Pohled třetí osoby

Zaskučel, zatímco visí na řetězech. Jeho ubohé malé tělíčko bolí z posledního výprasku, který dostal. Nedokáže ani zvednout hlavu, je prostě příliš slabý.

Slyší hlasité zvuky rozléhající se celým domem smečky. Slyší jekot a pláč, které se zdají přicházet ze všech stran. Slyší vrčení a rozbíjení věcí.

Tělo se mu třese chladem, bolestí a strachem. Nemá tušení, co se děje, ale ty zvuky jsou děsivé. Nikdy předtím nic takového neslyšel.

Znovu zakňučí, když z nedalekého okolí uslyší hlasitou ránu. Zdá se, že vrčení se blíží, a stejně tak i jekot a pláč.

Zní to, jako by tam venku všichni umírali! Ezra se tak bojí, že se jeho malé tělíčko třese ještě víc, jak bezmocně visí na řetězech. Pokusí se zvednout hlavu, podaří se mu to jen o kousek a jeho oči konečně zaostří.

Rozhlédne se, ale jediné, co vidí, je zaschlá krev na zemi pod ním... jeho krev. Je jí tolik, je všude!

Už ani necítí ruce, nemá tušení, jak dlouho tu vlastně visí. Ale rozhodně už to je dlouho, pravděpodobně necelý týden, ne-li déle.

Vykřikne, když uslyší hlasitou ránu vycházející hned z druhé strany zdi. Pokoj vedle Alfova, Betův pokoj.

Když uslyší nablízku hlasy, znovu se pokusí zvednout hlavu, ale je to marné, prostě nemá energii. Nemá sílu hlavu vůbec zvednout.

Konečně se mu podaří hlavu mírně otočit, jen tolik, aby viděl na svou skříňku. Tak moc si přeje, aby teď byl uvnitř. Je to jeho bezpečné místo, nikdo ho tam nevidí, když je v ní schovaný.

To je jeho pokoj, jeho postel. Tam přebývá, když mu Alfa neubližuje. Tam přebývá, když nevisí na řetězech nebo není připoutaný k lavici.

Je to doslova skříňka, přesně taková, jakou byste viděli v koupelně, akorát bez umyvadla nahoře. Má dvoje dvířka a je přesně tak velká, aby se v ní mohl stočit do klubíčka a lehnout si. Jediné, na čem může uvnitř ležet, je pár roztrhaných kusů oblečení. Oblečení, které kdysi nosil. Tedy dokud z něj Alfa to oblečení nestrhl.

Ale bylo to lepší než nic, bylo to lepší než ležet na holém, tvrdém, studeném dřevě.

Prostě ví, že kdyby tam byl, ten, kdo tady všem ubližuje, by ho nenašel. Nikdy by ho nenapadlo hledat ho tam.

Chce se mu plakat, ale nemá už ani slzy na pláč. Jeho tělo je příliš vysušené, než aby dokázalo uronit byť jedinou slzu.

Nejenže si nepamatuje, kdy naposledy jedl, ale nepamatuje si ani to, kdy měl naposledy byť jen kapku vody.

Zakňučí a vykřikne, když teď uslyší hlasité zvuky vycházející zevnitř Alfova pokoje. Hned z druhé strany zdi.

Ezra je v Alfově speciálním pokoji, v pokoji, který byl vytvořen přesně pro Ezru. Alfa mu rád říká Ezrova malá mučírna.

Je to malý pokojík, který si postavil hned vedle svého pokoje, těsně vedle koupelny.

Slyší hlasité vrčení vycházející z Alfova pokoje. Slyší, jak se rozbíjejí a tříští věci.

Pak to najednou uslyší, ucítí to..... Snaží se nevydat ani hlásku, ale nemůže si pomoct.

Ať už má Alfu rád, nebo ne, pořád je to jeho Alfa. A bolí to, když váš Alfa zemře.

Vykřikne a křičí bolestí, kterou cítí, když Alfa umírá.

"Co to k čertu bylo, odkud to přišlo?" Uslyší jeden hlas.

"Sakra, nevím, zkontroluj koupelnu." Uslyšel další hlas, hned z druhé strany zdi, vycházející z Alfova pokoje.

Slyší, jak se otevírají dveře koupelny, dveře hned vedle těch jeho.

Při tom hlasitém zvuku zakňučí, tělo se mu rozklepe ještě víc.

"Pššt. Slyšel jsi to? Vychází to z druhé strany téhle zdi." Uslyší, jak jeden z nich říká.

Hledají dveře. Nevypadají jako normální dveře. Po pravdě řečeno, pokud nevíte, že tam jsou, ani je neuvidíte.

Slyší bušení a znovu zakňučí, i když nechce vydat ani hlásku. Nemůže si ale pomoct, ty hlasité zvuky ho děsí.

"Někde tady musí být dveře... Počkat, co je tohle?"

Ezra znovu zakňučí, když uslyší cvaknutí... Našli to!

Vykřikne, jakmile otevřou dveře. Do temné místnosti vtrhne oslepující světlo.

"Co to kurva je?.... Ty vole!"

Uslyší jednoho z nich říct, zatímco ten druhý zalapá po dechu.

Ezra má oči tak pevně zavřené. Doufá, že když je zavře dostatečně pevně, tak ho neuvidí. Ale oni ho vidí, vidí ho a nedokážou uvěřit tomu, co vidí.

"Ó Bohyně, co to to monstrum udělalo!"

****

Declanův pohled

S mými muži se hrneme dovnitř, rychle napadáme smečku Krvavého měsíce. Rychle zjišťujeme, jak strašný tenhle Alfa doopravdy je.

Nejen kvůli těm nechutnostem, které provádí členům své smečky. Ale už jen z faktu, že tito ubozí lidé ani nevědí, jak bojovat. Nedokážou se ani bránit!

Kácíme je s takovou lehkostí, padají nalevo i napravo.

Bylo by mi jich líto, ale většina z těch mužů je špatná, jsou zlí, stejně jako jejich Alfa. Rádi ubližují svým Omegům, komukoliv, kdo je menší a slabší než oni.

Dokonce je ani nedrží uvnitř, alespoň ne ty, které jsme zatím našli. Jsou drženi venku v nějakých ručně sbouchaných dřevěných bednách nebo klecích.

Jsou naprosto vystaveni všem živlům. Déšť, vítr, bouře, sníh..... Tomu všemu, střecha dokonce není celistvá, a stěny taky ne. Vzali dřevěné hranoly a mezi každým prknem nechali deseticentimetrovou mezeru. Je to tak po celém obvodu, dokonce i nahoře.

Tihle ubozí omegové jsou tam drženi jako dobytek nebo tak něco. Láme mi to srdce, když je vidím. Vidím slzy v Jaxsonových očích, a stejně tak u několika mých válečníků, když je spatří.

Jsou špinaví, na zemi je hlína, a podle zápachu a vzhledu také jejich vlastní výkaly. Nevypadá to, že by měli kam chodit na záchod. Nemají ani pitomý kbelík!

Jsou tak vyhublí, pokrytí ranami, některé stále krvácejí, jiné se potáhly strupy.

Krčí se v rohu, jakmile se k nim moji muži přiblíží. Sledoval jsem, jak Harrison poklekl, poznal jsem, že pláče, ramena se mu třásla, když se chytil dřeva a nahlédl dovnitř.

"Slibuju, že vám neublížíme, nikomu z vás! Jsme tady, abychom vás zachránili a dostali vás odsud."

Řekne, než se postaví. Zavrčí, zatímco strhává řetěz. Otevře vrátka a pak pomalu vchází dovnitř.

Okamžitě začnou kňučet a křičet. Každý z nich se třese, drží se jeden druhého nebo si objímají své vlastní tělo.

"Pojď sem, maličký, nikdy bych ti neublížil, nikdy!" řekl Harrison.

Sleduji, jak se ten, ke kterému se natahuje, na něj dívá se slzami stékajícími po tváři. Ale ve tváři má i jiný výraz... Šok, téměř jako by nemohl uvěřit tomu, na co se dívá.

Cukne sebou, když se ho Harrison dotkne.

"Slibuju, můj malý druhu, nikdy bych ti neublížil!... Prosím, nech mě dostat tě odsud!"

Řekl a mně se sevřel žaludek.

'Ó má Bohyně, to je jeho druh! Není divu, že takhle pláče.' Pomyslel jsem si v duchu, když sleduji tu srdcervoucí scénu před sebou.

Sleduji, jak Harrison vkládá ruce pod paže Omegy, pak ho pomalu zvedá, přitahuje jeho tělíčko k sobě a objímá malého Omegu rukama.

Sleduji, jak se oba zhroutí v pláči. Malý Omega mu ochable leží v náručí, zatímco pláče. Harrison vtiskne Omegovu hlavu do svého krku, pak sáhne pravou paží dolů, nabere mu nohy a zvedne ho do náručí jako nevěstu. Chvíli tam stojí, zatímco ho drží.

Konečně se otočí a vychází z té malé provizorní klece. Konečně si pořádně prohlédnu jeho druha a moje srdce puká ještě víc. Je pokrytý jizvami. Všude vidím modřiny, pravá strana jeho tváře je oteklá a fialová. Zbytek jeho těla je posetý řeznými ranami a špínou.

"Vezmi ho domů, Harrisone."

Říkám, zatímco mu položím ruku na rameno a jemně ho stisknu, než se pohnu kupředu. Půjdu najít toho zmrda a zabiju ho! Pomyslel jsem si, když jsem zamířil k domu smečky se svým Betou Jaxsonem po svém boku.

Zavrčel jsem, když jsem viděl, jak se jejich válečníci hrnou z domu smečky.

Cítím, jak se mi vysouvají drápy, když se k nim řítím.

Zatím se sotva někdo musel proměnit, ti hlupáci nejsou ani v nejmenším vycvičení.

Popadl jsem prvního idiota, který se na mě vrhl, pod krkem, mé drápy se zabořily do jeho krku, když jsem ho chytil. Oči se mu rozšířily, jakmile jsem mu položil levou ruku na hruď. Zatáhl jsem pravou rukou, která mu svírala hrdlo, a uslyšel jsem nechutný zvuk, jak se mu krk vytrhl.

Odhodil jsem jeho tělo stranou, pak jsem rozmáchl pravou paží s vysunutými drápy a prosekl toho chlápka, který si myslel, že by mi mohl svými drápy zaútočit na hruď.

Sledoval jsem, jak z jeho krku tryská krev, když jsem do něj řízl. Otočil jsem se a popadl za ruku dalšího hlupáka. Opět si tenhle idiot myslel, že by mi mohl jít po hrudi.

Sledoval jsem, jak se mu rozšířily oči, když jsem zabořil drápy do jeho hrudi, prsty mi obemkly jeho srdce, než jsem mu ho vyrval.

Pokračuji v postupu skupinou nepřátel a s neuvěřitelnou lehkostí je kácím, dokud se konečně nedostaneme dovnitř a nezajistíme hlavní vchod.

Vím, že v hlavním patře nebude, takže toto podlaží nechávám pro své muže. Posílám skupinu do sklepa a pak mířím po schodech nahoru do prvního patra.

Musím se ujistit, že se někde v téhle pekelné díře už neskrývají žádní další Omezi.

Když jsem dorazil do prvního patra, podíval jsem se do chodby. Nemyslím si, že by byl v tomhle patře, protože všechny dveře jsou příliš blízko u sebe, což naznačuje menší pokoje pro válečníky.

Křikl jsem na Keitha, aby provedl svůj tým prvním patrem. Zkontrolují každý pokoj, každou skříň, každou koupelnu, pod každou postelí.

Beru Jaxsona a další dva týmy, pak pokračujeme vzhůru a míříme do druhého patra.

Opět jsou všechny dveře příliš blízko u sebe, což mi dává jasně najevo, že ani v tomto patře není Alfovo apartmá.

Poslal jsem Roye a jeho tým, aby se postarali o tohle patro, zatímco já beru Jaxsona a poslední tým do třetího patra.

Začneme prohledávat každý pokoj a vyrážíme všechny zamčené dveře.

Prozkoumávám s mými muži každý pokoj, jakmile vidím, že je to normální pokoj, jdu dál a nechávám je, aby se o ten pokoj postarali a prohledali ho.

Jaxson vyrazí dveře a pak na mě zavolá. Rychle zamířím do pokoje a vidím, jak se do sebe Jaxson a Beta Alfy Victora pustili.

Dva Betové se do sebe pouštějí tváří v tvář.