**Jaxson**

Padl na kolena jako voják čekající na popravu – ramena napjatá, dech mělký, hněv stále bublal těsně pod povrchem. Ale poslechl. Nastavil se.

Už to samo o sobě mluvilo za vše.

Dopřál jsem si chvíli, abych se uklidnil, abych uvolnil všechny ty emoce, které jsem zadržoval. Úlevu, strach z jeho ztráty i hněv a žárlivost, které mě stále stravovaly. Nechtěl jsem ho trestat ve vzteku – Bůh ví,