Pohled Elary

Viviennina elegance byla plně vykoupena bohatstvím, výsadami a pozorností.

A já? Já neměla nic.

Obsidiánová smečka mi nikdy nedala svou lásku, natož své prostředky. Přesto to byla nějakým způsobem stále moje vina, že jsem nevyrostla dostatečně „půvabná“. Přijali mě zpět do svého domova, ale nikdy ne do svých srdcí.

Někdy jsem uvažovala, jestli mým jediným účelem tady nebylo to, aby Vivienne – ta podvodnice – vypadala ještě milovaněji.

Říká se, že ten nemilovaný je vždycky outsider. To na mě sedělo dokonale.

Stála jsem ve stísněné komoře, kterou jsem tři roky nazývala domovem. Můj pohled padl na jediné oblečení, které mi zbylo – modrobílou středoškolskou uniformu. Tu samou, kterou jsem měla na sobě v den, kdy mě odvlekli v poutech.

Před pěti lety jsem dostala nabídku z nejlepší univerzity v zemi. Místo oslav však obsidiánský pár uspořádal velkolepý večírek na rozloučenou pro Vivienne.

Byla pozvána elita z celého města. Vivienne měla na sobě milionové značkové šaty a diamantovou tiáru a usmívala se jako ta pohádková princezna, na kterou si vždycky hrála. Já stála opodál v obyčejném oblečení a sledovala, jak se všechno hroutí, když mě policie odváděla. Ta noc měla být mým začátkem. Místo toho znamenala konec všeho, co jsem si myslela, že znám.

O pět minut později, stále ve své uniformě, jsem se vydala k tanečnímu sálu na obsidiánském panství.

Míjelo mě služebnictvo a vrhalo mým směrem zmatené pohledy.

„Kdo je ta holka? Proč je oblečená jako školačka?“

„Asi nějaká brigádnice z hotelu. Vypadá to na letní brigádu.“

„Pan a paní Sterlingovi se kvůli Luně Vivienne opravdu překonali – pozvali šéfkuchaře z hotelu Empire a tak dále.“

„Jo, opravdu ji zbožňují.“

Jedna z nich se zastavila, když kolem mě procházela. „Radši by ses měla převléct do pořádné uniformy. Hosté jsou důležití – nedělej rodině ostudu.“

Pak prostě odešla, jen tak. Jako bych byla neviditelná.

Zůstala jsem stát.

Asher mi řekl, že to je večeře na uvítanou. Neřekl, že pozvali cizí lidi.

Mělo to být opravdu na mou počest? Nebo to byl jen další zvrácený způsob, jak dát na odiv mou hanbu?

Zatli mě před elitou města. A teď mě chtěli přivítat zpět před těmi samými lidmi?

Otočila jsem se k odchodu.

Na konci chodby se však objevil Asher.

Jeho oči padly na mě. Tvář se mu zkřivila.

„Řekl jsem ti, ať se převlékneš,“ štěkl. „Co to máš sakra na sobě? Chápeš vůbec, co je to za událost?“

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale on mě přerušil.

„Vylezla jsi z vězení a vypadáš jako katastrofa, a teď tu chceš zase stát a vypadat uboze? Snažíš se vzbudit v lidech lítost, vykreslit nás jako monstra? Elaro, jsi nechutná. Nezměnila ses ani o kousek.“

Sáhl mi po paži.

Uhnula jsem.

Promáchl.

„To se mi teď vážně vyhýbáš?“

Podívala jsem se mu do očí. Ten samý nenávistný, znechucený pohled, který jsem snášela tři roky. Tehdy mě to ničilo. Teď to působilo... prázdně.

„Nemám žádné šaty,“ řekla jsem.

„Tak si je kup!“ vyštěkl.

„Nemám peníze.“

Asherova tvář zrudla vzteky.

„Žila jsi tady tři roky. Dali jsme ti všechno – jídlo, střechu nad hlavou, oblečení. Každý měsíc ti na účet přišlo půl milionu. To je celkem osmnáct milionů! Neříkej mi, že sis nemohla dovolit jedny pitomý šaty.“

Necukla jsem. „Nikdy jsem nedostala ani cent.“

Ušklíbl se. „Lhářko. Myslíš, že to nedokážu dokázat?“

Vytáhl telefon a zavolal na finanční oddělení.

„Jste na hlasitý odposlech,“ řekl. „Řekněte mi, kolik jsme Elarě každý měsíc posílali na účet.“