***Pohled Seraphiny Vanceové***

Rozespale se probouzím, slunce zrovna proniká čelním sklem mojí otřískané Hondy Civic. Protáhnu se a snažím se najít pohodlnou polohu. Už skoro tři měsíce žiju v autě a moje tělo začíná vážně protestovat. Posadím se, přitáhnu si deku blíž k sobě a snažím se zahřát svou promrzlou kůži. Prázdná láhev od vodky padá ze sedadla do prostoru pro nohy u spolujezdce. Teď vím, co si asi myslíte: jsem alkoholička. No, nejsem, a už vůbec nikdy nepiju, když řídím.

První noc, co jsem musela spát v autě, byly minus tři stupně. Mrzla jsem. Naštěstí pro mě si moje matka ráda přihnula, a protože jsem nemohla nechat hořlavou tekutinu ve skladovací kóji, kde mám momentálně uložené své věci, nezbývalo mi nic jiného, než nechat krabice s tvrdým alkoholem v autě. Ty láhve mi dost nevhodně zabíraly polovinu kufru. Nelhala jsem, když jsem říkala, že si ráda vypije.

Měla jsem v plánu se toho zbavit, ale teď jsem ráda, že jsem to neudělala. Její nejoblíbenější byla vodka, hned za ní tequila. Já na pití moc nebyla, už jen sledovat ji stačilo k tomu, aby to člověka od alkoholu odradilo. Ale v tu mrazivou noc jsem si řekla, proč ne. Popadla jsem láhev v naději, že mi to pomůže usnout a zapomenout, že jsem teď bezdomovec a musím žít v autě. Takže jsem usoudila, že to nemůže uškodit. Můj život už i tak stál na dost mizerné křižovatce.

Tu noc jsem zjistila, že být opilá mi pomáhá přečkat chladné noci. Když jste pod vlivem, zimu necítíte, vlastně necítíte skoro nic. Moje tolerance vůči alkoholu se stala docela působivou. Nepiju do němoty, ale v nocích, jako byla ta první, co jsem strávila v tomhle stísněném autě, a jako byla ta včerejší, do sebe pár panáků kopnu, abych odehnala chlad.

Sleduju, jak slunce pomalu vychází. Bydlení v autě má jedno plus. Nikdy nepřijdu pozdě do práce, vzhledem k tomu, že momentálně bydlím na firemním parkovišti. Nikdo to neví, kromě školníka Arthura. Je to šedesátiletý muž, na temeni mu řídnou vlasy, má laskavé oči, oplácanou postavu a takovou dědečkovskou povahu.

Jednou v noci mě náhodou objevil, jak spím v autě. Řekla jsem mu, že je to jen dočasné, a tak mé tajemství udržel mezi námi. Moji šéfové si prostě myslí, že jsem dychtivá a nadšená pracovnice. Vždycky jsem v práci první, kromě Arthura, který otevírá parkoviště a budovu, a vždycky odcházím jako poslední. Nemám v úmyslu je vyvádět z omylu; ať si myslí, co chtějí. Tuhle práci potřebuju.

Natáhnu se k zapalování a nastartuju auto, můj telefon se okamžitě rozsvítí a začne se nabíjet ze zásuvky zapalovače. Je sedm ráno. Zvednu se, nakloním se přes stranu spolujezdce a popadnu své oblečení na dnešní den, které visí na madle na střeše nade dveřmi.

Sedadlo posunu úplně dozadu, svléknu si tepláky a vezmu si kalhotky. Natáhnu si je na nohy, pak si obléknu černé oblekové kalhoty a zapnu je. Následně popadnu podprsenku, skrčím se za volant, rychle ze sebe strhnu tričko, zapnu si podprsenku a nakonec si obléknu bílou košili na knoflíčky.

Zrovna jsem si nazula podpatky, když vidím Arthura, jak kráčí po příjezdové cestě do nejvyššího patra parkoviště. Rozrazím dveře a pozdravím ho.

„Ahoj Arthure,“ řeknu, zamávám na něj a pak sáhnu dovnitř a popadnu z místa spolujezdce svou kabelku. Arthur přistoupí blíž a v rukou drží dva papírové kelímky. Je to moje nejoblíbenější část rána, stal se z toho takový ranní rituál. Každé ráno Arthur vyjde až do nejvyššího patra parkoviště, přinese mi kávu a pak se spolu vydáme dolů ke vchodu.

„Ahoj zlatíčko, jaká byla noc?“ ptá se Arthur ustaraně.

„Bylo to fajn, trochu chladno, ale nic, na co bych už nebyla zvyklá,“ odpovím mu a převezmu si od něj kelímek.

„Víš, že můžeš kdykoliv zůstat...“

Skočím mu do řeči, než stihne pokračovat.

„Arthure, já vím, ale opravdu jsem v pořádku. Je to jen dočasné.“

Zavrtí hlavou, tuhle stejnou výmluvu slýchá každé ráno už několik měsíců. Ví, že nemá smysl se se mnou hádat. Jsem příliš tvrdohlavá a nejsem typ člověka, co přijímá pomoc. Arthur dojde ke dveřím a vyťuká bezpečnostní kód, aby nás pustil do budovy. Nabízí mi, abych bydlela u něj a jeho ženy, ale nechci se vnucovat a navíc to tady není tak špatné. Je to tu mnohem bezpečněnější než v tom parku, kde jsem parkovala původně.

Arthur mě každé ráno pustí dovnitř o něco dřív. Obvykle jdu rovnou nahoru ke svému stolu, který je příhodně umístěný přímo před klimatizací. Vyjedu výtahem do nejvyššího patra, vystoupím do haly a kráčím ke svému stolu, mé podpatky klapou o mramorovou podlahu. Popadnu ovladač od klimatizace, zapnu topení na plný výkon a stoupnu si přímo pod něj, abych se zahřála, zatímco usrkávám kávu.

Jakmile jsem zahřátá, posadím se ke stolu, zapnu notebook a projdu si dnešní rozvrh a poznámky, které jsem si tu nechala. V Thorne and Croft Enterprises pracuju už asi dvanáct měsíců. Jsem sekretářkou Sebastiana Thorna a Juliana Crofta. Vlastní tuhle technologickou společnost a já jsem si asi na 98 procent jistá, že tvoří pár. Ne že bych je spolu viděla nebo tak něco. Mají oddělené kanceláře, ale mají svůj vlastní způsob komunikace. Vždycky se zdají být tak dokonale sehraní, a už jsem je přistihla, jak se na sebe divně dívají. Také jsem vešla zrovna ve chvíli, kdy Sebastian líbal a sál Julianův krk.

Musím uznat, že to bylo žhavé a docela mě to vzrušilo, dokud si mě Julian nevšiml, jak tam stojím a zírám, což přimělo Sebastiana ztuhnout, a pak to začalo být trapné a napjaté. Utekla jsem z místnosti. Nikdy se o tom nezmínili, takže jsem předpokládala, že mi to prošlo. Tuhle vzpomínku jsem v mozku zařadila do složky „tohle se nikdy nestalo“.

Je škoda, že jsou oba gayové. Jsou to ti nejpřitažlivější gayové, jaké jsem kdy viděla. Oba jsou svalnatí a vysocí, Julian je ten impozantnější, zdá se být vážnější a občas z něj mám takové mrazivé pocity, že mi z intenzity jeho pohledu běhá mráz po zádech. Někdy, když se mnou mluví, získá takový nepřítomný výraz ve tváři, jako by se díval přímo skrz mě, a ne na mě. Přísahám, že jednou jsem si myslela, že jsem ho slyšela, jak na mě zavrčel. Ale vím, že je to šílené. Lidé nevrčí, ne tak jako predátor. Přisoudila jsem to té osmnáctihodinové směně, kterou jsem ten den odpracovala.

Julian Croft je vysoký, tmavovlasý a svalnatý, s lehkým strništěm, výraznou čelistí a ostrýma, pronikavýma modrýma očima. Sebastian Thorne má naopak jemnější rysy. Je stejně vysoký jako Julian, ale má velmi ležérní, uvolněný přístup a hnědé vlasy, po stranách krátké a nahoře o něco delší. Má šedé oči a vysoké lícní kosti. Oba jsou dechberoucně pohlední. I po celé té době, co tu pracuju, mě jejich božský vzhled stále ohromuje.

Jsem nesmírně překvapená, že mě ještě nevyhodili; už mě přistihli až příliš mnohokrát, jak se zasním, zírám do prázdna a mám velmi nevhodné myšlenky o svých šéfech. Ale také vím, že jsem ve své práci extrémně dobrá. Nikdo jako jejich sekretářka nevydržel tak dlouho a nikdo není ochotný odpracovat ty občas šílené hodiny, které jsem na své pozici absolvovala.

Když jsem dokončila kontrolu notebooku, podívala jsem se na čas. Bylo 8:30. Stále jsem měla půl hodiny do příchodu šéfů. Vklouzla jsem ze židle a s kabelkou v ruce jsem zamířila do koupelny. Položila jsem si make-up na pult a vytáhla kartáč. Začala jsem si česat své neposlušné blond vlasy sahající až do pasu. Poté, co jsem se rozhodla stáhnout si je do vysokého culíku, jsem popadla kartáček a pastu a rychle si vyčistila zuby. Nanesla jsem si trochu řasenky na své už tak dlouhé a husté řasy a trochu očních linek, abych rozzářila své tmavě zelené oči, a nakonec jsem si nanesla červenou rtěnku. Pěkně kontrastovala s mou světlou pletí.

Jsem tak ráda, že v tomto patře nejsou žádné kamery, protože by bylo tak trapné, kdyby moji šéfové objevili mou ranní rutinu. Navíc by mě viděli v celé mé ranní slávě rozcuchaných vlasů z postele (nebo spíš z auta). Arthur se nepočítá. Tomu je jedno, jak vypadám, a vždycky se s ním cítím příjemně. Ale kdyby mě viděl někdo jiný, myslím, že by to bylo trochu trapné.

Jakmile skončím, rychle zapluji do malé kuchyňky a začnu jim připravovat kávu na jejich příchod. Zrovna když ji dodělám, zaslechnu cinknutí výtahu. Položím je na podnos a s tácem v ruce rychle spěchám zpět ke svému stolu.