Držela se s takovým sebevědomím a elegancí, že jsem věděl, že spaní v lese k ní nepatří.

Její plné růžové rty se několikrát pootevřely, jako by chtěla promluvit, ale pokaždé, když jsem přimhouřil oči a vrátil se k jídlu, semkla je s mírným úsměvem k sobě.

Byla to odhodlaná malá stvůrka. To jsem jí musel nechat. Ale já taky.

Nemohl jsem se jí nechat rozptylovat a s vědomím, že tu není sama, protože