Pohled Arie

Na jeden pozastavený úder srdce se mi zdálo, že se vzduch přestal hýbat.

Lucienova slova – „Znamená to snad, že za tebe musím převzít zodpovědnost?“ – mi stále zvonila v uších jako dozvuk rány. Hruď se mi stáhla, tep se mi zrychlil, jako by má vlčice sama klopýtla. Jeho zlaté oči se vpíjely do mých, jasné jako bouře a neústupné, jako by mě vyzývaly, abych popřela to neviditelné pouto,