GENEVIEVE

Bylo čtvrteční ráno a já se šla podívat na mámu, abych ji zkontrolovala a ujistila se, že se jí daří dobře. Ohledně její chemoterapie jsem se cítila optimisticky, a poprvé po dlouhé době jsem si nemusela dělat starosti o peníze. Donovana jsem neviděla od chvíle, co jsem ho vyhodila. Dobře mu tak. Dokonce jsem vyměnila zámek u dveří, abych se zase cítila bezpečně.

Prošla jsem si smlouvu a po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla, že ji podepíšu a odevzdám dnes po návštěvě mámy. Teď jsem seděla na židli vedle její nemocniční postele. Spala, dýchala tiše a pravidelně.

„Ahoj, spáči,“ zamumlala jsem, když se konečně pohnula.

„Genevieve?“ Protáhla se a zamrkala. „Jak dlouho jsem spala? Proč jsi mě nevzbudila?“

„Potřebuješ všechen odpočinek, co můžeš dostat, mami.“ Vzala jsem ji za ruku a jemně ji stiskla. „Přinesla jsem ti tvůj oblíbený mangový džus.“ Položila jsem lahev na noční stolek. „A... nebyla jsem si jistá, jestli máš chuť na cupcake, ale pár jsem jich pro jistotu vzala. Doufám, že je máš povolené.“ Postavila jsem malou krabičku s čerstvě upečenými cupcaky vedle džusu.

„Proč bych je neměla mít povolené?“ tiše se zasmála. „Moc ti děkuju. Už se mi z nemocničního jídla dělalo špatně.“ V očích se jí zaleskly slzy a usmála se.

„Hej, mami, nedojímej se kvůli cupcakům,“ škádlila jsem ji a snažila se odlehčit náladu.

„Donovan? Ozval se ti?“ zeptala se váhavě. Tuhle část mých návštěv jsem vždycky nesnášela.

„Je v pořádku. Byl u Viktora,“ zalhala jsem a přinutila se k malému úsměvu. Popravdě jsem neměla tušení, kde je, a bylo mi to jedno.

„Ach, dobře.“ Její hlas byl zabarvený zklamáním. Doufala, že se přijde podívat. Nepřijde.

Pohlédla jsem na hodiny. „Půjdu už do práce. Uvidíme se později, dobře?“ Naklonila jsem se a políbila ji na nos.

„Miluju tě, Genevieve.“

„Já tebe víc.“ S tím jsem odešla.

Čas čelit mému šéfovi – mému budoucímu manželovi, připomněla jsem si a v duchu se zachechtala nad tou absurditou.

Provoz nebyl hustý, takže jsem do kanceláře dorazila včas. Poté, co jsem se ohlásila u recepční, jsem zjistila, že pan Sterling už dorazil.

Usadila jsem se u svého stolu, uspořádala si věci, zhluboka se nadechla a zaklepala na jeho dveře.

„Dále.“

Vešla jsem dovnitř. Opíral se o křeslo a vyzařovala z něj stejná arogance ignorující všechno a všechny jako vždycky.

„Dobré ráno, pane Sterlingu.“

Vzhlédl od papírování a očima po mně letmo přejel. Upravila jsem si brýle a všimla si, že jeho pohled ten pohyb sledoval.

„Dobré ráno, slečno Croftová.“

„Já, ehm... prošla jsem si tu smlouvu a podepsala jsem ji.“ Podala jsem mu složku. Otevřel ji, přelétl očima můj podpis a krátce přikývl.

„Dobře. Seženu vám kopii smlouvy. Odpoledne odevzdáte svou výpověď.“

Vstal, obešel stůl a zastavil se přímo přede mnou. Zatajil se mi dech.

„Abyste lidi přesvědčila, že jsme spolu, musíte na to vypadat, Genevieve.“

Bylo to poprvé, co vyslovil mé jméno, a slyšet ho z jeho úst působilo jako hřejivý oheň olizující mou kůži – nebezpečné, ale slastné.

Natáhl ruku a odhrnul mi vlasy na stranu, jeho dotek byl lehký, a přesto velitelský.

„Projdete proměnou. Věřím, že tak tomu vy dámy říkáte. Nemůžu se s vámi ukazovat na veřejnosti, když vypadáte takhle.“

Kretén.

„Nezabilo by vás, kdybyste byl milý. Jak máme lidi přesvědčit, že jsme zamilovaní, když se na mě pořád díváte, jako byste mě nemohl vystát?“

Rty mu cukly, ale neřekl nic. Začínala jsem uvažovat, jestli jsem právě nepodepsala smlouvu se samotným ďáblem.

„Potřebuji, aby to fungovalo, slečno Croftová. Udělal bych cokoliv, abych to udržel v chodu, včetně toho, že vás budu tolerovat. Pracuji na tom.“ Nechápala jsem, proč mě tak nemusel. Nic jsem mu neudělala.

„Dobře, protože jestli do tohohle s vámi půjdu, musíte na mě být milejší, jelikož už nejsem vaše asistentka, ale vaše partnerka.“

Zaskřípal zuby. „Nad slunce jasné.“ Vrátil se na své místo. „Sebastian tu bude za pár hodin a o zbytek se postará. Můžete jít, slečno Croftová.“

Nepohnula jsem se.

Zvedl obočí. „Bylo to snad nejasné?“

„Ne.“ Narovnala jsem ramena, hlas jsem měla pevný. „Ale je tu ještě jedna věc.“

Opřel se a tvářil se zvědavě. „Pokračujte.“

„Vím, že je to falešné manželství, smlouva naoko,“ řekla jsem a přistoupila blíž k jeho stolu, odmítajíc se nechat zastrašit. „Ale žádal jste loajalitu. Řekl jste mi, že mě budou muset vnímat jako vaši partnerku v každém smyslu toho slova.“

„Přesně tak.“

„Pak očekávám totéž od vás, pane Sterlingu,“ pronesla jsem sladce, ale důrazně. „Žádné románky. Žádné známosti na jednu noc. Žádné záhadné ženy vklouzávající do hotelových pokojů a zase z nich mizící, zatímco budeme manželé. Pokud mám s vámi být spjatá, i když jen na papíře, očekávám exkluzivitu. Tohle sice možná není láska, ale ať se propadnu, jestli se nechám ponižovat.“

V očích mu něco problesklo – překvapení, možná i obdiv –, ale rychle to skryl.

„Vy si mě nárokujete, slečno Croftová?“ zeptal se tichým, nebezpečným hlasem.

Necouvla jsem. „Ano. Je to jen spravedlivé.“

Znovu se postavil, pomalu, jako predátor zaujatý svou kořistí. „Vy si nemůžete klást požadavky. Vy jste ta, která tohle potřebovala.“

„A přesto,“ ušklíbla jsem se a vstoupila do jeho osobního prostoru, „jste to vy, kdo přišel za mnou.“

Zabodl do mě pohled, napětí mezi námi by se dalo krájet. „Fajn,“ řekl nakonec. „Žádná rozptýlení. Nikdo jiný. Budete mít mou loajalitu, dokud já budu mít tu vaši.“

„Dobře,“ zašeptala jsem spokojeně. „Pak jsme domluveni.“

„Dávejte si pozor na to, o co žádáte, Genevieve,“ zamumlal a jeho pohled se do mě propaloval. „Mohla byste mě totiž dostat celého.“