GABRIELLA

Nepřestaly jsme utíkat, dokud zvuky silnice neutichly v dálce.

Větve mi drásaly paže. Pod nohama mi křupalo suché listí. Vzduch voněl vlhkou hlínou a něčím divokým, něčím, čeho se nedotkl svět, ze kterého jsme právě unikly. Isabellino dýchání mi vyráželo o rameno v trhaných záblescích, prsty měla pevně zapletené do mé bundy, jako by se bála, že zmizím, když stisk povolí.

Po několika d