**Luke**

Tohle bylo všechno, o co jsem usiloval.

Tak proč jsem měl, sakra, chuť utéct?

Vzduch voněl jako staré dobré prachy a čistý umělý trávník. Kampus byl nádherný, přesně jako vystřižený z obálky časopisu. Zkrátka místo, kde se pro kluky, jako jsem já, nenašlo místo, dokud někdo neumřel nebo nebyl diskvalifikován.

A přesto jsem byl tady. Nováček na pozici quarterbacka týmu Alabama Wolves. První volba z letních výběrů. Šance jedna k milionu.

Ráno mě sem přivezli, vrazili mi do ruky značkovou sportovní tašku, klíč od koleje, vytištěný rozvrh a gratulaci, kterou jsem přes bušení vlastního srdce ani neslyšel. Všechno se dělo rychle. Až moc rychle.

Říkali, že jsem si to zasloužil. Že mám přirozený talent. Že mám potenciál… A to jsem, kurva, *měl*, ale panika se mi pořád držela v krku jako kouř.

Tohle nebyl univerzitní fotbal. Tohle bylo vážné.

Tohle bylo *všechno*.

A rozhodně jsem se tu nehodlal ukázat jako nějaká chudinka z charity, která nějakým způsobem oklamala systém. Věděl jsem, jak tyhle sračky fungují. Jestli chci respekt, musím si ho zasloužit hned od první rozehrávky. Žádné výmluvy. Žádné druhé šance. Žádné průsery.

Nebyl jsem tu, abych si hledal přátele.

Byl jsem tu, abych to tu ovládl.

Ale přesto…

Dobrý první dojem ještě nikdy nikomu neublížil.

Obzvlášť, když pocházíte ze zapadákova, který jsem právě nechal za sebou. Teď jsem stál u vily vypadající jako sídlo nějakého bratrstva, kde už uvnitř naplno propukala letní uvítací párty týmu.

Byl jsem oblečený ležérně – těsné džíny, tričko bez rukávů, kšiltovka Wolves stažená do čela. Vypadal jsem, že mi na tom záleží, ale aniž bych se musel moc snažit. V tom spočíval ten trik. Vejít, ušklíbnout se, prohodit pár arogantních hlášek a chovat se, jako byste tu byli odjakživa. Předstírej to, dokud nezačneš dominovat.

Nehodlal jsem dopustit, aby se tu ke mně někdo choval jako k omylu.

Jako se ke mně chovali celý můj život.

Přesto se mi potily prsty, když jsem rozrazil dveře.

Uvnitř panoval chaos. Hlasitá hudba, červené plastové kelímky, beer pong na jedné straně, kulečníkový stůl na druhé. Testosteron ve vzduchu visel jako kouř. Všude byli chlapi – smáli se, křičeli, napínali svaly.

Když jsem vešel, pár hlav se otočilo.

Ušklíbl jsem se.

Kývl na pozdrav.

Hodil ten arogantní pohled ve stylu „jo, jsem to já“.

Někdo mě poplácal po zádech a zvolal: „Zdar, naše jedničko!“ jako bychom byli staří známí.

Zasmál jsem se, ostře a povrchně. Uvnitř jsem očima hledal únikové východy.

Vzal jsem si pití. Pomalu jsem z něj usrkával. Nechal jsem je mluvit. Nechal jsem je, ať si mě oťukají. Držel jsem se přesně na té hranici arogance, abych si zasloužil místo v kruhu, ale ne zase tolik, abych působil jako úplný kretén.

V tu chvíli se konverzace stočila jinam.

„—Ne, fakt ti říkám, brácho, někteří z těch subů na ObeyNetu jsou slavní. Přísahám, že jsem tam loni jednoho poznal. Vypadal, že hraje za Panthers.“

„Kecáš. V žádným případě by to neriskli.“

„Divil by ses, kámo. Je to anonymní. Je to plný úchylů. I takový bety jako ty by si tam mohly vrznout.“

Propukl smích. Někdo vydal dusivý zvuk se svým pivem. Další chlap zažertoval: „Jednou jsem se tam zaregistroval — nějakej týpek se mě snažil donutit, abych mu říkal tatínku a štěkal. Šel jsem od toho.“

Srdce se mi rozbušilo v hrudi.

*ObeyNet*.

Už jsem to jméno slyšel. Online šeptanda. Nic, na co bych kdy klikl. Ale něco z toho ve mně utkvělo. Po zádech mi přeběhl mráz jako pavouk.

Vycedil jsem nucený smích. „To zní jako sranda. Možná se zaregistruju a naučím je, jak zachází s vodítkem pořádnej chlap.“

Další smích. Jeden kluk do mě strčil loktem. „Sakra, nováček je úchyl. Respekt.“

Zahrál jsem to do autu. Usmál se. Usrkl.

Ale uvnitř mého mozku to nepřestávalo hučet.

*****

Kolem půlnoci jsem byl zpátky na koleji. Sám. Neklidný. Pachuť levného piva a falešného sebevědomí mi stále ulpívala na jazyku.

To ticho mi přišlo hlasitější než celá ta párty. Seděl jsem na kraji postele, telefon v ruce, palec se mi vznášel nad prohlížečem.

Jen ze zvědavosti, říkal jsem si. Jen se mrknu. Nic divnýho.

ObeyNet.

Napsal jsem to tam a vytvořil si jednoduchý účet.

Uvnitř to bylo samé přítmí a neon.

Vlákna fóra. Profily. Nahrávky.

Všechno možné od příkazů přes přiznání až po… audio. Tam moje oči utkvěly.

**Pan S.**

Nejlépe hodnocený. Anonymní. Černobílá profilová fotka: elegantní oblek a ruka v rukavici ovinutá kolem pásku.

Klikl jsem.

A všechno se zastavilo.

Jeho hlas mě zasáhl jako gravitace.

Hluboký. Klidný. Kontrolovaný.

Nijak hlasitý, nijak agresivní – prostě vyrovnaný. Autoritativní. Každé slovo bylo odměřené. Přesné. Jako by už byl uvnitř vaší hlavy a nepotřeboval zvyšovat hlas, aby vás donutil kleknout.

Kůže mi zrudla. V ústech mi vyschlo.

Polovině z toho, co říkal, jsem ani nerozuměl – ale, kurva, beztak se mi postavil.

Na hrudi mě pálila ostrá hanba.

Co to se mnou, sakra, bylo?

Tohle by se mi nemělo líbit. Nelíbili se mi chlapi. Nelíbilo se mi *tohle*. Ne takhle. Ne doopravdy.

Přesto…

Moje prsty se vznášely nad tlačítkem pro zprávu.

Zíral jsem na to. Váhal jsem. V hlavě jsem slyšel hlas svého otce – mého největšího démona – jak mě ponižuje, jak mě nazývá slabochem. Pevně jsem zavřel oči.

*Jen jednou*, řekl jsem si. *Jen tak ze srandy.*

Jasně.

Než jsem si to stihl rozmyslet, napsal jsem:

**„Vsadím se, že bys mě nezvládl.“**

Odeslal jsem to dřív, než jsem mohl couvnout. Ušklíbl jsem se. Čekal jsem.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

**Pan S:**

„Mýlíš se.

Skutečnou otázkou je – zvládneš poslušnost?“

V břiše se mi rozhořel pomalý oheň.

**JÁ:**

**„Proč bych měl?**

**Možná jsem tu pánem já.“**

**Pan S:**

„Nejsi.

Ani nechceš být; radši posloucháš, co máš dělat.

Většina chlapců, jako jsi ty, to tak má.“

Chlapců, *jako jsem já?*

**JÁ:**

**„Myslíš si, že jsem nějaká srabácká píča, co si nechá ráda poroučet?“**

**Pan S:**

„Myslím, že jsi vyděšená malá ovečka ve lvím převleku.

Jen štěkáš, ale jsi bez vodítka.

A za vším tím hlukem ve skutečnosti toužíš po tom, aby tě někdo vlastnil, vedl a trestal.“

Těžce jsem polkl. Ta slova mě zasáhla někde hluboko… Říkal jsem si, že je to jen hra. Nějaký cizinec na internetu, co má úchylku na dominanci a ostrý jazyk.

Ale nemohl jsem přestat.

**JÁ:**

**„A hádám, že ty bys to dokázal, co?“**

**Pan S:**

„Dokázal, a taky to udělám. Oba to víme.

A myslím, že nesnášíš, jak moc tě to vzrušuje.“

*To ano.*

A nejenže jsem nesnášel to, že to tak bylo, ale děsilo mě to až k nepříčetnosti.

**JÁ:**

**„Jsi kurva šílený a vůbec mě neznáš…!“**

**„Proč bych jako chtěl být trestán?“**

**„A jak by mě mohl vzrušovat chlap? Jsem hetero—“**

Moje prsty stále psaly čtvrtou zprávu v řadě, když dorazila jeho jediná odpověď.

**Pan S:**

„Musíš dýchat, chlapečku.“

Hruď se mi přestala hýbat.

Přečetl jsem si to znovu.

*Chlapečku.*

*Bože...*

*Do prdele.*

Upustil jsem telefon, jako by mě popálil.

Obrazovka se znovu rozsvítila.

**Pan S:**

„Sladké sny. Budeš můj dřív, než si to vůbec dokážeš přiznat.“

Chat skončil. Byl pryč.

Ale ta věta – *dýchej, chlapečku* – mi uvízla v hlavě, jako by mi ji pošeptal, a ne napsal.

****

Následující ráno bylo ještě horší.

Skoro jsem nespal. Třeštila mi hlava. Vypadal jsem příšerně, cítil jsem se ještě hůř, ale měli jsme naše první sezónní setkání s novým hvězdným trenérem. Hodil jsem na sebe výstroj, opláchl si obličej vodou a vyklusal přes kampus do týmového zázemí.

Tréninková hala Wolves byla celá z oceli, skla a potu. Hráči se hrnuli dovnitř, hluční a sebevědomí. Někteří stále v párty náladě. Snažil jsem se držet hlavu dole, když jsem si sedl dozadu, ale všichni věděli, kdo jsem.

Nové rozehrávka. Nová naděje.

Už teď jsem to nesnášel.

Někdo zařval: „Bacha! Trenér jde!“

Atmosféra v místnosti se změnila. Postoje se napřímily. Hluk utichl.

Otočil jsem se – a svět se zúžil.

Vešel dovnitř, jako by nás všechny vlastnil.

Vysoký, široký, dokonale upravený. Pevný. Jako zeď, kterou byste neposunuli, ani kdybyste se snažili sebevíc. Oblečený do černých kalhot a týmového polotrika, které se mu rýsovalo na pažích jako brnění.

Ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, mi ztuhla krev v žilách.

„Dobré ráno, chlapci. Jsem trenér Steele. Už víte, co se od vás tuto sezónu očekává. Nejsem tu od toho, abych vás dělal chůvu – jsem tu, abych vás dotlačil na hranu, zlomil vás a znovu vás vybudoval do té nejlepší verze vás samých. Do té, která nám přinese vítězství.“

V místnosti vládlo hrobové ticho.

Zapomněl jsem, jak se dýchá.

*To nemůže být...*

Odvrátil jsem zrak, každé jeho slovo se shodovalo s tím hlasem z minulé noci, který jsem měl stále vyrytý v mozku.

Zbytek schůzky se mi slil v jednu mlhu. Srdce se mi nechtělo uklidnit. Myšlenky se mi zběsile honily v hlavě a snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že si to jen namlouvám. Jen náhoda. Že jo?

A pak si mě jeho oči našly.

Ocelově modré. Nečitelné.

„Wyatte. Jste nesoustředěný. Váš přístup potřebuje vylepšit.“

Žaludek mi spadl. Každá varovná kontrolka v mé hlavě křičela *Já ten hlas znám.*

A nedalo se to popřít.

Udržet si čistou hlavu pro hru bude zkurvené peklo.

Odmlčel se – přesně tak dlouho, aby to zabolelo.

„Přijďte za mnou po tréninku do mé kanceláře. Sám.“