GENEVIEVE

„Takže vy dva v sobotu oznámíte zásnuby,“ řekl Sebastian a po jeho obvyklé hravosti nebylo ani památky. „Ještě předtím ti koupí prsten a za dva týdny se vezmete.“ Pohledem těkal mezi námi dvěma. „Stačí to tak?“

Zaváhala jsem a pak nakonec přikývla. Pan Věčně-Podrážděný na mě naopak dál zíral, jako bych byla příčinou všech jeho problémů.

„Tak dobrá,“ pokračoval Sebastian. „V neděli se k němu nastěhuješ. Sbal si věci.“

Mohla bych přísahat, že sebou Alistair při zmínce o mých věcech trhl.

„Počkat – jak to myslíš, že se sestěhujeme?“ Když jsem na to kývla, na tuhle část jsem vůbec nepomyslela.

Sebastian zvedl obočí. „No, každý manželský pár žije spolu, nebo ne?“ Pan Sterling se na něj podíval, jako by právě dostal facku. Asi na tu část taky nepomyslel.

„Já na to, ehm, nepomyslela,“ zamumlala jsem, za což jsem si od Sebastiana vysloužila uchechtnutí.

„Jak jsem říkal, budete manželé tři roky. Během té doby nesmíš mít vztah s nikým jiným.“ Posunul ke mně smlouvu. „Důkladně si ji projdi. Je v ní uvedeno všechno, co se od tebe očekává. Pokud máš nějaké podmínky, dej mi vědět.“

Podíval se na pana Sterlinga – který celou dobu mlčel – a pak zpátky na mě. „Při podpisu smlouvy dostaneš zaplaceno milion dolarů a další milion po uplynutí těch tří let.“

Oči se mi rozšířily. To bylo víc než původní nabídka.

„To je...“ hledala jsem slova. Oba muži se na mě dívali a čekali.

„Příliš málo?“ promluvil Alistair poprvé od chvíle, co jsme začali mluvit. Ten muž mohl být ďáblova pravá ruka – nebo i něco horšího –, ale nemohla jsem mu upřít jeho ryzí mužnost. Měřil nejméně metr osmdesát osm, měl husté černé vlasy, oříškově hnědé oči, rovný nos s nepatrným hrbolkem – jako by byl kdysi zlomený –, ostře řezanou čelist a plné, k zulíbání stvořené rty. Škoda, že někdo s takovým vzhledem měl povahu vzteklého vlka. Ačkoliv kupodivu se zdálo, že většinu té své kousavosti si schovával jen pro mě.

„Genevieve.“ Sebastianův hlas mě vytrhl ze zasnění. Zírala jsem do prázdna přímo před nimi – jak trapné.

„Ano. Chtěla jsem říct, že je to dost. Víc než dost,“ řekla jsem rychle.

Alistairovy rty se nepatrně zkřivily.

„Dobře. Máš čas do pátku, aby sis to prošla a podepsala.“ Sebastian mi podal složku. Vzala jsem si ji a vstala k odchodu.

„A Genevieve?“ Sebastian se opřel v křesle.

„Nesmíš o tom nikomu říct ani slovo. Pokud to uděláš, dohoda padá.“

„Samozřejmě,“ řekla jsem a odešla z kanceláře.

Zpátky u svého stolu jsem smlouvu otevřela a zběžně si pročetla podmínky:

Tři roky budeme muset žít spolu.

Tohle jsem nedomyslela. Přece to nemůže být tak hrozné... že ne? Koho to klamu? Nenávidí mě. Možná, když se mu nebudu plést do cesty, udělá on to samé.

Na veřejnosti budeme muset projevovat vzájemnou náklonnost.

Sotva se na mě dokáže podívat, aniž by ohrnul ret. Jsem zvědavá, jak tohle zahraje.

Žádné jiné vztahy nebo partneři po dobu trvání našeho manželství.

To není problém. Už roky jsem nezadaná.

Nikdo se nesmí dozvědět o této smlouvě.

Budu muset vymyslet nějakou historku pro kamarády. Mámě jsem to stejně v plánu říct neměla.

Kromě vyrovnání ve výši dvou milionů dolarů budou po celou dobu manželství hrazeny všechny mé výdaje.

Už nesmím pracovat jako jeho osobní asistentka, ani nikde jinde.

Díky bohu. To mi nebude chybět ani vteřinu.

Porušení kterékoli z podmínek mě bude stát pět milionů dolarů.

Předčasné ukončení smlouvy? Dalších pět milionů.

Jakmile tohle podepíšu, není úniku. To si pojistil.

Bylo tam víc podmínek, ale ty si projdu později. Prozatím jsem stále byla jeho osobní asistentkou.

Dnes je úterý. Na rozhodnutí mám čas do pátku.

Je tu vůbec co rozhodovat? Můj život se brzy změní – mámin taky. Konečně můžeme opustit ten rozpadající se byt.

A bez ohledu na to, co kdo říká – obzvlášť ona –, Donovana s sebou nevezmu.

Ne po tom, co udělal. Ani máma mě nepřiměje změnit názor.

Řeknu jí to. Až se uzdraví.