Jaxson

Nepochopte mě špatně – nejsem sadista.

Alespoň ne tak, jak si lidé myslí.

Všechno, co jsem to ráno udělal – cvičení, načasování, rozkazy – nebylo o kontrole pro kontrolu samotnou. Bylo to o něm.

Luke Wyatt.

Nováček s příliš velkým množstvím ohně a s žádným místem, kam by ho vložil.

Plnil každý rozkaz, jako by ho sralo poslouchat, a přesto to dělal – se zatnutou čelistí, třesoucími se svaly a očima, které plály, kdykoli jsem se přiblížil příliš blízko.

Přesně ten druh odporu, který přímo prosil o to, aby byl zlomen.

Namlouval jsem si, že tohle je trénování. Příprava. Struktura.

Ale sledovat ho, jak se hýbe – sledovat, jak se podřizuje po malých, neochotných kouscích – nevypadalo jako práce.

"Drž to," řekl jsem a kroužil za ním, zatímco se napínal v prknu. "Třicet vteřin."

Zavrčel, pot mu kapal na podložku.

Dřepl jsem si vedle něj, dost blízko na to, abych cítil, jak se mu zadrhl dech.

"Když to vzdáš, začneš odznova."

Jeho hlas byl ostrý. "Tak počítejte rychleji, trenére."

Arogantní malej zmetek.

Ale neunikl mi ten nepatrný třes v jeho pažích, ten záblesk horka, když jsem řekl: "Máš na víc, Wyatte. Prodýchej to."

To udělal.

Jako vždycky.

Když časovač zapípal, zhroutil se na podlahu, hruď se mu divoce zvedala. Tričko se mu lepilo na záda, pot mu stékal po linii páteře. V krku mi vyschlo, než jsem se donutil odvrátit zrak.

"Dobře," řekl jsem hlasem hlubším, než jsem měl v úmyslu. "Za dvacet minut buď v zasedačce. Musíš si připravit shrnutí."

Vzhlédl. "Takže pořád váš asistent, co?"

"Dokud neřeknu jinak."

Jeho úšklebek byl rychlý a k vzteku. "Ano, Pane."

To slovo dopadlo jako úder.

Tohle nebylo výsměšné – napůl instinkt, napůl něco jiného.

Otočil jsem se dřív, než na mně mohla být znát jakákoli reakce.

Zbytek dne už se předstíralo snadněji.

Dával jsem mu úkoly, zkoušel jeho soustředění, nutil ho odříkávat poznámky z rehabilitace, dokud nepřestal koktat. Pokaždé, když udělal něco správně, chtěl jsem mu říct – hodný kluk – ale neudělal jsem to.

Zasloužil si to. Ale nemohl jsem si dovolit mu to dát.

Chvála je jako vodítko a já ještě nebyl připravený ho utáhnout.

Do večera ztichl.

Poslušný. Efektivní.

A nemělo mě to naplňovat hrdostí, ale naplňovalo.

Když odcházel z mé kanceláře, zaváhal ve dveřích, jako by chtěl něco říct. Pak si to rozmyslel.

"Sluchátka," zamumlal, skoro sám pro sebe. "Nechal jsem je v posilovně."

Jen jsem přikývl. "Tak si pro ně jdi."

To udělal.

A tím to mělo skončit.

Po večeři jsem zůstal, trénoval sám pod tichým hučením zářivek.

Posilovna byla prázdná, vzduch byl ostrý po gumě a potu.

Každé opakování pálilo. Každá série mi připomínala to, co jsem ztratil – koleno, rychlost, kariéru, která zemřela příliš brzy.

Ale ten obraz, který se mi neustále vtíral do mysli, nebyla minulost.

Byl to on.

Luke s vyhrnutými rukávy, pootevřenými rty a tělem napjatým pod mými rozkazy.

Způsob, jakým se na mě toho rána podíval, když jsem řekl Pane.

Vzdorovitý. Zvědavý. Dychtící.

Snažil jsem se to setřást, soustředil se na tah kladky, na dření svalů a kovu. Ale u páté série už mé myšlenky sklouzly někam mnohem temněji.

Namlouval jsem si, že jde o uvolnění.

Úlevu.

Ale když jsem vlezl do sprchy, ta lež se rozpadla.

Horká voda mi stékala po ramenou a já viděl jen jeho ústa – jeho zrudlé hrdlo – chvění jeho paží, když jsem mu přikázal držet.

Moje ruka se sevřela.

Pomalé, uvážené tahy.

Kontrola, i tady.

Hlavně tady.

"Dýchej," zamumlal jsem pod proudem vody. "Prostě dýchej."

Nejdřív jsem dveře neslyšel.

Pak – tiché kroky. Váhavé.

Slabý záchvěv vzduchu.

Někdo tam byl.

Nepatrně jsem se otočil, voda maskovala všechno kromě zvuku mého vlastního tlukotu srdce – a toho tichého nabrání dechu, které jsem znal až moc dobře.

Luke.

Nakonec neodešel.

A když se naše oči střetly skrz páru, svět se zastavil.