**Luke**

Co si o sobě sakra myslel?

Měl jsem z toho pokoje vyrazit, prásknout za sebou dveřmi a říct mu, ať si ty svoje desky strčí do—

Ale neudělal jsem to.

Místo toho jsem napochodoval ven jako hodný malý voják, se vztyčenou hlavou, hořícíma ušima a srdcem, které předvádělo to otravné zaklopýtnutí, jež, jak se zdálo, dělalo jen v jeho přítomnosti. Ten hlas… ten způsob, jakým mi klouzal po kůži a zasekával se mi do páteře jako háček – nenáviděl jsem ho. *Nenáviděl* jsem, že se mi to líbí.

Pan S mi úplně zamotal hlavu.

Celé dny jsem o něm fantazíroval. Snil o tom, jaké to je být pod jeho rukama, poslouchat jeho hlas, vzdát se kontroly, u které jsem si ani nechtěl přiznat, jak křečovitě se jí držím. Dychtil jsem po všem, co nabízel, po každém temném slibu, který mi pošeptal během těch nočních chatů.

Ale tohle? Dychtit po *trenéru Steeleovi*? To bylo něco jiného.

To bylo nebezpečné.

A přesto… pokaždé, když mi rozkazoval, pokaždé, když se na mě podíval, jako bych byl něco, co má tvarovat a hníst – cítil jsem to. To tiché, nevítané puzení. To horko.

A jo, část mě pořád pochybovala. Pořád podezřívala nemožné. Co když to byl jeden a ten samý muž? Co když pan S a trenér byla jen dvě různá jména pro jeden pár těch samých pronikavých šedých očí?

Pokud to byla pravda, byl jsem naprosto, ale naprosto v prdeli.

Vykopal jsem se z postele dřív, než jsem měl. Stejně jsem toho moc nenaspal. Moje hlava byla válečná zóna a moje tělo na tom bylo ještě hůř.

Přesně v 6:00 ráno jsem byl v hotelové posilovně, dřel na běžeckém pásu a snažil se ze sebe vypotit každou zkurvenou myšlenku, kterou bych vůbec neměl mít. Byl jsem tady, abych hrál americký fotbal – ne abych byl posedlý padesáti odstíny čehokoli, co tohle sakra bylo. Takhle jsem to nehrál. Nepotřeboval jsem Doma. Nepotřeboval jsem, aby mi trenér Steele říkal, jak mám myslet, dýchat nebo se chovat.

A přesto...

Když jsem uslyšel, jak se otevírají dveře do posilovny, hruď se mi stáhla.

Vzhlédl jsem.

Vešel dovnitř jako bouře oblečená v černém – ještě vlhký ze sprchy, vlasy rozcuchané, voněl po mátě a autoritě. Jeho pohled po mně pomalu, zkoumavě přejel.

V očích se mu mihl záblesk uznání.

*Hodný kluk.*

Neřekl to. Nemusel. Cítil jsem to na každém kousku své kůže.

A sakra – srdce mi zase vynechalo úder.

Pomalu, rozvážně došel k činkám, jako by mu to tu patřilo. Jako by mu patřilo moje tělo. Zvedl desky s klipsem, jednou si s nimi klepl do dlaně a pak se na mě podíval, jako bych byl další věc na řadě, kterou má v úmyslu zlomit.

"Dolů z toho pásu."

Skoro jsem protočil oči – ale neudělal jsem to. Ne, když jsem viděl ten záblesk v jeho očích. Ne, když mým tělem projela rána, jako by se mu líbilo, že se s ním takhle mluví.

Zpomalil jsem pás, sesedl a ručníkem přehozeným přes rameno si otřel pot z krku.

"Zahřívání skončilo," řekl. "Je čas trénovat partie, na kterých skutečně záleží."

Těžce jsem polkl. "Co, jako břišáky?"

Rty mu cukly – jen tak neznatelně, aby to bylo nebezpečné. "Kontrolu."

Než jsem se stihl zeptat, co to sakra znamená, hodil po mně pár posilovacích gum a ukázal na podlahu. "Výdrže v prknu. Jedna minuta. Až řeknu změna, plazíš se na další stanoviště. Odpočineš si, než řeknu – a tvůj zadek začíná odznova."

Hruď se mi stáhla. "To myslíte vážně?"

Jeho pohled klesl, jen na vteřinu, k mému pasu. Pak pomalu sklouzl zpátky nahoru. "Vypadám snad, že si hraju, Wyatte?"

Ne. Ne, nevypadal.

Spadl jsem do prkna a kousl se do rtu, abych potlačil sténání. Každý kousek mého těla křičel po včerejším cestování, po tom napětí, po tom, jak jsem na něj – na ně – nedokázal přestat myslet, a on mě teď nechá procházet tímhle?

"Jedna minuta," řekl klidně a přistoupil blíž. "Cukneš sebou, začínáme znovu. Zhroutíš se, přidáme kliky. Budeš drzej..."

Nechal tu větu viset ve vzduchu, nedokončenou.

Ale její konec jsem cítil.

Budeš potrestán.

Paže se mi třásly. Pot mi kapal z čela na podložku. Svaly mě pálily – a moje myšlenky taky.

Pomalu mě obcházel jako predátor hodnotící svou kořist. Klidný, tichý, dominantní. Cítil jsem, jak sleduje způsob, jakým držím tělo, napětí v mých zádech, cukání mých rukou, když jsem to chtěl vzdát, ale nevzdal.

"Moc se ti líbí, když ti někdo říká, co máš dělat, že?"

Jeho hlas se ozval zpoza mě, hluboký a samolibý. Čelisti se mi sevřely.

"Ne, Pane, nelíbí."

Pauza.

"Tak proto ti stojí?"

Do prdele. Zatajil se mi dech. "Nestojí."

Ale stál. Cítil jsem, jak mi v trenýrkách začíná pulzovat pták.

"Hm." Obešel mě, aby mi znovu stál tváří v tvář, ruce zkřížené na hrudi. "Jsi si tím jistý?"

Sklopil jsem pohled, skřípal zuby, zatímco časovač na jeho telefonu zapípal.

"Změna," řekl, chladně a ostře.

Oplazil jsem se na další stanoviště, ponížený. Vzrušený.

Nepřestal. Výpady. Výdrže ve dřepu o zeď. Zvedání paží s těmi pitomými gumami, které po deseti vteřinách pálily jako pekelný oheň. Pokaždé, když jsem začal bojovat z posledních sil, byl u toho – opravoval mě, vysmíval se mi, sledoval mě.

Byl jsem zalitý potem, tělo se mi třáslo.

"Dělá ti to problém? Tohle jsi přece chtěl," řekl v jednu chvíli hlasem jako ocel zabalená v sametu. "Proto jsi tady."

Zatnul jsem zuby. "Vy jste mě sem přivedl."

Jeho úšklebek se prohloubil, když mě znovu zezadu obcházel. "Přesně tak. Jako svého asistenta, pamatuješ? Ale ty nejsi *moje zasraná sekretářka*, že ne? Jsi hráč a chtěl ses zapotit, je to tak? No, já tě kurva donutím se zapotit."

Nepohnul jsem se. Nemohl jsem. Nohy jsem měl zablokované ve výdrži u zdi, svaly se mi třásly, dech jsem měl mělký.

"Řeknu ti, jak to teď bude, chlapče," řekl tiše, těsně u mého ucha. "Ode dneška tě budu sledovat. *Zblízka.* Budu na tebe tlačit. Opravovat tě. Kontrolovat, co jíš, jak spíš, jak trénuješ… a jak reaguješ."

Hruď se mi stáhla. Nekřičel. Nebyl naštvaný. Nemusel být.

"Rozeberu tě na kousky, dílek po dílku," řekl a obešel mě, aby se mi podíval do očí. "Ne abych tě zničil, Wyatte – ale abych z tebe vybudoval muže, kterým se tak bojíš stát."

Jeho oči se do mě vpíjely.

"Disciplína. Kontrola. Poslušnost. To je to, co odlišuje hráče od lídra. A nenech se mýlit..." Jeho hlas klesl, hluboký a temný. "Já tě k tomu dovedu. I kdybych tě tam měl dotáhnout násilím."

Neřekl jsem ani slovo.

Nemohl jsem.

Protože část mě chtěla bojovat.

A část mě chtěla padnout na kolena a říct: *Prosím.*

Ale neudělal jsem ani jedno.

Kolena se mi málem podlomila, když jsem zatlačil ještě víc, jen abych mu dokázal, že zlomit mě dá práci, ale ve skutečnosti jsem už pod svým roztřeseným povrchem viděl tu nejmenší prasklinu.

Když jsme skončili, byl jsem promočený potem, svaly se mi třásly, moje hrdost byla na cáry – a nějakým způsobem jsem nedokázal myslet na nic jiného než na něj.

Na způsob, jakým se na mě díval. Na způsob, jakým se mnou mluvil. Na způsob, jakým do mě viděl.

Byl jsem tady, abych se stal quarterbackem.

Ale začínal jsem si myslet, že on má v plánu něco úplně jiného.