Pohled Genevieve

Prodírala jsem se davem, zoufale se snažíc dostat od všech pryč. Tahle smečka mě v posledních letech bila, šikanovala a ničila, a má jediná spása byla nahoře, kde mě podváděla s mojí sestrou.

Ačkoliv už mě asi vlastně nepodváděl, a nebyl ani můj. Teď prostě jen prcal svou družku. Už jsem pro něj neexistovala. Náš vztah byl jen způsobem, jak si zkrátit čas, dokud nenajde někoho lepšího... někoho, kdo se dokáže přeměnit a není člověk, takže by při něm mohl stát a vést jeho smečku.

Když jsem sbíhala posledních pár schodů, ucítila jsem zezadu tvrdé strčení. Slzy mi rozostřily vidění a já se chytila za hruď, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Nechtěla jsem, aby si zbytek smečky užíval mou bolest víc, než to už dělali.

Milovali, když jsem brečela a prosila je, aby mě přestali bít nebo kopat. Krev jim v žilách pumpovala pokaždé, když slyšeli, jak volám Alistaira o pomoc. Tentokrát jsem neměla koho zavolat... nikoho, komu by na mně záleželo natolik, aby mi pomohl.

Síla toho postrčení mě odmrštila na podlahu z tvrdého dřeva. Vykřikla jsem bolestí, když se mi pod tělem zkroutilo zápěstí a mé tmavě hnědé vlasy mi spadly přes rameno.

"Hloupoučká Evie, vždycky je tam, kam nepatří." zasyčela Clementine, když překračovala mé tělo. Věděla jsem, že musím utéct, ale když jsem se pokusila vstát, přistála mi na zádech obrovská noha a přirazila mi bradu k zemi.

Otočila jsem hlavu, lapajíc po dechu, jak na mou páteř tlačili další váhu. "Už mě fakt štve, jak nás pořád otravuješ. Když nejsi vlk, nejsi ani součástí téhle smečky. Lidi tu nechceme. Je načase, aby ses ztratila, nedochůdče."

"To by stačilo!" Dům se otřásl pod hlasem Alfy a já se zhluboka nadechla, když váha na mých zádech polevila.

Nechtěla jsem k Alfovi Reginaldovi vzhlížet. Cítil to stejně jako zbytek smečky. Chtěl, abych dala od jeho syna ruce pryč. Ne proto, že jsem byla člověk. Ohradoval mnou za to, že jsem slabá. Podle něj jsem pro Alistaira nepředstavovala nic než rozptýlení a měl pravdu.

"Běž domů, Genevieve." přikázal a svrchu si mě měřil pohledem. Nepotřebovala jsem svého vlka, abych cítila ten alfa příkaz, který použil, ale cítila jsem krev kapající ze rtů, zatímco jsem se škrábala na nohy.

Když jsem se hnala ven předními dveřmi, jeho hlas se ozval znovu a já se na okamžik zastavila na verandě hned za otevřenými dveřmi. "Pro vás ostatní - jejich příjezd byl ohlášen. Obětování proběhne zítra."

Dům naplnilo zděšené lapání po dechu a na nejkratší zlomek vteřiny vystřídala mou bolest panika. Věděli jsme, že mohou přijet každým dnem, ale nečekali jsme, že to bude tak brzy a s tak malým varováním.

Lykanti.

Děsivá stvoření. Vládli celému světu. Vlci, Víly, čarodějnice i lidé – ti všichni byli pod jejich nadvládou.

Měli dorazit už před dny. Začali jsme si myslet, že to přeloží nebo zruší, protože z jejich strany vládlo naprosté ticho.

Potáhla jsem nosem co nejtišeji, protože jsem potřebovala slyšet, co říká můj Alfa, ale nebyla jsem schopná zastavit slzy kvůli bolesti a zradě, kterou jsem dnes v noci zažila. Zápěstí jsem si chovala na hrudi a dýchala jen po mělkých, roztřesených doušcích.

"Neboj, nedochůdče," řekla Clementine tiše, ale zlomyslně. Alfa ji i tak musel slyšet, ale nic neřekl. "Jdou si pro vlčice, ne pro odporný lidi. Nemáš se čeho bát, nedochůdče."

Neobtěžovala jsem se odpovídat. Chtěla jsem se jen dostat ven ze sídla smečky a zapomenout na to, že se dnešní večer vůbec stal. Ale malá část ze mě doufala, že si vyberou ji. Chtěla jsem, aby ji odvedli daleko odtud, tam, kde bych ji už nikdy nemusela vidět.

"Bylo ohlášeno, že se tentokrát ke své smečce připojí i král lykantů. Chci, aby se všichni chovali co nejlépe." Šok z této novinky byl slyšet, když celá smečka užasle zalapala po dechu.

Král lykantů se za hradbami svého hradu neobjevil už roky. Kolovaly zvěsti o tom, že je to zvrácená bestie, která se krmí bolestí a utrpením svého okolí. Zabíjel bez varování a bral si, co se mu zlíbilo, bez jakýchkoliv následků. Historky o jeho bezcitnosti se hemžily všude a já věděla, že z jeho odchodu z hradu nevzejde nic dobrého.

Když se Obětování konalo v minulých letech, zjevovali se jen ti členové jeho smečky, kteří neměli družku, aby si vybrali z našich nezadaných vlčic. On nikdy.

Zavrtěla jsem hlavou, otočila se a vyšla ven ze sídla smečky, zatímco jsem si z tváří stírala slzy.

Clementine měla pravdu. Lykanti se o mě zajímat nebudou. Dokonce i Alfa si myslel, že mé povědomí o jejich příjezdu je naprosto nepodstatné. Snažil se mě vyhodit dřív, než to oznámil zbytku smečky.

Neměla jsem se čeho bát, ale byla by to dobrá šance utéct, zatímco bude zbytek smečky zaneprázdněný.

Ve své smečce jsem nebyla vítaná. Drželi si mě jen pro případ, že bych se přeměnila později. Nemohli dopustit, aby se někdo přeměnil mezi lidmi. I když o nás věděli a žili pod vládou lykantů, drželi se co nejvíc stranou.

Přesně tak jsem chtěla žít i já. Sama a v klidu.

Daleko od bolesti. Daleko od utrpení a týrání.

Obraz Beatrice a Alistaira se mi vryl do paměti, což mi ztěžovalo soustředění, zatímco jsem utíkala zpátky domů. Bylo to, jako bych fyzicky cítila, jak se mi láme srdce v hrudi, a nemohla jsem k němu sáhnout a udržet ho pohromadě.

Zakopla jsem, zatímco jsem si pevně držela paži na hrudi. Bolest v obojím byla mučivá. Ačkoliv se jedna má část dožadovala, abych se vrátila a řekla Alistairovi pěkně od plic, co si myslím, už jsem mu neměla co říct.

Byl to lhář. Milovala jsem ho z celého srdce a on mi ho vyrval a plivl mi do tváře. Nebyla jsem si jistá, jak se z tohohle vzpamatuju. Jak se vůbec může člověk přenést přes zradu od osoby, kterou miloval nejvíc?

Na kůži mi dopadly drobné kapky studené vody a přiměly mě k zadrhnutému smíchu nad tou ironií, že začíná pršet zrovna v tuhle chvíli. Zasmání mě ale jen přimělo plakat ještě víc.

Svoboda, po které jsem tak prahla, měla být má dřív, než jsem si kdy dokázala představit. Předtím jsem si myslela, že mě od muk osvobodí spojení s mužem, kterého jsem milovala. Až by si mě nárokoval jako svou Lunu, veškerá šikana a bolest by ustaly. Jako Luny by se mě nikdo nesměl ani dotknout. Měla bych nad nimi naprostou moc.

To byla má chyba.

Nikdy jsem neměla věřit, že mě zachrání muž. Odteď se o sebe postarám sama, a začnu tím, že odsud zatraceně vypadnu. Jakmile dorazí lykanti, veškerá pozornost se upne na ně. Budou tam všichni ze smečky a nikdo si nevšimne, že v davu chybí jeden malý člověk.

Budu mít krátké okno na útěk a nezáleželo na tom, že tam bude sám král. Byla jsem ochotná riskovat všechno.

Jaký mělo smysl být naživu, když se člověk bál žít? Určitě mi něco unikalo. Někde tam venku muselo být něco lepšího než tohle.

Světla u nás v domě svítila, což mě zarazilo. Jak jsem se blížila, zpomalila jsem. Nebyla jsem připravená čelit rodičům. To, že jsem se nepřeměnila, nenáviděli snad ještě víc než já. Kladli na nás vysoké nároky. Jakožto členové krevní linie Bety byli nadšení, že chodím s budoucím Alfou.

Když jsem se nepřeměnila, zuřili. Zklamala jsem jejich jméno i naši smečku. Znovu a znovu mi připomínali, jak moc se za mě stydí a jak jsem je zklamala.

Hloupoučká Evie.

Takhle mi říkali, když jsem byla dítě. Byla jsem jejich hloupoučká Evie, která pořád dělala roztomilé věci jako bourání do zdí, matlání si jídla do vlasů a stavění věcí způsobem, který mi připadal správný, ale byl v rozporu s návodem.

Teď jsem tu přezdívku nenáviděla. Hloupoučká Evie, ta holka, co si myslela, že najde lásku a štěstí. Ta dívka snila o bezpečném místě, kde by mohla žít a jednou vychovat vlastní rodinu.

Jak jsem stárla, Beatrice s Clementine ji proti mně s oblibou používaly. Hloupoučká Evie... prskaly to se znechucením a výsměchem, když se mi posmívaly pro jedno nebo druhé.

Ukázalo se, že jsem nakonec vážně hloupá byla. Žádná opravdová láska neexistovala. Tady mi už nic nezbylo.