GENEVIEVE

Ta místnost byla hrobka. Tichá. Ztuchlá. Dusivá.

Zápach hniloby a rzi teď zesílil, visel mi kolem plic jako oprátka. Vzduch tu jen nestál, on dusil. Každý nádech chutnal po rozkladu a kovu, a pokaždé, když jsem vydechla, připadalo mi to jako malá kapitulace.

Ale nebyla jsem mrtvá.

Zatím ne.

Z provazů mi na zápěstích zbyly jen cáry kůže. Roztrhaná kůže, zaschlá krev, žíly křičící ned