GENEVIEVE

„Budeš v pořádku, mami. Slibuju.“

Usmála jsem se, i když mi připadalo, že jí lžu přímo do očí. „V práci mě platí dobře, mám úspory, tu chemoterapii brzy zvládneme zaplatit.“

Musela jsem být silná. Pro nás obě.

Slabě si povzdechla a oči se jí zaleskly. „Neměla bys na mě plýtvat svým životem, Genevieve. Je ti teprve dvaadvacet. Měla bys jít ven a žít, tancovat, zamilovat se…“

„Přestaň.“ Zastrčila jsem jí neposednou kudrlinku za ucho a políbila ji na čelo. „S ničím si nedělej starosti. Já se o nás postarám.“

Hlas jí klesl. „Co tvůj táta?“

Zatnula jsem čelisti.

Samozřejmě se mi nedokázala podívat do očí. Ten člověk se tu od její diagnózy neukázal ani jednou.

„Neviděla jsem ho od neděle,“ řekla jsem bezvýrazně. „A doufám, že ani neuvidím. Byl aspoň klid.“

Otevřela pusu – pravděpodobně aby ho zase bránila –, ale já se postavila. „Musím do práce, mami. Uvidíme se později.“

„Děkuju, že chodíš každý den, zlato. Nezasloužím si tě.“

„Zasloužíš,“ řekla jsem a objala ji. „Jsem tvoje dcera. To je jediné, na čem záleží.“

------

Mávla jsem na taxík, svalila se na zadní sedadlo a svírala kabelku, jako by na tom závisel můj život. Uvnitř byla ta složka. Ta složka. Ta, kterou mi Alistair Sterling včera večer hodil na stůl jako časovanou bombu.

Taky byste to dvakrát kontrolovali, kdybyste pracovali pro muže jako on – nebezpečného v Dioru, bezcitného v Hugovi. Je to ten typ muže, který vejde do místnosti a změní tím gravitaci. Široká ramena. Ostře řezaná čelist. Oříškové oči, které by vás dokázaly proříznout naskrz, kdyby to už předtím neudělala jeho slova.

Pro každou jinou ženu je to fantazie. Pro mě? Noční můra v obleku na míru.

Pracuju pod ním dva měsíce a přísahám, že se vyžívá v tom, jak mi ze života dělá peklo. Nesplnitelné termíny, nelidská zátěž, chladné pohledy, které by dokázaly zmrazit i samotné peklo. A přesto mě nevyhodil. Protože bez ohledu na to, jak moc mě chce zlomit, vždycky doručím výsledky.

Proč nedám výpověď, ptáte se?

Protože nemůžu. Předtím jsem dělala servírku a sotva přežívala. Tahle práce je důvod, proč má moje matka postel v nemocnici a ne neleží na zemi v nějaké zchátralé klinice. Mám sice titul, to ano. Ale svět neplatí za potenciál, platí za chladné a tvrdé výsledky.

Taxík zastavil před tyčící se budovou z oceli a skla, které jsem teď říkala peklo. Zaplatila jsem, vystoupila a zhluboka se nadechla.

Představení začíná.

------

Ve vteřině, kdy jsem vešla do své kanceláře – oddělené od té pana Sterlinga jen tenkou zdí –, zazvonil interkom.

„Ke mně. Hned.“

Žádný pozdrav. Jen ten hlas. Ostrý. Úsečný. Chladný.

„Bože, dej mi sílu,“ zamumlala jsem a rozešla se k jeho dveřím.

Zaťukání.

„Dále.“

Vešla jsem a postavila se rovněji než obvykle. „Dobré ráno, pane Sterlingu. Volal jste mě?“

Nepodíval se na mě hned. Když to udělal, ty oříškové oči se do mých zaměřily jako cíl v hledáčku odstřelovače.

„Sedněte si,“ řekl, přičemž každá slabika byla protkaná podrážděním.

Sedla jsem si. Ticho se protahovalo. Dost dlouho na to, abych se začala ošívat. A pak –

„Vezměte si mě.“

Zamrkala jsem. Mozek se mi zastavil.

„Cože?“

„Nenuťte mě se opakovat,“ řekl plynule, jako by právě nerozbil samotnou realitu.

A přesně takhle moje noční můra prohlásila, že to chce zpečetit zákonem.