Pohled Elary

Jízda autem probíhala v tichosti, ale to ticho nebylo prázdné.

Bylo hlasité vším, co Asher neříkal. Vším, co odmítal uznat.

Seděla jsem na zadním sedadle, obnošená džínovina mých vězeňských kalhot mě dřela do kůže.

Můj zrak klouzal po interiéru.

Chlupatý růžový potah na sedadle spolujezdce.

Na palubní desce byli v dokonalé řadě vyskládáni plyšoví jahodoví medvídci.

Fotografie ženy houpající se na zpětném zrcátku – byla teď starší, jemnější, její úsměv zářivý a sebevědomý. Hýčkaná. Chráněná. Nedotčená.

Vivienne.

Vypadala, že sem patří.

Jako by tohle auto, tenhle svět, byly uhněteny přímo pro ni.

A přesto všechno to vždycky dokázala zařídit tak, abych jako outsider vypadala já.

Odvrátila jsem tvář od zrcátka.

Ale oči se mi zastavily na nákupní tašce vedle mě.

Z otevřeného vršku vykukovala bílá róba zdobená peřím, tak nedotčená, že ani nevypadala skutečně.

Nepatřila mně.

Nemusela jsem se ptát.

Všechno v tomhle autě křičelo, že sem nepatřím.

Prsty se mi zkroutily v rozpacích. Ztvrdlé bříška prstů mých vězeňských rukou přejela přes lacinou látku mých džínů.

Vivienne oblékala haute couture.

Já dostala vězeňské uniformy a zápis v trestním rejstříku.

Venku se míhaly stromy a Asher se konečně rozhodl promluvit.

"Máma a táta... opravdu jim tyhle uplynulé čtyři, pět let chybělas. Plakali každý den. Ze stresu jim zešedivěly vlasy," řekl, jako by to něco znamenalo. Jako by to něco spravilo.

Ale tím neskončil.

"Až přijedeme domů, nezačínej zase se svými starými manýry. Nechci vidět žádnou rivalitu s Vivienne. Nedělej problémy. Když se budeš chovat slušně, smečka Obsidián se k tobě nebude chovat nespravedlivě."

Neodpověděla jsem.

Ticho se protáhlo, husté a nepříjemné. Zkontroloval zpětné zrcátko, oči mu těkaly zpátky ke mně.

"Elaro. Mluvím k tobě. Slyšela jsi, co jsem řekl?"

Vzhlédla jsem. Klidná. Chladná. Unavená.

A pak jsem promluvila – víc slov, než jsem řekla od chvíle, co jsem opustila vězení.

"V souladu s článkem 48 Zákoníku vlkodlačích nápravných zařízení mají vězni nárok na návštěvu blízkých rodinných příslušníků jednou za měsíc."

"Jednou za měsíc. Po dobu pěti let. To je šedesát možných návštěv."

"Neměla jsem ani jednu."

Střetla jsem se s ním pohledem v zrcátku. Hlas se mi nezvýšil. Nebylo to nutné.

"Ani jednou jsi ty nebo naši rodiče nepřišli. Ani na třicet minut. Ani na tři minuty. Dokonce ani žádný dopis."

Zaváhal.

Poprvé neměl po ruce žádnou výmluvu.

Ruce se mu na volantu sevřely tak silně, až mu kosti na kloubech zbledly.

Pak, chabě – "Byla jsi příliš problémová. Mysleli si, že když nepřijdou, poučíš se. Chtěli, aby ses zamyslela. Udělali to pro tvé vlastní dobro."

Pro mé vlastní dobro.

Jasně.

Stejně jako to bylo "pro mé dobro", když nechali Vivienne, aby na mě ušila vylákání Daphne do toho lesa prolezlého Odpadlíky.

Stejně jako to bylo "pro mé dobro", když mě odsoudili, zatímco můj vlastní druh mlčel.

Stejně jako to bylo "pro mé dobro", když mě předhodili vlkům a nazvali to spravedlností.

Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila zpátky k oknu a nechala krajinu plynout kolem sebe.

Nakonec auto vjelo na pozemek sídla smečky Obsidián.

Asher vyskočil první a popadl tašku s šaty ze zadního sedadla, jako by to byla posvátná relikvie.

Odkráčel svižným krokem, zapomínajíc, že vůbec existuju – dokud v polovině cesty ke dveřím neztuhl.

Jako by si právě vzpomněl, že má sestru.

Otočil se a rozpačitě si odkašlal.

"Běž se převléknout. Očekávají tě v hodovní síni."

A pak zmizel za mramorovými vchodovými dveřmi.

Dům se přede mnou tyčil jako mauzoleum. Svými obrysy povědomý, ale v každém svém koutě mrtvý.

Za pět let tohle místo nepůsobilo o nic víc jako domov.

Naopak, bylo chladnější, než jak jsem si ho pamatovala.

Prošla jsem předními dveřmi a vydala se stejnou chodbou, kterou jsem kdysi drhla na kolenou.

Do svého pokoje.

Pokud se to tak vůbec dalo nazvat.

Žádná okna. Žádné teplo. Žádné slunce.

Jen skládací lehátko, starý stůl a krabice naskládané až ke stropu.

Tohle byla komora.

Vivienne si mohla vybrat vlastní tapety.

Já dostala plíseň a stíny.

Zavřela jsem za sebou dveře, dech se mi zadrhával.

Asher mi řekl, abych se převlékla do něčeho vhodného.

Suše jsem se zasmála.

Vhodného?

Jediné oblečení, které jsem vlastnila, bylo to, co jsem měla na sobě – laciné, beztvaré, vybledlé z příliš mnoha praní ve studené vězeňské vodě.

Tričko a džíny, které jsem si koupila před pěti lety za peníze, co jsem si vydělala balením nákupů o zimních prázdninách.

Vzpomněla jsem si, jak jsem zářila, když jsem je Asherovi předváděla.

Zamračil se, jako bych ho urazila.

"Co to máš na sobě? Nemůžeš se oblékat jako Vivienne? Vyhoď to. Vypadáš směšně."

Tenkrát jsem to zranění spolkla. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Doufala jsem. Snažila se.

Ale teď už ne.

Nebyla jsem ta samá holka, která žadonila o drobky náklonnosti.

Ne ta samá sestra, která se upínala k rodině, co ji nikdy nechtěla.