Pohled Genevieve

Jakmile jsem vešla do sídla smečky, polil mě nepříjemný pocit. Způsob, jakým se na mě členové mé smečky ušklíbali a smáli se za svými dlaněmi... Věděla jsem, že něco chystají.

Jejich kruté žerty a šikana byly čím dál horší a bolestivější pokaždé, když se jim podařilo mě dostat o samotě. Modřiny z minula mi ještě nezmizely.

Tělo mě bolelo z výprasku, který jsem schytala před dvěma dny, ale od konce toho všeho mě dělilo jen pár hodin.

Jen jsem se musela dostat k Alistairovi dřív, než svůj plán uvedou do chodu.

Alistair byl můj přítel už čtyři roky. Byl jediný, komu na mně záleželo, a jediný, komu jsem mohla věřit.

Byli jsme středoškolská láska. Byl také první na řadě, kdo se měl stát Alfou naší smečky. Mně na tom nezáleželo, ale ostatním ženám ve smečce ano. Nenáviděly, že je se mnou. Měly pocit, že si zaslouží silnější Lunu, než bych byla já, a všechny se chtěly stát tou vyvolenou.

Já se ještě ani nepřeměnila. Pro ně jsem nebyla víc než omega... nedochůdče, jak mě s oblibou nazývali, to nejslabší ze štěňat.

Mělo se to stát před třemi lety, když mi bylo šestnáct, ale nestalo se. Teď mi bylo devatenáct, což byl věk, kdy jsme mohli poznat své druhy, protože naši vlci už tou dobou měli dospět. Kdybych se přeměnila, už bych věděla, že je Alistair mým druhem, ale museli jsme počkat dalších osm měsíců až dodnes, do jeho devatenáctých narozenin, aby mě mohl jako svou družku rozpoznat on.

Alistairovi nevadilo, že jsem se nepřeměnila. Byli jsme spolu ještě dřív, než jsme vůbec dosáhli věku na přeměnu, a oba jsme si byli jisti, že jsme si souzeni. Stál při mně a chránil mě před krutostí vlků kolem nás, když se mi nepodařilo přeměnit spolu s ostatními.

Zatím neměl pravomoc použít hlas Alfy, aby je donutil mě nechat navždy na pokoji, ale dbal na to, aby tu pro mě byl a bránil mě při každé možné příležitosti.

Všechno spojené s Alistairem dělalo z mého posraného života sen. Když mě držel, nechal všechno zlé zmizet, a když jsem byla s ním, vždycky jsem věděla, že to zvládnu.

Dnešek měl být dnem, který změní zbytek mého života.

Zoufale jsem očima prohledávala dav, abych ho našla. Zřejmě mě taky hledal. O této noci jsme mluvili už celé roky.

'Alistaire? Kde jsi?' zeptala jsem se přes pouto smečky, ale nedočkala jsem se žádné odpovědi.

"Chudinko malá lidská, máš spoustu odvahy se tu teď ukázat. Máš vůbec tušení, jak šťastná tahle smečka je? Tvoje přítomnost to tady jen zkazí. Tenhle večírek je pouze pro vlky ze smečky." pronesla Clementine, nejlepší kamarádka mé sestry, zatímco se před ní dav rozestoupil a hudba utichla. Hosté přestali tančit a bavit se, aby mohli sledovat, jak ke mně největší tyranka ze smečky kráčí se znechuceně ohrnutým rtem.

V nepříjemném tichu dál blikala různobarevná světla.

Doufala jsem, že muž dnešního večera ten rozruch zaznamená a postaví se po mém boku, ale neudělal to. Když jsem se rozhlédla po všech těch pobavených tvářích, nikde nebyl k nalezení.

"Pozval mě Alistair. Patřím do téhle smečky a mám dovoleno tu být," zašeptala jsem, ale cítila jsem, jak se mi za očima hromadí slzy, když se všichni znovu zasmáli. Mělo se stát něco strašného. Cítila jsem to. Bylo to víc než jen Clementine pouštějící si pusu na špacír.

"Dokonce i on tě tu nechce," ušklíbla se, než se na mě široce usmála. "Přesvědč se sama. Kde je Alistair, hm? Myslím, že šel nahoru do svého pokoje. Měla bys ho přivést zpátky na večírek a zjistit, co na to řekne."

Pevněji jsem přitiskla jeho dárek k hrudi a přimhouřila oči. Něco chystala, ale chtěla jsem se dostat k Alistairovi víc, než jsem se chtěla zabývat jejími kecy.

Když jsem udělala krok vpřed, Clementine ustoupila stranou a já cítila, jak mě všichni s pobavením sledují, když jsem stoupala po schodech.

Alistairův pokoj byl na konci chodby za dvoukřídlými dveřmi a já se k němu vrhla. Slyšela jsem, jak za mnou po schodech stoupají lidé, nepochybně pod vedením Clementine, ale moje spása byla vzdálená jen několik stop.

Jakmile se dostanu do jeho pokoje, můžu zavřít dveře a dělat, jako by nikdo z nich neexistoval.

Budeme tam jen my dva.

Když jsem sevřela studenou kliku, v koutku mysli se mi něco zachvělo. Bylo to varování, které mi říkalo, ať nechodím dovnitř. Věděla jsem, že je to past, chtěla jsem se otočit a utéct. Přesto jsem tou klikou otočila a rozrazila dveře.

Hlasitý vzdech samice pod mým přítelem mě přiměl ztuhnout a já s vykulenýma očima zírala na propletenou dvojici. Alistair do ní rychle přirážel a sám ze sebe vydával slastné sténání.

Žaludek se mi stáhl do uzlu a moje plíce protestovaly proti pohybu, když jsem se snažila nadechnout. Ta nepatrná jiskřička světla v mém životě zhasla a uvrhla mou mysl do naprosté temnoty, zatímco jsem zpracovávala to, co jsem viděla.

Zvedl hlavu a střetl se s mou slzami smáčenou tváří, ale neviděl mě, protože ho ovládal jeho vlk. Jeho špičáky se prodloužily těsně předtím, než se jí zakousl do krku, prorazil kůži a označil si ji jako svou družku.

Mou sestru.

"Ne," zašeptala jsem a zakryla si rukou ústa. Alistair se odtáhl a zavrčel na to vyrušení.

"Říkala jsem ti, že tě nechce," zašeptala mi do ucha Clementine a moje sestra se zpod mého přítele zasmála, jak natáhla ruku a vjela mu prsty do jeho krátkých blond vlasů.

"Můžeš laskavě zavřít dveře, Evie?" zeptala se Beatrice nevinně, ale zlomyslný pohled v jejích přimhouřených očích prozrazoval, že ji těší její vítězství nade mnou. Nejenže mi ukradla lásku mého života, ale teď se měla stát i jeho Lunou. "Snažím se mít tady se svým druhem soukromí."

Druhem.

To slovo se teď zdálo tak prázdné. Alistair dřív Beatrice nenáviděl. Sledoval, jak je na mě zlá, a opovrhoval jí. Teď na mě cenil zuby a bránil ji.

"Jak jsi mohl?" vyrazila jsem ze sebe, zatímco se mi hrudí prodral vzlyk a dárek, který jsem držela, mi spadl na podlahu. Zdálo se, že ten náhlý a hlasitý zvuk vrátil Alistairovi kontrolu a jeho oči nabyly opět svou obvyklou hnědou barvu.

Spadla mu čelist, když provinile těkal pohledem ode mě ke své sestře, ale nevypadal, že by toho byť jen trochu litoval. Byl šťastný, že našel a označil svou družku. Jen nenáviděl, že ho někdo přistihl při nevěře. Rozpolcený výraz v jeho tváři mě jen víc rozzlobil, když vydechl mé jméno, zatímco ze sestry vyklouzl. Posadila se, když se postavil na nohy; ani jeden se nestyděl, že je někdo vidí nahé.

"Genevieve, já..." řekl a udělal krok vpřed, což mě přimělo o krok couvnout, jen aby mě dav přihlížejících natlačil zpět k němu.

Zavrávorala jsem vpřed a snažila se držet od něj co nejdál.

Nepřetržitý proud slz mi rozostřil vidění a na hrudi mě zabolelo, když znovu zašeptal mé jméno. "Evie... Je to má družka." oznámil nakonec, což vyvolalo v domě oslavné jásání, že si nárokoval jejich budoucí Lunu.

Slyšet to z jeho úst bylo ještě horší a já se s odporem zachvěla, když jsem sledovala, jak sestra pokládá ruku na jeho záda. Po kůži mu naskočila husí kůže a při jejím doteku ze sebe vydal tiché, slastné zavrčení.

"Nenávidíš ji," vzlykala jsem a namířila na ni prstem. "Tolikrát jsi mi říkal, jak je příšerná a jak je ti líto jejího druha, že uvízl s tak hrozným člověkem! Mohl jsi ji odmítnout!" Stáhla jsem ruku a otřela si mokro pod nosem, zatímco jsem rychle mrkala, abych si vyjasnila zrak.

"Je to má družka," zopakoval. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Evie. Přísahám, že takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. Ale ty ze všech lidí víš, jak je důležité, abych si označil svou družku před Obětováním. Mohou se tu objevit každým dnem a není to tak, že bych se s tebou mohl spojit, když jsi nebyla mou družkou. Jsi č..."

Zhluboka jsem se nadechla, když se zarazil, než to slovo vyslovil. Snažila jsem se uklidnit, ale mé tělo bojovalo s nutkáním poddat se zoufalství a bolesti z jeho zrady. "Člověk." vyprskla jsem a dokončila větu za něj, zatímco jsem se snažila zahnat slzy.

Byl jediným člověkem, který mi to nepředhazoval. Jediným bezpečným místem v téhle smečce. Teď stál na jejich straně. Nikdy bych nečekala, že se na mě bude dívat stejně jako oni. Předstíral, že mu na tom nezáleží, ale zdálo se, že po celou tu dobu mu na tom záleželo. Až tak moc, že by se raději spojil s mou sestrou a udělal z té odporné ženy svou Lunu, než aby byl se mnou... člověkem.

"Nedělej ze mě zloducha proto, že jsem našel svou spřízněnou duši, Evie! Najít tu pravou je to, o čem jsme celé roky snili! Nevěděl jsem, že to nebudeš ty, ale přesto bys mi to měla přát," trval na svém, snažil se bránit, ale já ho tím víc jen nenáviděla.

Ani se neobtěžoval od ní odstoupit, když mu třela rameno a stáčela svůj pěstěný dráp k hrudi, aby se ujistila, že uvidím, jak se ho drží.

S odporem jsem ho sledovala, jak se při jejím doteku znovu vzrušil, a zavrtěla jsem hlavou. "Je mi tě líto, Alistaire."

Tento šepot se setkal se zlostným zavrčením mé sestry, ale s úsměvem na mě nadzvedla obočí. "Cestou ven za sebou laskavě zavři, nedochůdče. Ještě jsme tu neskončili."