Když zrak Luny Celeste padl na Elaru, zamrzla na místě.

Její oči se upřely na Elařinu postavu, mihl se v nich záblesk poznání, zmatku a letmé mlhy, než se nakonec ustálily v ostré, ohromující jasnosti. Po jejích vrásčitých tvářích se řinuly slzy, a přesto se její rty stáhly do třesoucího se úsměvu.

Natáhla chvějící se ruku.

"Elaro... moje malá Elaro, konečně ses na mě přišla podívat?"

Elařina tvář