"Tohle je špatný nápad, a vy to víte," řekla jsem svým nejlepším kamarádkám Chiaře a Lilianě.

Jak jsem jim mohla dovolit, aby mě přesvědčily, že je to dobrý nápad, to fakt nepochopím.

"Už po sté ti opakuju, že si musíš trochu užívat života," zašeptala Chiara.

"To určitě, pravděpodobně nás stáhnou z kůže zaživa. Ne jestli, ale až nás chytí," odpovím stejně tichým tónem a úzkostlivě se rozhlížím kolem.

"Lidi odsud utíkají pořád, Vito, ještě nikoho nikdy nechytili, tahle trasa je naprostá bomba." To byla Liliana, šla před námi s baterkou v ruce.

"Jasně," otřela jsem si dlaň o hladkou látku svých šatů, "všechno je jednou poprvé," zašeptala jsem zpátky a protočila panenky.

Chiara a Liliana jsou mé nejlepší kamarádky, prošly jsme si spolu peklem a zpět, což obnášelo hlavně učení na těžké zkoušky, drcení se na testy a porušování večerky. Ale to, co jsme se chystaly udělat právě teď, bylo vyloženě šílené.

Vím, asi to zní, jako bychom utíkaly z vězení nebo tak něco.

Tohle je šílené. Jsem šílená, že jsem na tenhle plán přistoupila, dostane mě to jen do pěkného průšvihu.

Dalších pár minut jsme šly tiše po špičkách, srdce mi poskočilo při každém podezřelém zvuku. Nejednou jsem měla sto chutí se otočit. Jakkoli šíleně to znělo, Liliana si myslela, že by byl skvělý nápad jít pařit noc před našimi závěrečnými zkouškami. Já vlastně ani jít nechtěla, jen jsem nechtěla zůstat sama na intru. Sakra, komu co nalhávám?? Asi se mi líbilo to vzrušení z nebezpečí, že nás chytí, ale teď jsem to celé opravdu přehodnocovala.

Navíc mě vyhecovaly a já nejsem žádný srab.

A pak jsem uviděla vysoké cihlové zdi. Ještě pár kroků a stály jsme před ocelovými dveřmi namísto obvyklých titanových, na které jsem byla v okolí akademie zvyklá.

Liliana zhasla baterku, kterou vzala z našeho pokoje, popadla kliku a zlehka dveře pootevřela.

Napůl jsem čekala, že se odněkud někdo vynoří a zařve 'máte utrum' nebo něco v tom smyslu, ale nic. Dveře byly otevřené a my mohly odejít.

Liliana vyšla první, pak mi pokynula, já ji následovala a jako poslední šla Chiara.

"Říkala jsem ti, že nás nechytí," řekla Chiara, zavřela dveře a my začaly kráčet po silnici dál od naší školy k místu, kde jsme si měly vzít taxík. Chiara objednala auto přes svůj počítač, než jsme odešly.

Zatím šlo všechno podle plánu.

Projelo kolem pár aut a já se začala cítit trochu divně, jak jsme tak postávaly na kraji ulice. Přešlapovala jsem z nohy na nohu, překřížila si paže na hrudi, zatímco jsme čekaly na taxík. Chiara a Liliana zrovna říkaly něco o tom, že se řidič zpozdil o tři minuty, jak tak zíraly na hodinky na Lilianině zápěstí, a vtom u nás zastavil černý Jeep. Vypadal nově a nablýskaně. Kdokoliv tohle auto vlastnil, byl těžce v balíku.

O pár vteřin později se tónované okénko stáhlo. Řidič byl mladý muž, neviděla jsem na něj pořádně, protože už byla tma, možná lehce přes dvacet, trochu vystrčil hlavu z okénka, ruku ležérně přehozenou přes volant.

"Ale ale, copak to tu máme za krásky. Máte někam namířeno, holky?" zeptal se tónem, který jsem považovala za flirtování.

"Vlastně ano," odpověděla Chiara s pohozením vlasů a vystrčila jednu dlouhou, vypracovanou nohu, kterou aktuálně zdobily červené šaty do půlky stehen a černé jehlové podpatky.

Ve tmě jsem zvedla obočí, protože tenhle pohled jsem znala. Byl to ten samý, který používala, když chtěla dosáhnout svého u kluků ve škole.

Nechystala se udělat to, co si myslím, že se chystala udělat, že ne?

"Nejste náhodou moc krásné na to, abyste tady tak čekaly? Můžu vás a vaše hezké kamarádky hodit, kamkoli máte namířeno."

"Panebože, to by bylo skvělé," řekla s dalším pohozením svých blond vlasů.

Cože?! Skoro jsem vyjekla.

S tímhle jsem rozhodně nesouhlasila.

Nastoupit do auta k cizímu člověku? To se může zvrtnout v tolika ohledech.

"Co to sakra dělá?" zašeptala jsem Lilianě koutkem úst.

"Sehnala nám odvoz, takhle ušetříme za taxík."

Je snad sjetá?

Obě dvě.

Ten kluk řekl něco ve smyslu 'nastupte si', zatímco otevíral dveře k zadním sedadlům.

A moje kamarádka Chiara si prostě nastoupila, malá kabelka visící přes rameno se jí zhoupla na boku, když se posunula, aby udělala místo Lilianě, která na mě při nastupování vrhla významný pohled.

"Jenom nás hodí do klubu."

Jo, to, nebo nás prodají překupníkům. Neřekla jsem to nahlas, nechtěla jsem jim dávat nápady.

Hádám, že jsem neměla moc na výběr. Nastoupila jsem taky a zabouchla dveře, kůže mě pod stehny chladila a ve vzduchu byl cítit slabý bylinkový zápach, něco jako tráva.

"Kdo je tvůj kamarád?" zeptala se Liliana nahlas.

Tehdy jsem si všimla, že v autě jsou dva kluci.

"Jmenuju se Giacomo, můžete mi říkat Gino," řekl ten na sedadle spolujezdce a natáhl ruku dozadu.

Liliana se předklonila a vložila svou ruku do jeho, přičemž mu ukázala štědrou dávku svého dekoltu.

Skvělé, prostě skvělé.

"A ty?" zeptá se ten kluk a já cítím, jak se jeho pohled přesouvá na mě. Svraštím obočí a mrknu.

"Tohle je Vita," dodala Liliana s trhnutím palcem mým směrem a vypadalo to, že se snaží nezasmát mé rozpačitosti.

Auto se dalo do pohybu.

Mezi Chiarou a řidičem se rozproudil rozhovor, dozvídám se, že se jmenuje Rocco. Zdá se, že Liliana a Giacomo se skvěle baví vzájemným poznáváním, ale já hlavně tiše sedím a přemýšlím, na kolik způsobů by se to mohlo zvrtnout.

Dost možná bychom mohly skončit mrtvé někde ve škarpě, zdrogované, zneužité. Chci říct, tihle lidi by klidně mohli být násilníci, co my víme.

Cesta trvala asi pětačtyřicet minut. Jak to vím? Dobře, možná jsem odpočítávala každou uplynulou vteřinu. Zrak mi těkal k hodinám na palubní desce, zatímco jsem zírala na okolí.

Asi to byla nějaká luxusní párty, protože to vypadalo, jako bychom byly v honosnější části New Yorku. Viděla jsem spoustu vysokých budov a světel, bylo to poprvé, co jsem viděla město v noci. Byla to... podívaná, přála jsem si, abych se dokázala uvolnit natolik, abych si to užila.

"Jak dlouho to ještě potrvá?" zeptám se potichu a dloubnu do Liliany loktem.

"Už jsme tady," naklonila hlavu dopředu, hlas plný vzrušení.

Díky bohu.

Otevřela jsem dveře a vystoupila první, aby Liliana mohla jít hned za mnou, ale když nešla, ohlédla jsem se zpátky do auta a viděla, jak ona i Chiara něco ťukají do mobilů.

Hádám, že se jim rozhodly dát i svá čísla, protože vím naprosto jistě, že telefony neměly a akademie používání mobilních telefonů ve škole nedovolovala.

Ale vážně, copak neví nic o tom, jak nebezpeční můžou cizí lidi být?

Smutně jsem zavrtěla hlavou, já jsem tady jediná normální.

Vyšly o chvíli později s širokým úsměvem na rtech.

"Díky za odvoz, zlato," to byla Chiara.

"Rádo se stalo." Řidič, Rocco, odpověděl a pak odjel.

Otočily jsme se a začaly kráčet přes velké parkoviště, všimla jsem si spousty luxusních aut, jejichž lak se leskl v nočním osvětlení.

Musel to být klub, soudě podle světel a spoře oděných holek, které se řadily u vchodu.

"Víš, mohla jsi na ně být trochu milejší, že jo?" zamumlala Liliana.

"Nic jsem neřekla."

"O to právě jde," odsekla.

Mávla jsem rukou: "Co jsem asi tak měla říkat, obě jste to měly pod kontrolou."

"Třeba ses mohla představit, abych to nemusela dělat já-"

"Holky!" skočila nám do řeči Chiara.

A já uviděla, že stojíme přímo před vyhazovačem u vstupu.

Namakaný chlápek s vlasy ulíznutými dozadu a sluchátkem v uchu si nás měřil pohledem zvrchu. No, to bylo trapné.

"Můžu vidět nějaké občanky?" zeptal se. To bylo docela přímé.

Nepřinesly jsme si žádné občanky, dokonce ani falešné. Nebo aspoň já ne. Na svou obhajobu, nevěděla jsem, že jdeme do klubu. Takže jsme vážily takovou cestu úplně zbytečně.

Proč se mi najednou chce brečet?

"Taky tě ráda vidím, Franco," zavtipkovala Chiara. Ona ho znala? Možná už tu někdy byla?

"Chiaro?" Řekl to, ale tentokrát překvapeným hlasem.

"Jak to, že mě nepoznáváš?"

Ona ho fakt zná. Nechte to na Chiaře, aby mě překvapila.

"Páni, holka, jak se máš?" zeptal se a odhodil tu svou zavalitou fasádu. "To už je doba, dva roky?" zeptal se.

Objali se a ten chlápek ji hladce zvedl ze země.

"Myslím, že spolu dřív chodili," řekla vedle mě Liliana.

"Hm," byla moje jediná odpověď.

"Tohle jsou moje kamarádky, Liliana a Vita," řekla a představila nás.

"Ahoj," obě jsme řekly a zamávaly, já dokonce vykouzlila i úsměv.

"Nějací děcka od nás ze školy tu mají párty, měl by to být nějaký privátní salonek nebo co, tak jsme doufaly, že nás pustíš dovnitř," řekla Chiara.

"Jasně, myslím, že je to VIP sekce, jen to zbytečně nerozmazávejte, jo?"

"Díky, Franco, jsi ten nejlepší," řekla a po dalším objetí a letmé puse na tvář si s námi zaklesla ruce a vyrazila vpřed.

Hned jak jsme vešly, málem mě to posadilo na zadek, jak nahlas ta hudba hrála. Interiér byl opravdu pěkný, něco mezi gotikou a erotikou, s červenočernými koženými sedačkami, lesklými deskami stolů, hmm, hezké. Vypadalo to jako normální klub. Ne že bych věděla, jak normální klub vypadá.

"Jde se pařit!" zařvala Chiara přes hudbu a mířila tam, kde, jak jsem hádala, bylo VIP.

Cítila jsem na sobě cizí oči, za naší malou skupinkou se při chůzi táhly dlouhé pohledy, pár lidí naším směrem pozvedlo skleničky na přípitek.

Ženy na nás vypadaly naštvaně, většina z nich po nás vrhala vražedné pohledy. Co jsme jim udělaly?

Normálně bych se před tolika pohledy stáhla. Sakra, Vita před dvěma lety by odtud utekla rychlostí hodnou zlaté medaile.

Ale dneska chci být někým jiným a bavit se jako normální dospívající holka... Jo, to zvládnu. Nikdo mě tu nezná a už mě nikdy neuvidí.

VIP sekce vypadala jako zbytek klubu, jen lepší, místa k sezení byla oddělená od tanečního parketu.

A pak ten bar.

Byl exkluzivní.

Všude kolem byla spousta mladých lidí, co pařili. Všechno jsem to hltala očima. Z reproduktorů se linula hudba, podlaha pod mýma botama mírně vibrovala v rytmu basů, do krve mi vystřelilo vzrušení, tohle vypadá jako zábava.

Najednou jsem byla ráda, že mě kamarádky přemluvily, abych šla. Podívaly jsme se na sebe a sdílely kradmé úsměvy.

Liliana se ke mně naklonila, křičela přes hudbu a ukazovala: "Pojďme tamhle, myslím, že vidím Cosima."

Když o tom teď tak přemýšlím, většina těch teenagerů vypadala povědomě.

"Cosimo!"

Otočil se od skupiny kluků, se kterými tam stál. "Liliana? Vy jste přišly," zeptal se.

"To bychom si nenechaly ujít," odpověděla Liliana a plácli si na pět.

"Ahoj, Cosimo," řekla jsem.

"Vita?" Vypadal v šoku. Oči měl dokořán.

"Jo."

"Jdu si pro pití," řekla Chiara a odcházela.

"Já taky," následovala ji Liliana.

Zrádkyně!

"Vypadáš fakt skvěleee, Vito," řekl Cosimo, když jsme osaměli, přejel si rukou po rtech a záměrně si mě prohlédl od hlavy až k patě. "Sakra, holka."

Zrudla jsem, horko mi stouplo do tváří. Do háje, ještě že tu byla tma.

"Díky, ty taky vypadáš dobře." A to vážně vypadal. V černé košili na knoflíky, která obepínala jeho štíhlou postavu, a tmavých džínách.

"Dovol, abych ti koupil pití, pojď," řekl, chytil mě za ruku a táhl mě k baru.

Odtáhl mi barovou stoličku, a když jsem si sedla, moje černé těsné šaty bez rukávů do půlky stehen se vyhrnuly.

"Co si dáš k pití?" jeho oči spočívaly na mém odhaleném stehně; cítila jsem se trochu nepříjemně.

"Hmm, jen kolu," odpověděla jsem.

Naklonil se k barmanovi a předal mu mou objednávku.

"Jsem fakt rád, že jsi přišla," řekl a posadil se na stoličku hned vedle mě.

"Já taky."

"Takže, co vysoká?" Zeptal se po pár vteřinách ticha.

Jako by mi to otec dovolil. Přesvědčit ho, aby mi dovolil nastoupit na akademii, stálo spoustu naléhání, proseb a slz od mámy. Téměř všichni v rodině se učí doma. A já taky, až do doby před třemi lety.

Ale to jsem mu říct nehodlala. "Zatím ještě nevím, ty?" Zdálo se, že to odvedlo pozornost ode mě, protože Cosimo začal mluvit o sobě. Barman nám přinesl pití, zrovna když Cosimo říkal něco o studiu obchodu.

Přistihla jsem se, že na jeho hnědé oči zírám víckrát, než bych byla ochotná přiznat.

Kudrnaté vlasy mu padaly do čela a skoro mu zakrývaly oči. Je tak roztomilý.

"Ahoj Vito, koukám, že se skvěle bavíš," řekl někdo přímo za mnou a já odtrhla zrak od Cosimovy tváře. Když jsem se otočila, uviděla jsem Chiaru.

Oči jí zářily, v ruce držela napůl prázdnou skleničku. "Pojď si s námi dát panáky." Popadla mě za ruku a táhla mě s sebou.

"Nejsem si jistá, že chci pít," řekla jsem, když mě vlekla k boxu, kde seděla ta prachatá děcka. Nechápejte mě špatně, skoro všichni na mojí škole jsou dědici nějaké velké korporace a pocházejí z bohatých rodin, ale tyhle děti posouvají bohatství na úplně jinou úroveň.

"Čau všichni, pamatujete na moji kamarádku Vitu?" zakřičela Chiara.

Někdo řekl 'ahoj', jiní mě ignorovali, ale to je v pohodě.

"Dáme si panáky," zařvala nějaká holka. Počkat, to byla moje kamarádka Liliana. Seděla nějakému klukovi na klíně.

"Jóóó!!!" souhlasil celý stůl.

Chiara už taky zaparkovala svůj zadek na klíně nějakého jiného kluka.

"Ahoj," zavolal někdo potichu a já zprudka zvedla hlavu.

Kluk, myslím, že se jmenoval Valerio, se na mě usmál. Vždycky se poflakoval s těmi boháči a drsňáky.

"Chceš si sednout?" zeptal se a ukázal na své levé stehno.

Cože? "Ne," hlesla jsem tiše.

"Nedotknu se tě, jestli to tak chceš," odvětil a koutky rtů mu zacukaly v lehkém úsměvu.

Bože, vypadal skvěle.

Proč nemůžu být drsná jako Liliana a přijít s nějakou flirtovací odpovědí?

Na vteřinu jsem se zakousla do spodního rtu, podívala se na kamarádky a prosila o pomoc, ale ty byly zabrané do rozhovorů. Znovu jsem pohlédla na toho kluka, zdál se být v pohodě, tak jsem sklonila hlavu. "Fajn. Jo," to bylo všechno, na co jsem se zmohla.

Objevila se servírka a začala rozdávat panáky naplněné jantarovou tekutinou.

Srát na to, můžu být taky drsná. Přišla jsem k němu blíž, otočila se a spustila se mu na klín. Snažila jsem se ignorovat horko ve tvářích a fakt, že sedím na nějakém chlápkovi, se kterým jsem až do dneška nikdy v životě nemluvila.

"Tady máš, Vito," řekla Liliana a podala mi dvě skleničky. Jednu jsem mu podala a usrkla ze své. Zkřivila jsem obličej, ta tekutina způsobila, že mi málem odpadl jazyk.

"Co to sakra je?" řekla jsem tak nějak do prázdna.

"Takhle ne, musíš to do sebe kopnout najednou, abys pocítila účinek," ozval se za mnou hlas s nádechem pobavení.

Vrhla jsem na něj pohled přes rameno: "Nejsem si jistá, jestli tohle chci pít, je to hnus."