Následujícího rána jsem se probudila ve svém stísněném autě s krkem zkrouceným v nepřirozené poloze o středovou konzoli. Zkroutila jsem krk a protáhla si bolavé svaly, mnula si bolavé místo a pak jsem se posadila k zvuku ťukání na okénko u řidiče. Se zamhouřenýma očima jsem jen tak tak rozeznala Arthura, jak stojí venku s kávou v ruce a s obavami vepsanými ve tváři.

Rychle jsem vyskočila a popadla telefon. Sakra, zaspala jsem budík. Arthur pokynul rukou ke kapotě, kam položil moji kávu. "Sejdeme se u rampy, maličká."

Přikývla jsem. Vstala jsem, rychle vyrazila ke kufru a začala se v něm přehrabovat, abych našla něco kloudného na sebe. Těžce jsem páchla po vodce. Včera v noci jsem chtěla jen spát a do sebe jsem nalila bůhví kolik, dokud jsem úplně neodpadla.

Vzpomínky na matku se bolestivě vrátily, ale já je místo toho odsunula stranou, odmítajíc myslet na ten uragán sraček, kterým se stal můj život. Našla jsem ucházející halenku, vyhladila ji, jak nejlépe to šlo, a přehodila přes ni sako. Rychle jsem si zacuchané vlasy pročísla kartáčem. Vyškrábala jsem se z auta, nacpala nohy do bot, zatímco jsem poskakovala na jedné noze a zároveň se snažila dojít ke kapotě svého auta.

Popadla jsem kávu z kapoty a lehkým klusem vyrazila dolů po rampě k Arthurovi, který na mě trpělivě čekal u vchodových dveří. Rychle jsem pohlédla na telefon. Měla jsem deset minut, než dorazí moji šéfové.

"Těžká noc, drahoušku? Poprvé vidím, že jsi zaspala."

"Jo, byla docela těžká, díky, že jsi mě vzbudil," zamumlala jsem a usrkla kávu. Arthur mě doprovodil k výtahu a pak se šel věnovat svým povinnostem. Jakmile dveře s cinknutím odhalily patro, přeběhla jsem do koupelny a narychlo na sebe napatlala make-up. Obličej jsem měla oteklý a vypadala jsem jako hovno. Ne, s těma svýma podlitýma očima a bledou pletí jsem vypadala, že mám kocovinu. Od očí mi začala stoupat pomalá bolest, která se rozhodla usadit přímo na spáncích. Věděla jsem, že následky takového množství alkoholu si ponesou své, ale byla jsem připravená.

Když jsem skončila, rychle jsem sáhla do tašky a vytáhla tři Panadoly a tři Nurofeny Zavance. Zapila jsem je sklenicí vody. Mámin tajný lék na kocovinu kromě mastného jídla. Usmála jsem se při vzpomínce na ni, ale úsměv se rychle změnil v zamračení. Její tvář už nikdy neuvidím, natož abych slyšela její nekonečné rady, dokonce i ty hloupé rady, jako jak se vyhnout ranní kocovině. Ze smutku mě vytrhlo cinknutí výtahu.

Vystoupili Julian a Sebastian. Ve tvářích se jim zračil šok, jakmile mě spatřili. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě neudělala ranní kávu. Omluvila jsem se, když mi došla moje chyba, pak jsem vběhla do kuchyňky a začala chystat kávu. Sebastian nakoukl do dveří malé kuchyňky.

"Omlouvám se, dnes ráno jsem trochu nestíhala. Už je dělám," vykoktala jsem a soustředila se na zadaný úkol. Když se neozvala žádná odpověď, otočila jsem se, abych zjistila, jestli tam stále je. Byl, ale teď byl zastíněný Julianem. Polkla jsem, v ústech jsem najednou měla pocit, jako bych byla na poušti. Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem ho viděla, když jsem odcházela z nemocnice. Byla jsem hrubá a ignorovala ho. Nemůžu mít aspoň chvilku klidu? Vážně teď nemám náladu na nějaké kárání. Ignorovala jsem je, dodělala kávu, otočila se a podala jim hrnky. Sebastian vypadal šokovaně, zatímco Julianova tvář se nedala přečíst. Možná lítost? Nebyla jsem si jistá.

"Nemusíš tu být; jestli chceš, můžeš jít domů." Julianův hlas byl tichý. Oddechla jsem si s úlevou, že nemusím vymýšlet nějakou výmluvu, proč jsem ho včera večer ignorovala a utekla před ním. Zajímalo by mě, proč tam vůbec byl.

"Proč bych to dělala?" zeptala jsem se zmateně. Copak mě tu nechtěli?

"Nečekáme od tebe, že budeš pracovat den po tom, co ti zemřela matka. Jestli potřebuješ volno, chápeme to. Zvládneme to sami, Seraphino." Julian vypadal ustaraně. Proč se zrovna on plete do mého života, to mi hlava nebrala. Není to tak, že bychom byli všichni přátelé a scházeli se po práci na skleničku. Sotva je znám. Nikdy si s nimi nepovídám mimo pracovní dobu, nikdy se nevyptávám na jejich životy a oni se neptají na ten můj. A najednou si myslí, že do toho mají co mluvit? Nepotřebuju jejich lítost; prostě chci být jen sama.

Sebastian mírně popotáhl vzduch, pak naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlížel od hlavy k patě. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že páchám, jako bych se vykoupala ve vodce. Prošla jsem kolem nich, popadla z kabelky parfém a navoněla se, přičemž jsem je naprosto ignorovala. Jako vážně, kam bych asi tak šla? Poflakovat se celý den na parkovišti. Do parku, možná do své skladovací kóje? Jo, mít volno je ta poslední věc, co teď potřebuju.

Sebastian položil kelímek na kraj mého stolu, byla to jeho káva. "Vypij to, já udělám další."

Chtěla jsem vstát a zastavit ho, vzhledem k tomu, že dělat poskoka na kafe byla technicky moje práce. Ale stačil jeden pohled od Juliana a já se znovu zmenšila na své židli. Julian se posadil na okraj mého stolu; natáhl ruku a chtěl chytit tu moji, ale já ucukla. V očích se mu mihl záblesk bolesti, ale rychle ho skryl. Proč by ho to bolelo? Jeho reakce působila poněkud nepatřičně vzhledem k tomu, že jsem byla jeho sekretářka, ne jeho kamarádka.

"Jsi v pořádku?" zeptal se.

Budu, až se mě lidi přestanou snažit dotýkat. Protože jsem věděla, že to nemůžu říct nahlas, prostě jsem jen přikývla a zároveň překlopila telefony, abych z nich stáhla hlasovou schránku. Julian se zvedl a odešel do své kanceláře. Den rychle ubíhal a ani jeden z nich po mně za celý den nic nechtěl, takže jsem zůstala u stolu a zvedala telefony. Chtěla jsem nějaké rozptýlení, nějaký úkol, cokoli, jen abych nezůstala sama se svými myšlenkami.

Ulevilo se mi, když Sebastian konečně vyšel ven a položil mi na stůl nějaké složky. Podívala jsem se na tu hromadu a tohle rozptýlení uvítala. Bylo víc hodin, než jsem si myslela, když jsem konečně dokončila třídění dokumentů do příslušných složek, všichni už pro dnešek odešli. Potřebovala jsem si přinést další oblečení na převlečení, a tak jsem se rozhodla podniknout dvacetiminutovou procházku do svého skladu.

Musela jsem být zpátky do devíti večer. Teď bylo půl osmé, takže jsem měla ještě hodinu a půl, spoustu času tam dojít a vrátit se. Zapadla jsem k autu a z přihrádky jsem rychle vylovila klíč od skladovací kóje, společně s prázdnými láhvemi od vodky a tequily. Plánovala jsem je po cestě vyhodit.

Když jsem mířila do přízemí, přepadl mě ohromující pocit, jako by mě někdo sledoval. Zrychlila jsem krok, vyšla ven a stoupala po nájezdové rampě. Jakmile jsem byla venku, vyhodila jsem tašku s prázdnými láhvemi do popelnice, aby ji zítra odvezli popeláři.

Mrakodrap, ve kterém jsem pracovala, se nacházel na okraji města, což mi vyhovovalo. Měla jsem takříkajíc všechno na dosah ruky. Má skladovací kóje byla dva bloky od místa, kde jsem se právě nacházela. Hned vedle mrakodrapu byl park, který vedl k malé zalesněné oblasti. Ráda jsem tudy procházela. Park byl zkratkou k mému skladu. Bylo to také místo, kde spousta lidí pořádala pikniky a poflakovala se tam.

Když jsem si krátila cestu mezi stromy, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Už byla tma. Normálně jsem tudy v noci nechodila, ale neměla jsem čas jít tou delší cestou. Setřásla jsem ze sebe ten pocit a pokračovala v chůzi. Měsíc byl mým jediným světlem, stíny ve stromech mě začínaly děsit. Přísahala bych, že jsem mezi stromy viděla něco se pohnout. Zrychlila jsem a držela se pěšiny, která vedla k průmyslové zóně. Asi po pěti minutách jsem byla hluboko mezi stromy, když jsem za sebou uslyšela zavrčení.