CHLOE

To musel být vtip. Nebo přinejmenším ne to, co jsem si myslela.

Otcovy oči zvážněly, když se ke mně přiblížil. "Přemýšlel jsem, že mu nabídnu Penelope, ale ona už s někým je a Alfa Král by se mohl rozzuřit, kdyby si myslel, že mu nabízíme cizí ženu. To je ten důvod, proč jsi jedinou volbou, kterou máme, Chloe. A... nemáš ani tušení, jak perfektní je, že máš zpátky svou tvář. Zpočátku jsem se obával, že by mohl mít Alfa Král s tvým přijetím problém, ale teď jsem si jistý, že bude nadšený."

"Zadrž," odfrkla jsem si a položila si ruku na stehno. "Prosím, neříkej mi, že jsi mě nechal přijet až z Bozemanu jen proto, abys mi oznámil, že budu obětována démonovi."

Žádnému vlkovi nebylo jméno 'Shadowfall' cizí. Dokonce i já, ačkoliv jsem toho o záležitostech smeček věděla málo, jsem věděla, jak jsou nebezpeční a že s nimi nikdo nechtěl mít nic společného; ne v tomto životě, ani v žádném jiném.

"Alfa Ryder není démon," řekl otec překvapeně.

"Ale přesně tím je. Před lety jsi říkal to samé."

Alfa Ryder Blackwood byl ten nejkrutější muž, o jakém jsem kdy slyšela. Zkazky o tom, jak si podmaňoval své nepřátele – a občas i své přátele – nebyly pro Smečku žádnou novinkou. Vzhledem k tomu, že pocházel z rodiny, která produkovala jen ty nejsilnější Alfy, byl v současnosti Alfa Králem Shadowfallu, mužem, kterého se všichni obávali a nechtěli u něj upadnout v nemilost. Nevěděla jsem, jak vypadá. Nikdy jsem neměla tu výsadu potkat někoho jako Ryder Blackwood. Ne že bych po tom někdy toužila.

"Kolují zvěsti, že zabil svého vlastního otce a bratra!" Zvedla jsem ruku do vzduchu. "Jak po mně můžeš chtít, abych byla s někým takovým?"

"To jsou pouhé spekulace, Chloe. Kromě toho s ním budeš jenom jeden rok."

"Na zabití člověka nepotřebuješ rok, tati. Stačí na to maximálně minuta. Ale někomu jako Ryder by určitě stačila i půlminuta. A kromě toho, proč to vlastně musí být na rok?"

Podle toho, co jsem slyšela, Shadowfall od Ryderova nástupu k moci ještě neměl Lunu. Ale pokud si chtěl vzít Lunu, nemělo by to být dlouhodobé nebo tak něco? Proč o ni žádal jen na rok?

"Upřímně, nevím to, Chloe."

"A je ti to jedno," skočila jsem mu do řeči a k srdci se mi plížila bolest. "Zajímá tě jen to, abys mu dal Lunu a zbavil se tak svého problému. Je ti úplně jedno, jaký problém tím uvalíš na mě."

Na zlomek vteřiny se mu v obličeji mihl údiv. Chloe, kterou znal, by se s ním nikdy nehádala. Pokorně by souhlasila se vším, co chtěl. No, řekněme prostě, že jsem poznala svou hodnotu, když jsem si uvědomila, jak krásná jsem. Tahle Chloe už byla unavená z toho, že by dělala lidem loutku.

Otec přistoupil dost blízko, aby mě vzal za ruku. Tentokrát vypadal tak utrápeně, že jsem se bála, že možná padne na kolena.

"Chloe, prosím." Lehce mi stiskl ruku. "Tohle je naposledy, co o něco žádám jako tvůj otec. Udělej to pro mě, jen na jediný rok. A slibuji ti, že ze mě uděláš toho nejšťastnějšího otce."

****†

O několik hodin později jsem stála ve svém pokoji – nebo v tom, co kdysi bývalo mým pokojem – a zírala na svůj odraz v zrcadle. Měla jsem na sobě dlouhé červené šaty a vlasy mi spadaly přes rameno. Byla jsem plně připravená na setkání s Alfou Ryderem, i když bych byla raději, kdybych ho nepotkala.

Něco mi nesedělo. Že chtěl Lunu jen na rok....to bylo špatně. Ale otec mě předtím na kolenou prosil. Mohla bych ho zklamat. Kromě toho, než si našel svou druhou ženu, byly časy, kdy na mě byl hodný.

Snažila jsem se odolat pokušení, když jsem zírala na zásuvku před sebou. Ale s žalostným neúspěchem jsem ji stejně otevřela a vytáhla ten snímek z ultrazvuku. Moje srdce se úplně roztříštilo, staré rány se znovu otevřely.

Byla to jediná fotka na světě, která měla moc mě zabít pokaždé, když jsem se na ni podívala, přesto pro mě byla jako droga. Byla jsem na ní závislá a sotva jsem vydržela hodinu bez toho, abych se jí dotkla. Cítila ji.

Z oka mi ukápla slza, když jsem prstem přejížděla po obrázcích naznačujících tvary nenarozených dětí v děloze.

Pět let, a přesto to nejlepší, co se mi kdy stalo. A i to nejhorší. Ale raději jsem se upínala k faktu, že to bylo to nejlepší.

Koukat se na ně tak moc bolelo, ale nemohla jsem přestat.

Zvuk někoho, kdo se snažil otevřít mé dveře, přerušil mé myšlenky. Trhla jsem sebou zpět do reality a rychle obrázek schovala. Dveře jsem už před chvílí zamkla, protože jsem nechtěla, aby mě někdo s tou fotkou viděl.

Když jsem došla ke dveřím, našla jsem za nimi Penelope, soptící vzteky.

"Jak ses zbavila té jizvy?" Její hlas hlásal rozhořčení. "A jaký přesně je tvůj plán? Chceš, aby všichni viděli, jak jsi teď krásná, viď?"

Protočila jsem panenky a moje předchozí bolest se dočasně rozplynula. "Prosím tě, neříkej mi, že jsi zaklepala na moje dveře jen proto, abys kňučela nad tím, jak dobře vypadám. Co sis myslela, že budu vypadat tak ohavně už napořád?"

Její pohled ještě více zledovatěl. "No, jen abys věděla, tohle mezi tebou a Sebastianem nic nezmění. Brzy tu bude, oba půjdete do chrámu a dokončíte ten svůj rozchod."

Okamžitě mi to došlo. Ach ne.

"Počkej," zamrkala jsem. "Ty a Sebastian?"

Na jejích rtech si pohrával triumfální úsměv. "Před lety nám to nevyšlo. Ale teď je připraven vybrat si mě."

No teda, jestli Sebastian nebyl ještě větší parchant.

"Uf, zklamala jsi mě, Penelope. Používat moje zbytky?" Zamručela jsem. "Vzhledem k tomu, že ses vždycky považovala za tu hezkou, čekala bych od tebe víc."

Napjatý pohled jí stáhl obočí k sobě. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale já ji přerušila. "Nemusíš si dělat starosti. Se Sebastianem jsem skončila a nemůžu se dočkat, až s ním všechno nadobro ukončím." Zabouchla jsem jí dveře před nosem.

......

O chvíli později jsme s otcem dorazili do Shadowfallu v jednom z jeho luxusních aut. Smečka, která byla známá jako ta největší a nejbohatší, byla přesně tak nádherná, jak lidé říkali.

Byla jsem tím pohledem oslněna a na chvíli jsem nedokázala uvěřit, že tady budu Lunou.

Když jsme vystoupili z auta, několik služebných nás s otcem zavedlo do jedné z budov, zatímco jeho strážci zůstali venku.

Vele Luna – Ryderova matka – byla ve velkém obývacím pokoji, aby nás přivítala.

"Alistaire! Jsem tak ráda, že jsi to zvládl," řekla Luna a v jejích očích se zračilo jen pramálo pobavení.

"Zdravím, Luno." Sklonila jsem hlavu.

S překvapením si mě prohlédla. "Tohle je tvoje dcera?" Zeptala se táty. "No, ať žehná Měsíční bohyně, ta je ale nádherná!"

Nemohla jsem si pomoci a usmála se. Luna Eleanor bývala ve své době hrozivou Lunou. Vládla po boku svého zesnulého manžela železnou pěstí a ničila každého, kdo se jí odvážil zkřížit cestu. Vždy jsem si přála se s ní setkat.

"Prosím, pojďte se posadit, než počkáme na Alfu Rydera. Připojí se k nám co nevidět," ukázala nám na pohovku.

Její verze 'co nevidět' se protáhla na téměř hodinu. Otec i já už jsme byli vyčerpaní a neustále jsme zírali na dveře, říkajíce si, jak dlouho to Alfě potrvá, než dorazí. Cožpak si neuvědomoval, že bude mít hosty? Svou... novou Lunu?

V jednu chvíli se Eleanor zatvářila rozzlobeně a odešla. Když se vrátila, ujistila nás, že už tu brzy bude. A vskutku, přišel.

Vzduch v místnosti se změnil vteřinu poté, co se otevřely dveře a odhalily muže a dva další za ním.

Luna si úlevně oddechla, když se postavila na nohy. Otec i já jsme udělali totéž.

Bylo snadné poznat, kdo je Alfa, protože ho ti dva další muži po stranách doprovázeli. Ale ve chvíli, kdy jsem jasně uviděla jeho tvář, se můj svět roztříštil.

Ne. Ne.

Hruď mi sevřela hrůza a svírala ji, až jsem cítila bolest. Tohle musel být nějaký zvrácený vtip. Protože jak je, pro jméno Měsíční bohyně, možné, že zírám do tváře přesně toho samého muže, který mě před pěti lety zničil?