli ho přežiju, přísahám...

Že je všechny nechám shořet.