GENEVIEVE

Temnota mě nepřivítala něžně, vytáhla mě z bezvědomí, jako bych jí něco dlužila.

Lapla jsem po dechu.

Bylo to mimovolné. Plíce se mi stáhly, jako by zapomněly, jak chutná vzduch. Moje hrdlo – bože – moje hrdlo byla poušť plná třísek. Každý nádech mnou dřel jako žiletky namočené v popelu. Jazyk se mi lepil na patro, suchý a popraskaný jako sluncem sežehlá hlína.

Vzduch voněl jinak.

S