GENEVIEVE

„Vezměte si mě.“

V mozku mi zkratovalo.

„C-cože?“ Zamrkala jsem a posunula si nahoru své nadměrně velké brýle – poškrábané, křivé a držící se při životě silou vůle, zrovna jako můj zdravý rozum. Jeho oči ten pohyb sledovaly a přetékaly opovržením. Typické.

„Slyšela jste,“ odvětil chladně, jako by mě zrovna požádal o přesunutí schůzky, a ne o ruku, přestože se ke mně poslední dva měsíce choval jako k firemnímu smetí.

Bože, jak já toho chlapa nesnáším.

„Co to je, nějaká nová taktika psychologické války?“ Založila jsem si ruce na hrudi. „Protože ta emoční zátěž, kterou jste mi doteď působil, zřejmě nestačila?“

„Vezměte si mě a já –“

„Ne.“ Můj hlas prořízl napětí jako čepel. Ostrý. Definitivní.

Zamrkal. Jen jednou. Ale viděla jsem to – překvapení. Jako by ho nikdy ani nenapadlo, že by mohl být odmítnut.

„Ne?“ zopakoval mírně dotčeně.

Nemyslel jste si, že vám někdy odseknu, co?

„Chcete to říct španělsky? Francouzsky? V morseovce?“

„Ještě jste si ani nevyslechla mou nabídku.“

„Nestojím o vaši nabídku.“ Zvýšila jsem hlas. „Nezajímá mě žádný zvrácený obchod, který jste si ve svém emočně nedostupném mozku vymyslel.“

Opřel se v křesle a rty mu zacukaly. Nebyl to tak docela úšklebek, spíš něco chladnějšího.

„Milion dolarů.“

Ticho.

Srdce se mi zadrhlo. On je šílený. Teď už jsem o něj měla opravdový strach, uhodil se snad do hlavy, nebo co?

„Milion?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Myslíte si, že když po mně hodíte peníze, napravíte tím ty měsíce, kdy jste mě svým mikromanagementem dřel k smrti? Choval jste se ke mně jako k nahraditelnému odpadu, a najednou jsem materiál na nevěstu?“

„Budete mít čas si to rozmyslet,“ řekl vyrovnaně. Klidně. Odměřeně. Vypočítavě. Jako by mi právě neobrátil svět vzhůru nohama.

Odfrkla jsem si a práskla mu složkou o stůl. „Tady je ta zpráva, o kterou jste žádal. A ne, nejsem na prodej. Vy nejste ďábel v přestrojení, Sterlingu. Vy jste to přestrojení samotné.“

A pak jsem odešla.

A poprvé od doby, co jsem pro něj začala pracovat… nepřišla žádná odplata. Žádné jízlivé poznámky. Žádná pasivně agresivní nařízení.

Jen ticho.

Mělo to působit jako klid.

Ale nepůsobilo.

Když jsem odcházela z práce, tíha toho všeho mi tlačila na hrudník – jako v okamžiku před bouřkou. U výtahu jsem narazila na Jaspera.

„Jdeš nějak brzo,“ poznamenal.

„Jo,“ řekla jsem s unaveným úsměvem. „Musím se stavit za mámou.“

„Pozdravuj ji ode mě.“

Přikývla jsem, mávla na něj a vyrazila domů s nadějí na chvíli ticha.

Dostala jsem ho.

Ale ne takové, jaké jsem chtěla.

Byt byl tichý. Až moc tichý.

Otevřela jsem dveře do ložnice a žaludek se mi propadl.

Zásuvky převrácené. Prostěradla stržená. Skříň dokořán jako rozevřená rána.

„Ne,“ zašeptala jsem a vrhla se po krabici pod postelí.

Prázdná.

Všechno bylo pryč. Každý dolar, který jsem naškudlila a ušetřila na máminu chemo. Měsíce spropitného, dlouhých nocí a vynechaných jídel byly v prachu.

Žádné stopy po násilném vniknutí. Žádná rozbitá okna. Žádný poškozený zámek.

Znamenalo to jediný závěr.

Klíč měl jen jediný člověk.

Jen jediný člověk mi vždycky víc bral, než dával.

Donovan.