Samantha

Jmenuji se Samantha Davisová. Vyrůstala jsem v Tallulah, malém městě v Louisianě, kde je míra chudoby jednačtyřicet procent. Otec zemřel na předávkování, když mi bylo pět. Moje matka je alkoholička, kterou nezajímá nic jiného než to, kde vezme další skleničku.

Po maturitě na střední škole a dvou letech obsluhování v bistru u Rosie se mi podařilo našetřit dost peněz na to, abych mohla odjet do Velkého jablka. Samozřejmě jsem nepřijela sama. Moje nejlepší kamarádka Harper jela se mnou. Myslím, že nechtěla, abych byla ve velkoměstě sama. Ale někdy lituju, že sem jela se mnou. Jsme v New Yorku už čtyři roky a jediné, co ji zajímá, jsou večírky.

Dnes večer chce jít do svého oblíbeného nočního klubu a já se toho děsím. Chodit do nočních klubů patří k mým vůbec nejméně oblíbeným činnostem. Je to naprostý chaos, a to radši ani nebudu mluvit o těch chlapech, co to na mě zkouší.

Jsem vteřinu od toho, abych ze sebe shodila oblečení, navlékla si pyžamo a zapnula Netflix. Když se podívám do zrcadla, vidím jen své kudrnaté, tmavě hnědé vlasy, které jsou dlouhé a divoké. Nechce se mi s nimi nic dělat, a tak se rozhodnu nechat je rozpuštěné. Protože vypadám po dlouhých hodinách v práci unaveně, nanesu si make-up, abych to skryla. Další věc, kterou nemám ráda, je make-up. Ale když ven nepůjdu, Harper mi to dá sežrat. Dnešek je prostě jeden z těch večerů, kdy nemám energii se s ní hádat.

Popadnu své věci a odcházím z mrňavé garsonky, která připomíná krabici od bot a ve které bydlím posledních pár měsíců. Přísahám, že má velikost šatníku, ale je to jediné, co si můžu dovolit. Alespoň je to moje vlastní bydlení. Když jsem odcházela z Tallulah, byla to jediná věc, kterou jsem si slíbila – něco, co budu moct nazývat svým vlastním a co bude daleko od mojí matky.

Vezmu si Uber do Harperčina oblíbeného nočního klubu s názvem Eclipse. Je vzrušená už jen z toho jména. Hluboko uvnitř si myslím, že se jí líbí ta pozornost, které se jí tam dostává, a navíc známe vyhazovače, takže nečekáme ve frontě. Kdysi s ním totiž něco měla.

Před klubem Eclipse se táhne fronta, která zahýbá až za roh. Děsím se toho vystoupit z Uberu. Zhluboka se nadechnu a vystoupím s vědomím, že už je pozdě to otočit. Od chvíle, kdy jdu ke dveřím, slyším, jak ti snobové mlaskají a muži na mě pokřikují. Cítím se jako kus dobytka. Další důvod, proč nesnáším noční kluby.

„Ahoj Samantho, dneska večer sama?“ zeptá se vyhazovač.

„Prosím tě, řekni mi, že je tady Harper,“ obejmu ho z boku.

„Ještě ne. Víš, jaká je,“ zasměje se.

„Zatraceně.“

„Běž dovnitř. Až dorazí, řeknu jí, že jsi vevnitř.“

„Díky.“

Jdu dovnitř a ignoruju veškeré pokřikování i další komentáře. Vyhazovač pár lidí z fronty vykopne, což mě rozesměje. Uvnitř to ale není o nic lepší. To se celý New York rozhodl, že zrovna dnešní večer stráví tady? Zavrtím hlavou a prodírám se k baru. Potřebuju aspoň jednu nebo dvě skleničky, než se tu Harper objeví. Než ale k baru dojdu, střetnu se pohledem s mužem, o kterém bych mohla přísahat, že už jsem ho někde viděla, jen si nejsem jistá kde. Jeho pohled působí zastrašujícím dojmem dokonce i ve tmě. Je na něm něco, co mě k němu přitahuje, ale nesmím se tomu poddat. Můj život je už tak dost komplikovaný. Rozhodně nepotřebuju žádné rozptýlení. A tak jdu dál a muži s tím intenzivním pohledem už nevěnuju jedinou myšlenku.

Jsou to už skoro dvě hodiny, co jsem vešla dovnitř, a Harper tu pořád není. Piju svou druhou předraženou skleničku vína, za kterou bych si mohla nakoupit jídlo na několik dní, a oslovil mě už snad každý jouda v klubu. Jako by nechápali nápovědu, že nemám zájem a nejsem k mání. Přála bych si na ně zařvat, ať si trhnou nohou, ale pochybuju, že by to pomohlo, takže se místo toho jen usmívám a omlouvám se. Otráveně vytáhnu telefon a vytočím Harper.

„Kde jsi?“ zeptám se, ještě než dostane šanci promluvit.

„Přísahám, že už jsem skoro tam.“

„Tohle jsi mi psala před dvaceti minutami. Já odcházím.“

„Ne, prosím tě. Dej si ještě skleničku vína na můj účet. V práci se to trochu protáhlo. Právě vycházím ze dveří,“ říká, ale já slyším, jak vypíná sprchu.

„Slyším v pozadí sprchu.“

„Dvacet minut. Jsem u Natea, takže víš, že jsem kousek.“

„Fajn. Dvacet minut. Jestli tu do té doby nebudeš, tak jdu pryč.“

„Platí. Slibuju, že tam budu. Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ odpovím a ukončím hovor.

Dopiju víno a jdu zpátky k baru pro skleničku, která bude dnes večer stoprocentně moje poslední. Jakmile ji dopiju, tak odejdu, ať už to sem Harper stihne, nebo ne.

„Promiňte,“ zavolám na barmana. Naznačí mi ústy, ať mu dám vteřinku. Trvá to pár vteřin, než ke mně dojde.

„Co ti můžu nabídnout, zlatíčko?“ pokusí se o flirt. Musím se ovládnout, abych neprotočila panenky.

„Dá si další Merlot.“ Ten hlas poznám dřív, než se vůbec otočím. Patří mému bývalému příteli, tomu kreténovi Loganovi.

„Bude to dvanáct dolarů,“ oznámí mu barman.

„Připište to na můj účet,“ řekne mu Logan.

„Ne, děkuji. Své pití si zaplatím sama.“ Podám barmanovi dvacetidolarovku. Podívá se na mě pochybovačně, ale po vteřině si peníze vezme. Hádám, že je mu jedno, kdo to zaplatí.

„Ale no tak, Sammy, nebuď taková. Kdysi jsme byli přátelé.“

„My jsme nikdy nebyli přátelé, Logane.“ Udělám krok stranou, abych kolem něj prošla, ale on mě popadne za paži. „Opovaž se,“ štěknu na něj.

„Jsou to už měsíce, co se to stalo. Tak no tak, už mi odpusť. Ještě ses přes to nepřenesla? Řekl jsem, že mě to mrzí.“ Zkouší na mě ty své psí oči, ale to na mě nefunguje.

„To se ti snadno řekne. Tys nebyl ten, kdo vešel do místnosti, když ti tvá asistentka zrovna dělala dobře.“

„Bylo to nedorozumění a stalo se to jen jednou. Nebyli jsme spolu. Pár dní předtím jsi požádala o pauzu.“

„To myslíš vážně, Logane?“ Zhluboka se nadechnu. Musím rychle něco vymyslet, jinak mi nedá pokoj. „Můj přítel už na mě čeká.“ Zatáhnu za paži, ale on stiskne silněji.

„Prosím tě, jaký přítel?“

Zasměje se a mě to vytočí. Mohla bych mít přítele. Ale jsem si jistá, že to říká proto, že jsem na nás kvůli dlouhým hodinám v práci neměla skoro žádný čas. Prohlížím klub a doufám, že najdu někoho, kohokoliv, koho bych mohla využít jako svého přítele. Musí tu být někdo, kdo by mě z toho rád vysekal tím, že sehraje roli mého přítele. A pak ho spatřím. Muže, kterého jsem viděla hned, jak jsem vešla. Jde směrem k baru a tváří se naštvaně. Počkat, on jde ke mně? Ani náhodou, takové štěstí nemám. Otočím se k Loganovi, protože nemám jinou alternativu.

„Pusť mou paži, Logane.“ Nepustí. „Hned.“ Znovu zatáhnu, ale on stiskne ještě silněji.

„Všechno v pořádku, zlatíčko?“

Jestli se mi zdál z dálky sexy, tak jeho hlas je něco úplně jiného. Je hluboký a velitelský. Otočím se k němu. Když se naše oči setkají, jako by všechno kolem utichlo. Jeho pohled ve mně zažehne něco neznámého. Zhluboka se nadechnu a proberu se z toho transu, do kterého jsem zřejmě upadla.

„Ano,“ řeknu, zatímco Logan mou ruku pustí.

„Já jsem Alistair, a ty jsi?“ zeptá se neznámý muže Logana. Takhle zblízka bych mohla přísahat, že už jsem ho někde viděla. Jen nevím kde.

„Na odchodu,“ odpovím dřív, než to stihne Logan. Vezmu Alistaira za paži a odvedu nás od baru. „Díky,“ řeknu mu, jakmile jsme mimo doslech.

„Není zač.“ Zastavím se a podívám se na něj.

„Nevadilo by ti, kdybych tu skleničku dopila s tebou? Nechci se vybavovat s Loganem, a jestli mě zase uvidí samotnou, nedá mi pokoj.“

„Bude mi potěšením.“

Odvede mě do VIP sekce, kde předtím seděl. Až když si sednu, můžu si ho lépe prohlédnout. Tedy, jak nejlépe to v tomhle osvětlení jde. Má blond vlasy, lehké strniště, které mu neskutečně sluší, a jeho oči mají dokonalý odstín modré. Muž, který sedí přede mnou, vypadá, jako by právě vystoupil z focení pro časopis GQ.

„Kdo je ten pitomec, co tě otravoval?“ Teď, když sedíme dost blízko, slyším jeho britský přízvuk. Může být ještě o něco dokonalejší?

„Můj bývalý.“

„Jestli se ptáš mě, je to idiot.“ Podívám se na něj zmateně. „Žena jako ty by neměla být ničí bývalá.“ Ten kompliment mě donutí se začervenat.

„Díky,“ odpovím a nevím, co by byla vhodnější odpověď.

Rozhostí se mezi námi ticho. Není to trapné, ale ani příjemné. Ve vzduchu je cítit jakési napětí. Snažím se dopít víno co nejrychleji, abych už mohla jít. Tahle noc byla katastrofa a já chci být už ve své posteli. Vypila jsem toho už tak příliš. Klub se sice ještě netočí, ale rozhodně mám špičku.

„Teda, věděla jsi, že je ten kretén tady?“ pozdraví mě Harper, jakmile k nám dojde. „Kdo je ten fešák?“ dodá s pohledem na Alistaira.

„Někdo, kdo byl tak laskavý a pomohl mi, protože máš dvě hodiny zpoždění.“

„Já jsem Harper. A ty?“ zeptá se ho prakticky přímo do obličeje.

„Alistair.“ Usměje se. Kristepane, on má ještě navíc dokonalé zuby. Je skoro až otravné, jak moc je dokonalý.

„Takže Alistaire, díky, že jsi zachránil mou nejlepší kamarádku před tím kreténem, co ji podvedl s tou poběhlicí.“

„Ježíši, Harper, není to trochu moc informací?“ okřiknu ji, v rozpacích z jejího chování.

„Co je? Není to přece žádné tajemství. Stejně jsi pro něj byla moc dobrá.“ Zavrtím hlavou a vstanu.

„Pro dnešek to balím. Jsem vyčerpaná a mám hlad. Je pozdě a už jsem toho vypila víc než dost.“

„Slíbila jsi mi skleničku.“ Zkouší nasadit psí oči, ale na mě to nezabere. Ne po tom večeru, co mám za sebou. Chci prostě jen jít domů.

„Měla jsem o tři víc, než jsem měla mít. Prostě mi napiš, až dorazíš domů. Alistaire, ráda jsem tě poznala. Děkuji ti za předchozí pomoc.“ Natáhnu k němu ruku. V okamžiku, kdy ji přijme, ucítím, jak nám mezi rukama proběhne elektřina. Neubráním se tichému vzdychnutí.

„Potěšení je na mé straně. Můžu být tak smělý a pozvat tě na jídlo?“

„Ne, děkuji,“ odpovím zdvořile ve snaze už odejít. Být v jeho blízkosti je na mě příliš. Sotva popadám dech.

„Zmínila jsi, že máš hlad,“ dodá a stále mě nepouští.

„Bude ti vděčná, když ji vezmeš někam na jídlo,“ vloží se do toho Harper.

„Harper,“ začnu.

„Co? Trochu žij. Je to jen jídlo, nebo se snad mám bát, Alistaire, že ji uneseš?“

„To bych se neodvážil.“ Blýskne na mě svými dokonalými zuby. A já udělám něco naprosto nečekaného.

„Tak veď,“ řeknu Alistairovi.

Pustí mou ruku, postaví se a zapne si sako. Je to taková drobnost, ale vypadá to neskutečně žhavě. Když se otočí, Harper na mě ukáže gesto, že je to super, a začne se naoko ovívat. Někdy dokáže být tak dětinská. Žije naprosto bezstarostně, neustále v přítomném okamžiku, jak sama říká. Ale já si tenhle luxus dovolit nemůžu. Zavrtím hlavou a otočím se k Alistairovi.

„Opravdu mě nikam brát nemusíš. Upřímně řečeno, souhlasila jsem jen proto, aby mi Harper dala pokoj,“ řeknu mu, jakmile vyjdeme ven.

„Můj řidič čeká kousek vpředu,“ odpoví, jako by vůbec neslyšel, co jsem právě řekla. Nezbyde mi nic jiného než kráčet dál vedle něj.

„Dobrý večer, pane,“ pozdraví ho řidič a otevře dveře. Alistair musí být za vodou.

„Dobrý večer, Alfrede. Tohle je…“ podívá se na mě nejistě.

„Samantha.“

„Dobrý večer, madam. Kam to bude, pane?“

„Do bytu,“ řekne, jakmile se usadíme v autě.

„K tobě domů s tebou nejdu,“ vyhrknu instinktivně, i když každá kost v mém těle touží udělat přesně to. Co to se mnou sakra je?

„Do bytu,“ zopakuje a zavře za sebou dveře. Ani si nepamatuju, jak jsem do toho auta nastoupila.

„Alistaire,“ začnu.

„Nebydlím daleko. Dáme si něco k jídlu, a jakmile tě nakrmím, můžeš jít.“

Jeho slova sice znějí neškodně, ale přísahala bych, že se za nimi skrývá víc. Přistihnu se, jak se dívám z okna ve snaze vytvořit mezi námi odstup. Cítím nevysvětlitelnou přitažlivost k cizinci, který sedí vedle mě. Jeho teplo mě k sobě vábí. Může to ale být nedostatkem sexu nebo těmi třemi skleničkami vína, co jsem vypila. Proč jsem sakra vůbec souhlasila, že dneska večer někam půjdu?