Sebastian Cross.

Ten jediný muž, u kterého jsem doufala, že mě bude milovat, ale nikdy to neudělal.

Mysl je mrcha. Myslela jsem si, že jsem se přes Sebastianovu zradu už přenesla a že neucítím vůbec nic, až se s ním setkám. Ale když jsem sledovala, jak se ke mně blíží a vypadá, jako by měl všechno pevně v rukou, do očí se mi nahrnuly slzy.

Popotáhla jsem a odvrátila zrak, nutíc slzy zpět.

"Takže jsem sem musel přijít, abych si s tebou promluvil osobně," opřel se o pult vedle mě. "Jak odvážné."

Hrdlo se mi stáhlo, neschopné najít jakákoliv slova. Bála jsem se, že kdybych se pokusila promluvit, selhal by mi hlas.

Kolem něj se vznášeli tři strážci, jejichž oči těkaly po okolí. Sebastian vypadal sofistikovaně, jako by si očividně žil dobře.

Co tu vůbec dělal? Vyzvedával snad někoho?

"Jaké je to jméno?" Zeptal se a naklonil hlavu.

Neřekla jsem nic, ani jsem se na něj nepodívala.

"Haló?"

"Nemám náladu sdělovat své jméno cizím lidem," vypravila jsem ze sebe nakonec. Hlas jsem měla stažený.

V očích mu zazářilo pobavení. A tady stál muž, který se na mě za celý ten rok, co jsme byli spolu, ani jednou neusmál.

"Řekněme prostě, že jsem dnes až přehnaně nadšený," povzdechl si. "Jsem tady a čekám na příjezd jedné mrchy." Když jsem mu věnovala zmatený pohled, dodal: "Bývalá družka. První krok už máme za sebou a zbývá nám už jen ten malý krůček. Konečně od ní budu volný."

Odfrkla jsem si. Byl k neuvěření.

"Udělal bych to dřív, víš? Ale ta příšerná holka je už roky nezvěstná. Způsobilo nám to sakra velký stres ji najít." Mluvil se syrovým opovržením.

"Proč jí říkáš příšerná?" Přistihla jsem se, že se ptám, než jsem se stihla zastavit.

Zasmál se. "Věř mi, zlato; ona je stvůra. Kdybys ji viděla, měla bys stejný názor. Je to ta nejošklivější věc, jakou jsem kdy viděl."

V hrudi mi explodovalo něco horkého. Dělala jsem, co jsem mohla, abych nedala průchod svým emocím.

Ne. Tohle nebylo to správné místo.

Ale tím skutečným monstrem byl Sebastian. Neměl ponětí, že stojí před tou samou ženou, kterou tolik opovrhoval. Co by ten hrdopýšek dělal, kdyby se to dozvěděl?

Dávalo smysl, proč čekal na letišti. Evidentně mě chtěl odtáhnout do chrámu, abychom tu pásku oficiálně přestřihli. No, nenechám se jím veřejně ponížit. Už ne.

Naštěstí nakonec dorazila moje zavazadla.

"Omlouváme se za zpoždění, madam," řekl mladý muž, když mi je přivezl.

Aniž bych se na Sebastiana podívala, chystala jsem se k odchodu. To ho muselo překvapit. "Rád bych si s tebou promluvil někdy jindy. Tvůj kontakt, jestli ti to nevadí."

Na okamžik jsem stála zády k němu a zvažovala svá slova. Otočila jsem se, když jsem našla to nejzdvořilejší, co jsem mohla říct; "I kdybych se měla vzdát svého čísla, abych se před tebou zachránila, neudělala bych to. Alfo."

Když mu má slova došla, v jeho očích zatančilo překvapení, následované náznakem ublížení.

V hrudi mi něco rozkvetlo. Byla to pýcha.

A tak jsem odjela se svými zavazadly a nechala ho tam stát v šoku.

****†****†

S Arthurem jsme dorazili domů přímo na oslavu. Byla to narozeninová oslava mé nevlastní matky.

Ne že bych se jí hodlala zúčastnit – ať měsíc chraň – jen jsem dorazila v naprosto dokonalou náhodnou chvíli.

Nebyla jsem na večírek oblečená. Měla jsem na sobě jen obyčejné džíny a košili, vlasy stažené do culíku. Přesto, když jsem vešla do sálu, hlavy se otočily mým směrem.

Na okamžik jsem se cítila trapně. Celá ta věc s pozorností pro mě byla stále nová.

Nikdy jsem netušila, že mohu dostávat tolik komplimentů, dokud jsem se nezbavila své jizvy. Teď na mě lidé sotva mohli zírat, aniž by mi řekli, jak jsem krásná.

Moje nevlastní sestra Penelope ke mně přišla s úsměvem. "Ahoj! Jdeš na ten večírek trochu pozdě. Jak se jmenuješ?"

Typická Penelope. Už odmalička se chtěla vždycky přátelit s atraktivními holkami. Tolik mnou opovrhovala, protože jsem jejímu jménu přinesla 'skvrnu'. Zjizvenou dámu jako její sestru.

Před pěti lety mi zabouchla dveře před nosem a i přes mé prosby mě nenechala vstoupit. Teď se chovala tak mile.

"Nejsem tu kvůli večírku," odpověděla jsem jí chladně, odvrátila zrak a rozhlížela se po otci.

Našla jsem ho v rohu s nevlastní matkou a několika hosty. Byl to ten důvod, proč jsem tu byla. Potřebovala jsem vědět, co bylo tak naléhavého kromě přerušení svazku se Sebastianem.

Jeho oči spočívaly na mně, podezřívavě mě pozoroval. Šla jsem k němu.

"Hej! Kdo jsi?" Penelope šla za mnou, zněla trochu dotčeně.

Ale já ji ignorovala, dokud jsem nedošla k otci.

Můj otec byl známý Alfa, a proto byl večírek plný hodnostářů. Udělala jsem dobře, že jsem jim sklonila hlavu, když jsem stála před otcem.

"Kdo jsi?" Zeptala se moje nevlastní matka.

Oplatila jsem jí pohled s úšklebkem. "Jsem tak jiná, že mě nepoznáváte?" Podívala jsem se na otce. "A co ty, otče? Jsem příliš jiná?"

Kolem mě se rozlehlo slyšitelné lapání po dechu. Penelope si přitiskla ruku na ústa.

"To není možné," zamumlala a zavrtěla hlavou.

"Chloe?" Otcovy oči se naplnily šokem a poznáním.

"Kdo je ta podvodnice?" Vyštěkla moje nevlastní matka. "Myslíš si, že nevíme, jak Chloe vypadá? Myslíš, že bychom na tenhle podvod naletěli?"

Soustředila jsem svůj pohled na tátu. "Jsem tu jen proto, že jsi říkal, že se mnou potřebuješ mluvit o něčem důležitém. Pokud ti to nevadí, ráda bych si s tebou promluvila teď hned."

Otec mě odvedl do své pracovny a nechal za sebou spoustu šokovaných lidí, kteří nedokázali ze sebe vydat ani slovo.

Nechtěla jsem popírat, jak dobrý to byl pocit vědět, že jsem důvodem, proč ztratili řeč. Nemohli mě nazvat ošklivou. Popravdě řečeno, už mě nikdy nikdo ošklivou nenazve.

"Co se ti stalo, Chloe? Tvé jizvy se přece nešlo zbavit," zeptal se otec.

"Nechci o tom teď mluvit." Nebo o těch hrozných věcech, které se staly během pěti let. Stále jsem se před nimi snažila utéct. "Prostě mi řekni, proč jsi mě tu potřeboval."

"Ano, to." Jeho výraz zhořkl. "Nemáš ponětí, jak jsem byl šťastný, když jsem tě po letech hledání našel. Ty jsi prostě... zmizela." Povzdechl si. "Máme problém, Chloe. Naše smečka má obrovský malér se Shadowfallem. Já – udělal jsem nějakou chybu a ztratil spoustu peněz – opravdu spoustu – a tím jsem se zadlužil u Shadowfallu."

Dobře, nelíbilo se mi, kam to spěje.

Shadowfall byla generační vlčí smečka, známá tím, že produkovala jen ty nejsilnější Alfy. Alfy, které se v hierarchickém systému vždy umisťovaly na prvním místě. Všichni se jim vyhýbali, jak jen to šlo, protože byli známí svou krutostí. S nimi se člověk z žádného důvodu nezaplétal.

"Pokud se to rozkřikne, budeme odepsaní. Klesli bychom v žebříčku, a vzhledem k tomu, že pocházíme ze smečky, která byla zvyklá být na vrcholu, věř mi, že by to pro nás nebylo dobré. Ale oni jsou ochotni to nechat plavat."

Zamračila jsem se. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Cítila jsem, že přijde obrovské 'Ale'.

"Ale potřebují Lunu z této rodiny, a to jen na rok."