Asi jsem opilá, nejsem si jistá, ještě nikdy jsem opilá nebyla, najednou chápu význam slova „špička“. Cítím se sebevědomě, jako bych měla celý svět u nohou.

Dala jsem si tak sedm panáků různého alkoholu, možná to bylo osm nebo deset, fakt nevím, u tří jsem to přestala počítat.

"Panebože, ty jsi tak vtipná, Vito," řekla Chiara a hrozně se smála něčemu, co jsem řekla.

"Dáme si ještě jedno kolo?" zeptala se nějaká holka, myslím, že Amalia.

"No to si piš, tohle jde na mě, oh počkat, je to párty, všechno je zadarmo," řekla jsem naprosto vážným tónem a celý stůl se začal hrozně smát.

"Myslím, že už jsi měla dost, Vito," řekl Valerio, ten kluk, na jehož klíně jsem seděla. Jeho ruka mě držela dole, když jsem se pokoušela vstát.

"Myslíš?" zeptala jsem se a opřela se mu zády o hruď.

"Jo, potřebuju na vzduch, nechceš jít se mnou?" zašeptal mi do ucha.

"Hmm," souhlasila jsem, postavila se a urovnala si šaty.

Popadl mě za ruku a vyvedl mě ven. Hlavní klub byl narvaný, když jsme jím procházeli. Lidi tančili na parketu.

"Myslíš, že bych mohla dostat trochu vody?" zeptala jsem se, protože jsem najednou měla žízeň na opravdovou vodu.

"Jasně. Pojď se mnou."

Prodíral se se mnou skrz dav tančících lidí a ne, nebyla to žádná zábava. Mohla bych přísahat, že mi někdo osahával zadek.

Když jsme došli k baru, Valerio mi přinesl sklenici vody.

Vypila jsem ji za pár vteřin.

"Asi jsi měla fakt žízeň, co?" zeptal se a divně se na mě podíval.

"Jo." Vzhlédla jsem k němu. Je tak hezký, blond vlasy mu skoro zakrývaly ty jiskřivé zelené oči.

Jak to, že jsem si nevšimla, že stojí tak blízko.

"Dneska ti to fakt moc sluší, Vito," zašeptal a já cítila, jak se mi do tváří žene horko.

"Odkud znáš moje jméno?" vyhrkla jsem.

Na pár vteřin vypadal zaskočeně.

"Chodíme spolu do školy a myslím, že jsi docela fajn," řekl pomalu.

"Děkuju," řekla jsem a odvrátila zrak.

"Musím na záchod." To s vámi udělá pití tolika tekutin.

"Dobře, počkám tu na tebe."

Otočila jsem se a hledala záchody, což bylo snadné, vyřídila jsem si, co jsem potřebovala, a vyšla ven.

Když jsem kráčela zpátky do klubu, zahlédla jsem Chiaru a Lilianu, jak jdou mým směrem, asi měly namířeno taky na toalety.

"Ahoj Vito, ty a ten krasavec jste byli docela dlouho pryč, musely jsme zkontrolovat, jestli jsi v pořádku," řekla Liliana, nevypadala tak opile.

"Jmenuje se Valerio, a ty to víš," řekla jsem, když jsme kráčely k tanečnímu parketu.

"Nemohl z tebe spustit oči," to byla Chiara.

"Obě si něco namlouváte."

"Jo, říkej si, co chceš. Jdeme tančit?" zeptala se Liliana, spíš to bylo konstatování, protože už začala mě i Chiaru táhnout doprostřed tanečního parketu.

"Jasná zpráva!" To byla Chiara.

Nikdy předtím jsem na veřejnosti netančila, ale nebylo to tak, že by někdo věděl, kdo jsem, takže k čertu s tím, jasně že jo.

Chiara vyhodila ruce do vzduchu a vlnila boky.

Liliana dělala něco podobného, obě se postavily z každé mé strany. Jako nějaký obranný postoj, já byla uprostřed.

Takže jsem se rozhodla následovat jejich příkladu. Tu písničku jsem neznala, dokonce si nejsem jistá, jestli byla v angličtině, ale měla dobrý rytmus a po pár vteřinách už jsem se vlnila do rytmu s ní.

Pravou ruku ve vzduchu, levou na boku a vlnila jsem boky.

První písnička skončila a nahradila ji další, uprostřed třetí písničky dav na tanečním parketu prořídl. Jen Chiara, Liliana a já. A sem tam pár párů.

Cítila jsem na sobě cizí pohled, bylo to zvláštní, jako letmé pohlazení, a z nějakého důvodu jsem se rozhodla rozhlédnout.

Můj zrak se zastavil na vysokém muži. Počkat, působil hodně mužně, nejsem si jistá, kolik mu mohlo být. Měl opravdu krásnou tvář, výrazné čelisti a vysoké lícní kosti, rty měl sevřené do neúprosné linky, takže těžko říct, rovný nos a vlasy vypadaly, že jsou sčesané gelem dozadu.

Jeho obličej byl bez výrazu, přesně to, čemu bych řekla pokerová tvář. Taková, jakou bych nikdy nezvládla nasadit, ani kdyby mi šlo o život.

Ale nemyslím si, že by mohl vypadat ještě přitažlivěji. Ne že bych ho snad znala nebo něco takového.

Co mě znepokojovalo, byly jeho oči. Byly tak modré, až to vypadalo neuvěřitelně. Vypadaly tak nějak naštvaně, jako by ho něco vytočilo. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem chtěla odvrátit zrak a zároveň se na něj dál dívat.

Jen jeho oči jako by dávaly najevo nějaké emoce. Zároveň pálily a byly tak chladné.

Zíral do mých očí, jako by mě znal.

Všechno na něm křičelo Nebezpečí s velkým N. A já teď nepotřebovala žádné problémy. Vlastně nikdy.

"Odrať zrak, Vito, udělej to hned," zašeptala jsem si pro sebe, stále se hýbající do rytmu písničky. Podívala jsem se jinam.

Sklepzla jsem pohledem do strany směrem ke vchodu do klubu.

A můj zrak padl na holku zhruba v mém věku.

Taky vypadala naštvaně, vrhala po mně vražedné pohledy. Upřímně, kdyby pohled mohl zabíjet, už bych byla pod drnem. Jako bych byla její úhlavní nepřítel. Přitom jsem ji vůbec neznala. Ale bylo mi to ukradené.

Na těch jejích odbarvených blond vlasech bylo něco povědomého, jen jsem nemohla přijít na to, co to je.

A pak mě to praštilo jako tuna cihel. Ta blondýna, já ji znala, už to byly asi dva roky, co jsem ji viděla naposledy. Jeden z důvodů, proč jsem opustila rodinu. Moje sestřenice Caterina.

Rychle jsem odvrátila zrak. "Do prdele," ulevila jsem si tiše.

Musela jsem se odtud dostat, hned. Než mě pozná.

Ze všech klubů v New Yorku musela přijít zrovna do tohohle, a zrovna dneska.

Hledala jsem Lilianu a Chiaru, ale zdálo se, že se spárovaly s nějakými kluky. Kdy se to stalo? Málem jsem zařvala. Možná, když jsem jako úchyl zírala na toho chlapa v černém. Sakra práce!

Rychle jsem hledala únikovou cestu a rozhodla se zamířit k přeplněnému baru, možná bych tam mohla splynout s davem.

Musela jsem v tom splynutí odvést pěkně mizernou práci, nebo byl můj plán prostě na houby, protože jakmile jsem dorazila k baru, někdo mě popadl za paži a hrubě si mě otočil k sobě.

Málem jsem ztratila rovnováhu v těch kozačkách na podpatku ke kolenům, jen málem.

"Radši se drž dál od mýho chlapa, ty děvko." Ten hlas jsem znala.

Vzhlédla jsem k ní a uviděla, že přede mnou stojí Caterina. Probodávala mě pohledem, soptila vzteky, a kdyby to byl animák, šla by jí z uší pára.

"A opovaž se na mě kurva sáhnout, nebo tě proplesknu tak, že se z toho probereš až příští týden, je ti to jasný?" vpálila jsem jí do tváře.

Oči se jí rozšířily.

"Tori?" Vypadala v šoku.

"Ano, Rino?" řekla jsem monotónně.

"Co tady sakra děláš oblečená jak děvka?"

Jaká to mrcha! Moje šaty zakrývaly víc kůže než ty její.

"Jak to asi vypadá, že dělám? Koukám na televizi?" řekla jsem sarkastickým tónem.

"Tak se mnou kurva nemluv, ví tvoje matka, že se taháš s kdekým po klubech, místo abys byla ve škole? Tedy, ani bych se nedivila, obě jste běhny." Ani jsem nenechala tu větu dokončit. Rozmáchla jsem se a seznámila její obličej se svou dlaní. Hlava jí vyletěla dozadu.

Sakra, ruka mě pálila jako čert, ale rozhodně to za to stálo.

Na okamžik zavrávorala a málem spadla na zadek, ale zachytila se židle a získala zpět rovnováhu.

Okamžitě se postavila na nohy a já v tu chvíli věděla, že po mně skočí. Chtěla jsem se skrčit nebo uhnout, ale věděla jsem, že bych to nikdy nestihla včas.

Takže jsem zavřela oči a čekala, až se rozpoutá peklo, ale její rána nikdy nedopadla.

"Dost," vyštěkl někdo, z toho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. A já, aniž bych otevřela oči, prostě věděla, komu ten hlas patří.

"Ta blbá kráva mě uhodila," zaječela Rina jako smyslu zbavená.

Otevřela jsem oči a uvědomila si, proč Caterina nikdy neudeřila. Někdo ji držel. Ten neskutečně nádherný muž stál jen pár stop ode mě. Díky bohu, chtěla jsem, aby to tak zůstalo.

"Vy si dovolujete tu dělat scénu?" zeptal se smrtelně klidným hlasem.

Ještě že tu otázku nesměroval na mě.

"Ona si začala!" Málem zaječela.

"Ježíši, není potřeba křičet, nikdo tu není hluchej, víš?" řekla jsem potichu, ale zjevně mě všichni slyšeli, protože jsem najednou byla středem pozornosti já.

Já si prostě tu svou nevymáchanou pusu nemohla odpustit.

"Vyveďte ji odtud," řekl, nespouštěje ze mě zrak, a chlap, co držel Rinu, přesně to udělal, aniž by se na cokoliv ptal.

Ať už to byl kdokoli, ten muž kolem sebe šířil auru nezahrávejte-si-se-mnou. A já jsem měla každou chvíli zjistit, kde je moje místo.

"Děkuji," řekla jsem a prošla kolem něj, abych se odsud co nejrychleji dostala.

Chytil mě za paži. "Ne tak rychle." Málem jsem omdlela.

Mohla bych přísahat, že jsem v místě, kde se jeho kůže dotkla mé, ucítila brnění. Jeho stisk byl pevný, ale překvapivě jemný.

"Jdete se mnou," řekl a začal kráčet ven z klubu.

"C-co-cože? J-já ehm nic neudělala," zakoktala jsem.

Dobrá práce, Vito, právě jsi mu nepřímo řekla, jak moc se bojíš.

Tak jo, zhluboka dýchat, něco vymysli, on už je skoro u dveří.

"Počkejte!" řekla jsem a zaryla paty do země.

Otočil se a tázavě pozvedl obočí. Bože, kdo tohle dělá?

"Já ehm nemůžu odejít bez svých kamarádek," vyhrkla jsem. Vlastně to nebyla lež.

"Pošlu někoho, aby je vyzvedl." Otočil se a tentokrát se nezastavil. Když jsme vyšli ven, zamířil k černému autu a otevřel dveře spolujezdce. Ani náhodou jsem se nechystala souhlasit s tím, že s ním někam pojedu. Ale nikdo se mě neptal. Jednu vteřinu jsem stála venku a druhou jsem byla v autě.

"Připoutejte se," bylo všechno, co řekl, než zabouchl dveře.

Co to sakra?

O chvíli později už seděl na místě řidiče a auto se rozjelo.

Cítila jsem se nesvá, když jsem k němu byla tak blízko.

Být s ním sama.

S mužem.

"Kdo jste? Kam mě vezete? Je to kvůli tomu, že jsem uhodila Caterinu? Já nechtěla, prostě mě fakt vytočila. Omlouvám se, dobře, tak pustíte mě teď?" vyhrkla jsem ze sebe na jeden nádech. Fajn, šílela jsem.

"Kladete vždycky tolik otázek?"

"Ne."

"Dobře."

"Odpovíte na ně?"

"Ne."

"Ale proč?"

"Protože já budu ten, kdo se tu ptá, je to jasné?"

Nemyslím si, že to myslel jako otázku, ale stejně jsem přikývla.

"Výborně. Jak se jmenujete?"

"Vittoria." Své křestní jméno jsem nikdy nepoužívala, ale čert to vem, jestli mu teď hodlám lhát. Byla jsem vyděšená až na kost.

Zdál se být s mou odpovědí spokojený.

"Tak mi teď vysvětlete, proč jste sakra tančila v klubu oblečená takhle," řekl klidným hlasem, ze kterého mě zamrazilo.

Proč se vůbec ptal?

"Nerozumím, jak to myslíte."

Zaparkoval auto na místě, které vypadalo jako prázdné parkoviště.

Otevřel dveře a vystoupil. Udělala jsem to samé. Jen s tím rozdílem, že jsem se opřela zády o auto, po pár vteřinách stál přede mnou.

"Proč nejste ve škole?" Jak se o tom dozvěděl? Jen pár lidí v rodině vědělo o tom, že chodím do školy.

"Vyklouzla jsem potají," řekla jsem tichým hláskem.

"Proč?" Nedokázala jsem ustát jeho chladný pohled, tak jsem se podívala jinam.

"Jen tak," řekla jsem potichu.

"Nebudu se ptát znovu." Zamračil se na mě z výšky.

"Chtěla jsem se bavit jako normální člověk. Prosím, neříkejte nikomu, že jste mě viděl." Jeho přísný výraz trochu polevil.

"Kolikrát?" Bože, stál tak blízko, musel být tak blízko?

"Cože?"

"Kolikrát jste takhle oblečená vyrazila ven?" Jeho oči mi sklouzly po těle a zastavily se na určitých místech, jako je hrudník, pas, boky a nohy. Jeho pohled působil jako dotek a já si najednou začala uvědomovat samu sebe.

"Proč vás to zajímá?" málem jsem frustrovaně zařvala. Způsoboval, že jsem se cítila opravdu nepříjemně.

Věnoval mi všeříkající pohled.

"Je to poprvé," řekla jsem a odvrátila zrak.

"Nelžete mi."

"Přísahám."

Něco zavibrovalo. Strčil ruku do kapsy a vytáhl telefon. Chvíli do něj něco ťukal a pak ho vrátil zpátky do kapsy.

"Proč se mě vůbec vyptáváte na všechny tyhle věci? Nejste můj táta, a to, že jste z rodiny, neznamená, že mi budete poroučet." Vypadal, jako by chtěl protočit panenky nebo mě zastřelit.

"Jedeme," řekl a obešel předek auta ke dveřím řidiče.

Protože jsem vážně neměla na výběr, nastoupila jsem taky.

"Nejsem z vaší rodiny," řekl, když vyjížděl z parkoviště.

Divné. Zdálo se, že o mně ví docela dost.

"Tak kdo teda jste? Chystáte..." polkla jsem naprázdno "... chystáte se mi ublížit?"

Než odpověděl, pár vteřin mě pozoroval.

"Ne."

Dokonce i jeho hlas byl sexy a hrdý jako on. Počkat, vážně jsem zrovna řekla, že jeho hlas byl sexy? Tak jo, oficiálně jsem se zbláznila.