Sledovala jsem, jak se rozsvěcují tlačítka pro každé patro, do kterého jsem sjížděla, čas se zdál zpomalený, když jsem pozorovala odpočítávání čísel. Byla jsem nervózní, netrpělivá a snažila jsem se udržet všechny své kousky pohromadě, zatímco se mi v mysli neustále opakovala Clařina slova; slova, u kterých jsem měla pocit, že mi zastaví srdce. Jenže ono mi v hrudi pořád bolestivě bušilo.

Když se dveře výtahu v přízemí otevřely, vyrazila jsem úprkem a při odchodu jsem ramenem narazila do dveří, které se nestihly úplně otevřít. Nemocnice nebyla daleko a já tam dorazila za necelých pět minut. Podpatky mi klouzaly po podlaze před dveřmi pokoje mé matky, když jsem popadla kliku a vešla dovnitř.

Pokoj byl plný lékařů, kteří stěhovali ostatní pacienty ven. Stála mezi nimi Clara, jejíž zelený chirurgický oděv vynikal mezi lékaři v bílých pláštích. Clara se dívala na hodiny, pravděpodobně přemýšlela, jestli to stihnu včas. Když mě uviděla, přispěchala a objala mě. "Je mi to tak líto, Seraphino."

Přikývla jsem a sledovala, jak vyvážejí dalšího pacienta a převážejí ho do jiného pokoje. Zůstala jen moje matka, doktorka, Clara a já.

Doktorka byla starší žena po padesátce. Měla šedivějící vlasy po ramena stažené sponou, laskavé, jemné hnědé oči a bledou pleť. Na sobě měla lékařský plášť a bílý chirurgický oděv. Na jmenovce stálo Beatrice.

"Dobrý den, vy musíte být Seraphina?" řekla, natáhla ruku a jemně mou sevřela do svých.

"Lékařská etická komise se rozhodla odpojit vaši matku od přístrojů. Tím pádem vás jen připravím na to, co bude následovat." Zírala jsem na ni se zcela prázdným výrazem. Myslím, že jsem byla v šoku, ale zároveň jsem chápala všechno, co říkala, dokonce jsem i párkrát přikývla.

Když skončila, zeptala se, jestli chci s matkou strávit nějaký čas o samotě. Přikývla jsem a obě odešly, čímž mě s ní nechaly samotnou. Pomalu jsem došla k její posteli a chytila ji za ruku. Když jsem se na ni podívala, vypadala, jako by jen spala, obličej měla povolený s trubičkou trčící z úst, která ji udržovala při dýchání. Jemně jsem ji pohladila po vlasech.

"Mami, to jsem já, tvoje Sera. Rozhodli se tě odpojit od přístrojů." Zírala jsem na ni a doufala v nějaký zázrak. Ale žádný se nekonal. Za dveřmi jsem slyšela Claru a doktorku, jak si tiše povídají. Nic z toho mi nepřipadalo skutečné.

"Jestli mě slyšíš, mami, prosím, věz, že je mi to líto. Snažila jsem se, opravdu. Miluju tě, mami, ale musím tě nechat jít."

Ten čas nadešel. Připravovala jsem se na tohle, ale proč jsem neměla pocit, že jsem se vůbec připravila? Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, co jí teď říct, když tohle bylo rozloučení. Takže místo toho jsem ji jen držela za ruku a palcem jí kroužila po jemné kůži. Do pokoje vešla doktorka s Clarou. Když vešly, vzhlédla jsem, Clara kvůli mně vypadala zlomeně, a tak jsem se od ní odvrátila. Nesnesla jsem pohled na ten smutek v jejích očích.

Věděla jsem, že jakmile se rozpláču, už nikdy nepřestanu. Takže jsem se místo toho zhluboka nadechla, zavřela oči, řekla si, že to zvládnu, a zatvrdila své odhodlání. Doktorka mě požádala, abych poodstoupila, aby mohla vytáhnout hadičky a všechno vypnout. Zavrtěla jsem na ni hlavou.

Když jí vytáhla hadičku z krku, matka vydala bublavý zvuk a začala lapat po dechu, ale doktorka řekla, že je to normální reakce těla. Sevřela jsem matčinu ruku pevněji a snažila se ignorovat zvuky, které její tělo vydávalo. Doktorka pak odpojila všechny přístroje, které teď začaly hlasitě pípat.

Když skončila, pevně mi stiskla rameno a pak poodešla stranou. Doktorka řekla, že to může trvat několik hodin, nebo může máma odejít rychle. Máma odešla rychle. Dýchání se jí zpomalilo, rty jí začaly modrat, tělo se jí dokonce začalo zmítat v křeči, až jsem vyskočila na nohy. Obemkla jsem jí pažemi krk a přitiskla svou hlavu k její.

"To je dobrý, mami. Jsem přímo tady, jsem tady," řekla jsem jí. Po několika vteřinách to ustalo a s tím i její dech. Její hrudník se už nezvedal ani neklesal. V pokoji se rozhostilo ticho, jediným zvukem byl můj těžký dech. Zvedla jsem hlavu od té její, mámina kůže zmatněla, ztratila život a její ruka ztratila své teplo. Věděla jsem, že je pryč. Doktorka přistoupila, přiložila jí na hrudník stetoskop, poslouchala a pak přikývla, čímž potvrdila, že její srdce už nebije.

Zírala jsem na mrtvé tělo své matky ležící na nemocničním lůžku, byla pryč. Už nikdy neuslyším její hlas, už ji nikdy neobejmu. Už jsem to dál nezvládala. Vstala jsem, vytáhla deku a přikryla ji, jako by spala a já jí přála dobrou noc místo sbohem. Skonila jsem se a políbila ji na hlavu. Rty se mi chvěly a oči mě pálily od slz, které se draly ven.

Jen jsem se na ni dívala. Co teď, mám prostě odejít a už se sem nikdy nevrátit? Otočila jsem se a v omámení odcházela, byla jsem téměř jako robot. Když jsem vstoupila do modré chodby, Clara se mě pokusila chytit za ruku, ale já se jejímu doteku vytrhla. Nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal; věděla jsem, že bych se zlomila. Byla jsem už skoro na konci chodby, když mi do zorného pole vstoupil Julian. Nevím, co mi viděl na tváři, ale pokusil se po mně sáhnout. Rychle jsem ustoupila z jeho dosahu. Co to s těmi lidmi je, že se mě pořád snaží dotýkat? Nezlomím se; před nikým se rozhodně nezlomím. Slzy jsou slabost. Já nejsem slabá. Moje máma nevychovala žádného slabocha.

Šla jsem dál, slyšela jsem, jak na mě lidé mluví, slyšela jsem Claru, jak za mnou volá, ale já je prostě ignorovala a šla dál. Vyšla jsem ze dveří nemocnice. V tašce, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, mi začal vibrovat telefon. Ignorovala jsem to a došla do parku přes ulici. Sedla jsem si na lavičku v parku; už byla tma. Hvězdy na mě jasně svítily, stromy se kolébaly ve větru. Noc byla chladná a tichá, jediný zvuk, který jsem slyšela, byl tlukot mého vlastního srdce, o kterém jsem si byla jistá, že je nenávratně zlomené.

Necítila jsem nic, absolutně nic. Byla jsem naprosto otupělá a modlila jsem se, abych taková i zůstala. Nechtěla jsem zjistit, jak tahle bolest bude chutnat. Vítr mi obrovskou rychlostí pročesával vlasy, na kůži mi dopadaly kapky deště, ale já necítila jejich chlad, necítila jsem štípání větru na kůži. Poprvé v životě jsem nevěděla, jaký bude můj další krok, neměla jsem žádný plán. Uvědomila jsem si, že jsem to celou dobu popírala, protože jsem nikdy neplánovala nic za tímto bodem. Věděla jsem, že tento čas nadejde, ale nemyslím si, že bych kdy uvěřila, že skutečně odejde. Takže jsem místo toho nechala, aby mě déšť smáčel na místě, kde jsem seděla. Nevěděla jsem, co jiného dělat, nějak jsem si namluvila, že se z toho dostane, i když můj rozum věděl, že se už nevrátí.

V nějakou chvíli jsem se vrátila ke svému autu. Všimla jsem si, že Arthur nechal vrata od parkoviště mírně pootevřená, musel si všimnout, že nejsem v autě. Došla jsem k autu, otevřela kufr a popadla láhev. Odrazila jsem víčko a začala vodku hltat. Chtěla jsem prostě jen usnout a zkusit na tenhle den zapomenout, nebo se možná probudit a zjistit, že to byla jen noční můra, ze které jsem se jen těžko probouzela. Jenže já jsem věděla, že to noční můra není, bolelo to příliš moc a ve snech bolest necítíte.

Nastoupila jsem do auta, ze zadního sedadla popadla peřinu a zabalila se do ní, hledajíc útěchu v jejím teple. Nechtělo se mi svlékat si to mokré oblečení, zrovna teď mi to připadalo jako příliš velká námaha. Po chvíli a několika dalších doušcích z mé láhve leteckého paliva jsem sklouzla do temnoty spánku.