GENEVIEVE

„Takže, vy dva oznámíte zásnuby v sobotu,“ řekl Sebastian a jeho obvyklá hravost byla ta tam. „On vám do té doby sežene prsten a za dva týdny se vezmete.“ Pohledem těkal mezi námi. „Vyhovuje?“

Zaváhala jsem a nakonec přikývla. Pan Nekonečně-Otrávený na mě naopak neustále zíral, jako bych byla kořenem všech jeho problémů.

„Dobrá tedy,“ pokračoval Sebastian. „V neděli se k němu nastěhujete. Sbalte si věci.“

Mohla bych přísahat, že sebou Alistair při zmínce o mých věcech trhl.

„Počkat – jak to myslíte, nastěhovat se k sobě?“ Na tuhle část jsem při souhlasu ani nepomyslela.

Sebastian zvedl obočí. „No, každý manželský pár spolu žije, ne?“ Pan Sterling se na něj podíval, jako by zrovna dostal facku. Hádám, že na tuhle část taky nepomyslel.

„Já, ehm, na to jsem nepomyslela,“ zamumlala jsem a vysloužila si od Sebastiana zasmání.

„Jak jsem říkal, budete svoji tři roky. Během té doby nesmíte mít vztah s nikým jiným.“ Posunul ke mně smlouvu. „Důkladně si ji prostudujte. Je tam uvedeno všechno, co se od vás očekává. Pokud budete mít nějaké podmínky, dejte mi vědět.“

Podíval se na pana Sterlinga – který celou dobu mlčel – a pak zase na mě. „Milion dolarů dostanete po podpisu smlouvy a další milion po uplynutí oněch tří let.“

Oči se mi rozšířily. To bylo víc než původní nabídka.

„Tohle je…“ hledala jsem správná slova. Oba muži se na mě dívali a čekali.

„Málo?“ promluvil Alistair poprvé od chvíle, co jsme začali jednat. Ten muž mohl být pravou rukou ďábla – nebo něčím horším –, ale nemohla jsem mu upřít jeho čistou maskulinitu. Měřil nejméně metr devadesát, měl husté černé vlasy, oříškové oči, rovný nos s mírným hrbolkem – jako by ho měl někdy zlomený –, čelist ostrou jako břitva a plné rty přímo stvořené k líbání. Škoda, že někdo, kdo takhle vypadal, měl povahu vzteklého vlka. Ačkoliv se kupodivu zdálo, že si většinu toho kousání schovává jen pro mě.

„Genevieve.“ Sebastianův hlas mě vytrhl ze snění. Zírala jsem do prázdna přímo před nimi – trapas.

„Ano. Chtěla jsem říct, že je to dost. Víc než dost,“ vyhrkla jsem rychle.

Alistairovy rty se nepatrně zkřivily.

„Dobře. Máte čas do pátku, abyste si to prošla a podepsala.“ Sebastian mi podal složku. Vzala jsem si ji a zvedla se k odchodu.

„A Genevieve?“ opřel se Sebastian na židli.

„Nesmíte o tom nikomu říct ani slovo. Pokud to uděláte, dohoda padá.“

„Samozřejmě,“ řekla jsem a pak opustila kancelář.

Zpátky u svého stolu jsem otevřela smlouvu a zběžně prolétla podmínky:

Budeme muset tři roky žít pod jednou střechou.

To jsem nedomyslela. Nemůže to být tak hrozné... že ne? Koho to obelhávám? Nenávidí mě. Možná, když se mu budu plést z cesty, udělá on to samé.

Bude nutné projevovat si na veřejnosti náklonnost.

Sotva se na mě dokáže podívat bez toho, aniž by neohrnoval ret. Jsem zvědavá, jak tohle zahraje.

Žádné jiné vztahy nebo partneři po dobu trvání našeho manželství.

To není problém. Jsem single už roky.

Nikdo nesmí zjistit pravdu o této smlouvě.

Budu si muset vymyslet nějakou historku pro kamarády. Máme jsem to v plánu říkat stejně neměla.

Veškeré mé výdaje budou během manželství hrazeny, a to nad rámec vyrovnání ve výši dvou milionů dolarů.

Už nebudu moci pracovat jako jeho asistentka ani nikde jinde.

Díky bohu. Tohle mi nebude chybět ani na vteřinu.

Porušení kterékoli z podmínek mě bude stát pět milionů dolarů.

Předčasné ukončení smlouvy? Dalších pět milionů.

Jakmile to podepíšu, není úniku. To si pojistil.

Bylo tam víc podmínek, ale ty si projdu později. Prozatím jsem byla stále jeho asistentka.

Dnes je úterý. Mám čas do pátku, abych se rozhodla.

Je vůbec o čem se rozhodovat? Můj život se brzy změní – mámin taky. Konečně můžeme ten hnijící byt nechat za sebou.

A bez ohledu na to, co kdo říká – hlavně ona –, Donovana s sebou neberu.

Ne po tom, co udělal. Ani máma nedokáže změnit můj názor.

Řeknu jí to. Až se uzdraví.