„Musím se vrátit do práce, pane Sterlingu,“ říkám a snažím se ho zarazit v rozletu.

„Nikam nejdeš. Teprve začínám.“

Proč musí říkat něco takového? Jak mu mám asi odolat? Způsob, jakým se jeho rty zmocní mých, je intenzivnější než cokoliv, co jsem kdy cítila. Vzpomínky na naši dokonalou noc se začínají znovu přehrávat. Zjišťuji, že nedokážu bojovat s tím, co ve mně tenhle žár probouzí.

„Podíváme se, co máš pod tou sukní?“ Proč jsem si dneska musela brát sukni?

Jeho ruce putují od mých kolen vzhůru a vyhrnují s sebou sukni. Jeho prsty pálí jako oheň. Mám pocit, jako by mě celou zapaloval. Když už sukni nemůže vyhrnout o nic výš, klesne na kolena, zvrátí mě trochu dozadu a přitáhne mi zadek až na okraj stolu. Zahákne prsty za má tanga a pomalu je stahuje dolů. Přiblíží si je k nosu, přivoní k nim a pak si je jednoduše strčí do kapsy. Vím, co dělá, a rozhodně bychom to dělat neměli, ale já ho nechci zastavit. Proč mě neustále nutí myslet na Padesát odstínů šedi?

„Podíváme se, jak chutnáš?“

Otevřu pusu, abych namítla, ale nevyjde ze mě ani hláska. Ušklíbne se a roztáhne mi nohy ještě víc od sebe. Přiblíží se natolik, že má hlavu přímo mezi mýma nohama.

„Voníš jako sladký med. Vsadím se, že i tak chutnáš.“ Vzhledem k jeho přízvuku a slovům, která říká, mám pocit, že každou vteřinou vybouchnu.

Nedá mi šanci cokoliv říct. Ovine paže kolem mých nohou a přitáhne si mě k ústům. Musím se kousnout do rtu z obavy, abych nevykřikla jeho jméno. Mezi jeho sáním a lízáním už jsem skoro tam.

„Hmmm,“ zamručí, když mě přivede k vrcholu.

Zavřu oči a vychutnávám si svůj orgasmus. Je možné, že je tenhle orgasmus ještě lepší než všechny, které mi kdy přivodil? A bůh ví, že mi jich během naší dokonalé noci dopřál spoustu. Dál způsobuje, že se mi třesou nohy. Sevřu rukama jeho hlavu ve snaze ho zastavit, ale to ho jen povzbudí k tomu, aby pokračoval.

„Prosím,“ dokážu sotva vyslovit.

Odtáhne se tak akorát, aby mi tam foukl, z čehož vidím hvězdičky. Zrovna když si myslím, že ztratím rovnováhu a neudržím se, stoupne si, přitiskne mě těsně k sobě a políbí mě. Cítím na jeho rtech sama sebe a musím uznat, že chutnám lahodně. Kvůli tomu ho chci ještě víc. Chci ho cítit v sobě, jak si mě přivlastňuje, jako to udělal tehdy v noci.

„Mám se podívat, jestli jsi pořád tak těsná, jak si pamatuju?“ zeptá se s úšklebkem. Chci říct, že mě jeho otázky štvou, ale kvůli nim ho chci jen o to víc. „Možná tě nechám čekat, přesně jak jsi nechala ty mě.“ Snažím se najít hlas, ale jsem tak ohromená tím úžasným orgasmem, že nenacházím slova. Nakloní se blíž. „Myslím, že jsi toho měla tak akorát. Posbírej si věci a sejdeme se ve vestibulu. Pro dnešek jsi skončila.“ Přikazuje, neptá se.

„Pane Sterlingu,“ začnu.

„Pan Sterling je můj otec. Čekám tě ve vestibulu za patnáct minut.“ Zašeptá mi do ucha, až mě zamrazí.

„Můžu dostat zpátky svoje kalhotky?“

„Ty už si nechám.“ Řekne to, jako by mi hlásil, jaké je počasí.

„Nemůžu z vaší kanceláře odejít bez nich.“

„Patnáct minut, čas běží.“ Pomůže mi sesednout ze stolu a stáhne mi sukni dolů, přičemž mě hladí po nohách. „Jsem připraven na druhé kolo.“ Ušklíbne se. Byla to přesně ta stejná slova, která jsem mu řekla tehdy v noci.

Tohle není to, na co jsem myslela předtím, když jsem se chystala na tu schůzku.

O třicet minut dříve…

Pracuji už několik hodin. Všechna čísla mi začínají splývat. Ale schůzka začne za necelých třicet minut.

„Máš všechno?“ zeptá se Caleb, který stojí před mou kójí. Je děsivé, že jsem ho vůbec neslyšela přijít. Na druhou stranu, Caleb je ten nejděsivější člověk pod sluncem.

„Zrovna v tuhle chvíli se to všechno tiskne. Právě se chystám vyrazit do devátého patra, abych to vyzvedla,“ dodávám a už vstávám.

„Necháváš to úplně na poslední chvíli. Tohle je důležitá schůzka a nebudu tolerovat, abys mě ztrapnila.“ Moc ráda bych mu řekla, že to perfektně zvládá sám, ale pochybuju, že by se mu to líbilo. Místo toho se zhluboka nadechnu a držím jazyk za zuby.

„Budu tam, jak nejrychleji to půjde,“ řeknu mu.

„Myslím to vážně, Samantho. Nemůžu si dovolit žádné chyby. Nový generální ředitel očekává dokonalost. Jde ti o místo.“

„Slyším tě. A teď, pokud mě omluvíš, se můžu vrátit k práci,“ řeknu a stojím pár kroků od něj. Neuhne a velmi nevhodně na mě zírá. Troufám si říct, že mě očima prakticky svléká. „Calebe,“ začnu.

„Uvidíme se nahoře.“ Řekne a konečně se pohne.

Nemám tušení, co jsem udělala, že si zasloužím šéfa, jako je Caleb. Jelikož jsem z malého města a pracovala jsem v bistru, potýkala jsem se občas se studenty z bratrstev, když přišli na snídani po probdělé noci, ale nikdy jsem se kvůli nim necítila tak nepříjemně jako kvůli Calebovi. Říkám si, jestli to dělá naschvál. Harper mi říká, že přeháním, protože jsem z maloměsta, ale věci, které dělá a říká, prostě nemůžou být normální. Skoro to vypadá, že mu připadá v pořádku chovat se takhle. Slizký úchyl, od kterého se chci držet dál.

„Proč takový spěch?“ ptá se Simon, když do něj vrazím.

„Musím vyzvednout prezentace a desky na jednu schůzku.“

„Potřebuješ pomoct?“

„Ne, díky.“

„Jsi si jistá?“ Mám Simona ráda, ale poslední dobou je přátelštější než obvykle.

„Vážně. Musím jít.“

„Dobře. Dej mi vědět, kdybys něco potřebovala.“ Řekne a ustoupí stranou, abych mohla projít.

Rychle jdu k výtahu. Zatímco ne zrovna trpělivě čekám, podívám se na hodinky. Tohle mi vyjde jen tak tak. Naše tiskové oddělení bývá většinou zaneprázdněné a je o deset pater níž, než potřebuji být. Naštěstí na výtah nemusím čekat dlouho a je prázdný.

Když dorazím do patra a dveře výtahu se otevřou, slyším poměrně hlasitě se bavit analytiky. To mi napovídá, že tisk musí mít zpoždění, a to je něco, co si nemůžu dovolit. Propletu se mezi všemi a zamířím rovnou k vazačské stanici, kde doufám najdu své materiály.

„Samantho, tady!“ slyším zavolat Mayu.

„Ahoj,“ pozdravím a neunikne mi, jak pár lidí protočí panenky.

„Tvoje věci by měly být hotové do dvaceti minut. Pořád se to tiskne.“ Podívám se na hodinky. Takhle dorazím přesně na začátek schůzky.

„Můžu nějak pomoct? Caleb má schůzku s vyšším vedením.“

„Přála bych si, abys mi mohla věřit. Slibuju, že budu pracovat co nejrychleji.“

„Budu vděčná za cokoliv, co pro mě můžeš udělat.“

Usměje se a já si stoupnu stranou. Nemá smysl, abych na ni naléhala. Stejně ji to nedonutí pracovat rychleji. Přejdu ke zdi, abych počkala. Chci si vyndat telefon z kapsy, ale zjistím, že ho nemám. To není dobré. Pokud mi Caleb pošle e-mail, nebo mi, nedej bože, zavolá, a já to nezvednu, nikdy o tom nepřestanu poslouchat. Ale odchod z tohohle patra mi nijak nepomůže. Nemám jinou možnost než počkat, až bude všechno hotové.

Zbývá pět minut do schůzky, když na sebe Maya upozorní.

„Omlouvám se,“ říká mi Maya a omlouvá se, jak jen to jde. Stroj se porouchal a ona všechno dělala ručně.

„Díky. Máš to u mě,“ řeknu jí a popadnu všechny desky a složky.

„Hodně štěstí,“ řekne, když odcházím.

Jsem si docela jistá, že dostanu padáka, vzhledem k tomu, že schůzka už měla začít. Spěchám k výtahu a čekám na něj. Proč je to tak, že když člověk pospíchá, všechno se zdá být pomalé? Po něčem, co připadá jako věčnost, výtah konečně přijede a já nastoupím. A protože život stojí za prd, přísahám, že zastavuje v každém patře.

„To si snad ze mě děláte srandu,“ vyhrknu pro sebe, čímž přiměju pár lidí ve výtahu, aby se na mě podívali jako na blázna.

Konečně jsem v patře a kráčím k pultu recepční, která mě hned instruuje, kam mám jít. Poděkuju jí a vydám se tam, přičemž balancuju se vším, co nesu, a snažím se do ničeho a do nikoho nenarazit. Když se blížím, konečně uvidím dveře, kterými musím projít. Je za nimi stín někoho, kdo mi zrovna otevírá. Nemohla bych být vděčnější. Vůbec se mi na ty dveře nechce klepat. Jenže se svýma oběma levýma nohama narazím rovnou do člověka, který ty dveře drží.

O jeho hlasu se mi zdálo každou noc od té první, kdy jsme se poznali. Myslím, že on si to uvědomuje taky, protože se na mě dívá, jako by mě chtěl spolknout. Rychle začne mluvit, jako by to bylo teprve včera v noci, co jsme spolu byli. Je tak klidný a vyrovnaný. Já se naopak hroutím. Tohle byste nevymysleli, ani kdybyste chtěli.

Nevím, co to do mě vjelo, ale zhluboka se nadechnu, urovnám si sukni a odejdu z jeho kanceláře rovnou k výtahu. Mám pocit, že se všichni dívají, ale na to teď nemůžu myslet. Dokážu myslet jen na to, jak se mnou Alistair dělá všechno to, co dělal tenkrát první noc, kdy jsme se poznali. Panebože, já jsem úplně přišla o rozum. Chci, aby si mě šéf šéfa mého šéfa udělal znovu svou.