Julian vystoupí z výtahu jako první, dnes má na sobě černý oblek, doplněný bílou košilí a stříbrnou kravatou. Hlavu má skloněnou a zírá do svého telefonu. Popadne kávu z podnosu, aniž by na mě pohlédl, a zamíří přímo do své kanceláře. Na druhou stranu Sebastian má na sobě šedý oblek a horní tři knoflíčky jeho bílé košile jsou rozepnuté, odhalujíce část jeho hrudi. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak upraveného jako Juliana, nebo dokonce v kravatě, když už jsme u toho. Sebastian se zastaví, popadne svůj hrnek a napije se. „Dobré ráno, Seraphino,“ řekne s mrknutím, než vejde do své kanceláře naproti té Julianově.

Neubráním se ruměnci, který se mi plíží do tváří a od kterého mi zrudne obličej. Rychle vrátím podnos zpět do kuchyňky, než ze stolu popadnu tablet. Váhavě stojím u dveří Julianovy kanceláře a doufám v boha, že má dnes dobrou náladu. Těsně předtím, než zaklepu, zavolá na mě.

„Hodláte vejít, nebo tam budete stát celý den?“ Jeho chraplavý, hluboký hlas mě přiměje nadskočit, než otevřu dveře natolik, abych mohla rychle vklouznout dovnitř. Julian sedí u svého stolu a prsty mu buší do notebooku. Stále nevzhlédl. Stojím tam a trapně přešlapuji z nohy na nohu. Pana Crofta shledávám velmi zastrašujícím, je vždycky tak formální, tak vážný. Když nepromluvím, vzhlédne a jeho oči mě přibijí na místo. Pod jeho intenzivním pohledem se mi mírně třesou ruce. Nakloní hlavu na stranu, čeká, až promluvím, čímž mě probere k smyslům. Udělám krok vpřed, tablet svírám v rukou jako štít a kontroluju jeho rozvrh.

„Ve 12 hodin máte schůzku s panem Jacobsem. Také jsem vám přeposlala návrhy připravené na vaši schůzku a teď vám posílám e-maily, které přišly jako odpověď na konferenční hovor, který jste měl minulý čtvrtek.“

„To je všechno?“

„Ne, pane, potřebuji, abyste podepsal tu charitativní sbírku pro nemocnici.“

„Tak kde je ten dokument?“

Rychle pohlédnu na své ruce a uvědomím si, že jsem ten jediný potřebný kus papíru nechala na svém stole. V duchu se plácnu do čela. Zvednu prst na znamení. Julian nade mnou protočí oči, zjevně podrážděný mou chybou, s nataženou rukou a čeká na ten dokument. „Ehm, minutku, pane.“

Slyším, jak si otráveně povzdychne. Vyklouznu ven, vyzvednu dokument a pak ho před něj položím na stůl. Okamžitě ho podepíše, pak mi ho podá zpět, ani se na mě nepodívá a rovnou se vrátí k psaní na notebooku.

Nemůžu si nevšimnout, že vypadá unaveně. Pod jeho normálně zářivě modrýma očima se rýsují tmavé kruhy a jeho pleť je o něco bledší než jeho normální zlatavé opálení. Zírám do prázdna, úplně zapomínám, co bych měla dělat, příliš zaneprázdněná obdivováním svého šéfa. Pan Croft si trapně odkašle a vytrhne mě z mých myšlenek. Zvedne na mě obočí, když mě přistihne, jak si ho prohlížím.

„Och, omlouvám se, pane.“ Zakoktám se. Zavrtí hlavou a já slyším, jak se uchechtne. Zahanbeně se otočím, uteču z místnosti a zavřu dveře.

Pan Croft mě vždycky dokáže vyvést z míry. V jejich přítomnosti se vždycky cítím jako v mlze, dokonce jsem už zapomněla i dýchat. Když se to stalo naposledy, omdlela jsem. Abych byla spravedlivá, předtím jsem nejedla, takže můj mozek už byl na kaši. Probudila jsem se a viděla Sebastianův starostlivý obličej, jak se nade mnou naklání, zatímco Julian na mě prostě jen zíral, jako bych byla mentálně zaostalá. Jako vážně, kdo zapomene dýchat? Má to být základní tělesná funkce, a já ani tu nezvládnu správně.

To byl den, kdy jsem si uvědomila, proč tuhle práci nikdo nechce. Je neuvěřitelně těžké soustředit se v jejich blízkosti na práci, mohou se stát rozptýlením, aniž by chtěli. Také mi pan Croft občas přijde dost hrozný. Nemyslím si, že si uvědomuje ty zlé věci, které říká, když je naštvaný. Naštěstí pro něj mám hroší kůži a tuhle práci zoufale potřebuju. Také se vždycky ujišťuju, že mám v ruce svůj tablet, kdykoli jdu do jeho kanceláře pro případ, že by něčím hodil. Jednou jsem ho viděla uhodit ajťáka lahví s pitím, když měl záchvat vzteku. Vážně, ten chlápek má problémy se zvládáním hněvu a potřebuje nějakou terapii nebo tak něco. Všichni kolem něj chodí po špičkách, kromě Sebastiana. Ten ajťák už se od té doby neukázal.

Sedím u svého stolu a směju se té vzpomínce, než se otočím zpět k počítači. Moje práce je překvapivě dobrá a snadná, navíc dobře placená. Moc fyzické aktivity tu není, pokud nepočítáte zvedání telefonů a nošení šanonů. Jediná náročná věc je pracovní doba. Jsem doslova na telefonu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Nejsem jen jejich sekretářka, ale také osobní asistentka, ne že by mě nechávali dělat moc věcí, pokud se to netýká práce. Pracovní doba může být občas příšerná, jako když před velkými termíny pracuju do brzkých ranních hodin.

Zmacknu tlačítko pro tisk a vejdu do místnosti s tiskárnou, která se nachází vedle kuchyňky. Čekám na svůj vytištěný dokument, když tiskárna pípne, než vyskočí kód chyby. Zásobník papíru je prázdný. Shýbnu se, otevřu dvířka na tiskárně, vyndám zásobník a pak zamířím k zásuvce pro trochu papíru.

Skříňka je prázdná. Vyjdu ven a zamířím do skladu. Otevřu dveře, rozsvítím světlo a rozhlédnu se po policích. Povzdechnu si, když vidím, kam byl umístěn. Nějaký pitomec se ho rozhodl naskládat na tu nejvyšší polici. Vytáhnu zpoza dveří schůdky, posadím se na ně, zuji si podpatky a vylezu nahoru. Musím stát na špičkách, abych na krabici dosáhla. Chytím ji konečky prstů a začnu ji táhnout k okraji, když mě zpoza zad vyděsí jeho hlas.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptá se Sebastian. Náhle vyjeknu a úlekem nadskočím; začnu ztrácet rovnováhu. Rychle se konečky prstů chytím police a narovnám se, abych znovu získala stabilitu. Srdce mi buší v hrudi. Jak se můj tep uklidňuje, začínám si rychle uvědomovat ruku, která mi svírá zadek. Podívám se dolů a vidím Sebastianovu ruku, jak mě drží v rovnováze. Cítím, jak se jeho velká ruka přes mé kalhoty pevně tiskne na můj zadek, jeho palec mezi mýma nohama tlačí přesně tam, kde mám klín. Díky bohu, že mám dnes na sobě kalhoty a ne sukni.

„Ehm, šéfe,“ řeknu a sklopím zrak k jeho ruce. Zdá se, že si všiml, kde mě popadl. Na tváři se mu usadí lehký úšklebek. Pocit jeho velké ruky na mém těle mě přiměje se začervenat, zaleje mě neznámý pocit. Co to se mnou je? Musím bojovat s nutkáním sevřít stehna k sobě, abych zastavila to náhlé palčivé pnutí mezi nohama.

Když ucítím, jak mi jeho ruka sjede po vnitřní straně stehna až ke kotníku, lapnu po dechu a on ruku stáhne. Pokožka mi zrudne hanbou z toho, že jsem takhle zabouchnutá do svého gay šéfa. Sebastian na vteřinu jako by zavětřil do vzduchu a při pohledu na mé rozpaky se mu na tváři rozlije lišácký úsměv. Sebastian se pak natáhne a popadne krabici, kterou jsem se já tak pracně snažila získat.

Chytí ji jednou rukou a stáhne ji dolů. Rychle slezu ze schůdků, nazuju si zpátky podpatky a pak si od něj krabici vezmu.

„Hledal jste něco?“ zeptám se, cítím se celá horká a nervózní, jak kráčím ze skladu zpátky k tiskárně.

„Jo, zkusil jsem něco vytisknout, když jsem zjistil, že v tiskárně došel papír,“ odvětí Sebastian a opře se o pultík vedle tiskárny.

Rychle jsem naložila papír do zásobníku a vložila ho zpět do tiskárny. Vymazala jsem chybu a stiskla tisk. Stroj okamžitě začne svou práci a tiskne dokumenty. Sešiju je k sobě a položím na pult. Když už žádné další nevyjíždějí, otočím se k Sebastianovi. „Jste si jistý, že jste dal tisknout?“ zeptám se s povytaženým obočím.

Sebastian se zdá přemýšlet, než promluví. „Myslím, že jo.“

Protočím na něj oči a vejdu do jeho kanceláře. Jde za mnou, zastaví se ve dveřích své kanceláře, opře se o zárubeň a sleduje mě.