GENEVIEVE

Déšť dál ťukal do oken jako zblázněný metronom. Seděla jsem opřená o polštáře, zápěstí mě bolela z toho, jakou váhou spočívala na matraci, srdce mi tlouklo pomalu, ale hlasitě, jako by přecházelo sem a tam v kleci. Ubíhaly minuty. Možná hodiny. Nebo vteřiny. Čas tady byl nespolehlivý, ohýbal se pod tíhou ticha.

A pak jsem to uslyšela.

Zavrzání.

Ne z chodby. Ne slabé nebo vzdálené. Ne