ALISTAIR

Hodiny na zdi se mi vysmívaly každým svým tiknutím. Každá vteřina se natahovala a tvořila věčnost mezi jedním a druhým úderem srdce. Seděl jsem tam, kde od chvíle, co ji uspali, shrbený vpřed v tom tuhém nemocničním křesle a její křehkou ruku jsem svíral ve své, jako by to byla poslední nitka, co mě drží na téhle zemi.

Uplynuly hodiny. V místnosti bylo teď příliš ticho, dřívější panika