Slyšela jsem před svým pokojem hlasité hlasy, někdo tam ječel jako banshee. Opravdu netoužím zjistit, kdo to je.

Po výborném obědě s maminkou jsem se vrátila do svého pokoje. Během celého oběda matka působila duchem nepřítomná. Jako by z něčeho byla smutná. Vyprávěla jsem jí historky z akademie a o Lilianě a Chiaře.

Když jsem se jí zeptala, co ji tak rozptyluje nebo trápí, usmála se a zamluvila to. Měla jsem prostě pocit, že by to mohlo souviset s otcem. Podváděl ji zase? Nebo se k ní špatně choval? Nic by mi neřekla.

V mé rodině je docela normální, že muži mají milenky. Dokonce se to i očekává.

Jednou, když mi bylo dvanáct a hledala jsem maminku, neviděla jsem ji v ložnici, kde se zdržovala nejraději, ani v knihovně v přízemí, takže jsem se rozhodla zeptat otce. Nachytala jsem ho s jinou ženou v jeho pracovně. Oblečení, které na sobě měla, vypadalo jako uniforma služebné.

Později toho dne jsem matce řekla o tom, co jsem viděla. Jen se usmála a řekla mi, že mu to pomáhá relaxovat.

Když o tom teď přemýšlím, matka nevypadala ani v nejmenším překvapeně, dokonce ani smutně. Trápilo ji to, ale nikdy nebyla smutná.

Takže, nedej bože, abych si vzala muže z naší rodiny.

Rozhodla jsem se zjistit, co se to k čertu děje, svalila jsem se z postele, vklouzla do žabek a sešla dolů.

Jak se to vlastně říká? Zvědavost zabila kočku. No, v mém případě to bude spíš: zvědavost zabila Tori.

Moje nohy potichu našlapovaly po schodech dolů a mířila jsem k obývacímu pokoji v prvním patře.

Tady už byly hlasy velmi hlasité.

Zrovna když jsem stoupla na poslední schod, něco mi proletělo kolem hlavy a narazilo to do zdi. Rozletělo se to na tucet kousků.

Byl to telefon?

„Co to má k čertu znamenat, otče!!!“ zaječel vysoký pronikavý hlas, následovaný zvukem rozbíjejícího se dalšího skleněného předmětu.

Když teď nahlédnu do obývacího pokoje, vidím uprostřed místnosti stát dvě blond postavy.

Caterinu a její stejně ďábelskou matku.

„Já jsem ta, která by se měla vdávat, ne ta děvka!“ křičela Caterina.

Komu Rina říká děvka? To oslovení bylo obvykle vyhrazeno pro mě.

Nechápu, jak jí může projít, že takhle mluví, zvlášť před svým otcem.

„Jsem starší než ona. Ta budižkničemu! Nemůže se vdávat přede mnou! Je to urážka mé cti a hrdosti jakožto ženy!“ ječela Katerina a dupla nohou. No, tak to je novinka.

„Ty? Hrdost? Rino, vážně?“ posmíval se Carmine. Kdybych k němu byla blíž, plácla bych si s ním. Přesně tohle mě napadlo taky.

„Co se to tu děje?“ zeptal se někdo za mnou, a já vypískla. Otočila jsem se a uviděla svého otce.

„Vittorio,“ řekl monotónním hlasem.

Můj otec je pohledný muž, v polovině svých čtyřicátých let s velmi dobrou postavou. Krátce střižené světle hnědé vlasy; odkud stojím, vidím, že má víc šedin než dřív, lehce mu poprášily spánky. Jeho ostré hnědé oči, z nichž jsem vždycky měla pocit jako při švihnutí bičem, na mě zírají i teď.

Jeden by si myslel, že bude aspoň trochu rád, že mě vidí, když mě neviděl skoro tři roky.

Když jsem byla malá, vždycky jsem se mu chtěla zavděčit. Pomáhala jsem mamince připravovat večeři a snažila jsem se mít dobré výsledky ve škole, aby se na mě aspoň jednou usmál, ale nikdy to neudělal. Vždycky jsem žadonila o jeho pozornost, ale on jen řekl, a to cituji: „Běž otravovat svou matku, Vittorio.“ To zlomilo mé malé srdíčko. Ale teď už jsem si zvykla.

„Otče,“ odpověděla jsem stejně monotónním hlasem.

Vedle něj stála má matka.

„Ty pitomá děvko!“ Rychle jsem se otočila a uviděla Caterinu, jak ke mně míří, ale její matka ji zadržela.

„Teď ne, drahá,“ řekla má teta Silvia.

„Ahoj Rino,“ pozdravila jsem s drobným úsměvem, zatímco můj pohled přejížděl po místnosti.

Na konci místnosti seděl Marcello, Rinin otec, můj strýc, ve svém obvyklém černém obleku, bílé košili a černé kravatě. Myslím, že za svých sedmnáct let života jsem ho nikdy neviděla v ničem jiném než v obleku. Promiňte, vlastně osmnáct. Pořád zapomínám, že mi právě bylo osmnáct.

Na druhém konci pohovky seděl jeho syn, Carminův, Rinin mladší bratr a můj oblíbený bratranec.

„Opovažuješ se na mě zvednout ruku?“ Střelila jsem pohledem zpátky na Rinu, která na mě teď ukazovala jedním dokonale opěstěným nehtem. Všichni se na mě otočili.

Dobře, už dřív jsem přemýšlela, jak z tohohle vybruslit. Věděla jsem, že není šance, že by mi to prošlo jen tak.

V mafii je udeřit někoho, kdo je výš než vy, ať už hodností nebo věkem, prostě... špatně. Vlastně se to nedělá vůbec, nikdy.

Proto se ke mně a k mé mamince ona i její matka Silvia vždycky chovaly špatně a vždycky jim to prošlo.

Přemýšlela jsem o tom, že budu předstírat nevědomost a chovat se, jako by se úplně zbláznila.

„O čem to mluvíš? Zrovna jsem přijela,“ řekla jsem s naprostým zmatkem vepsaným ve tváři. Je to ten samý výraz, který používám, když se po večerce plížím zpátky na kolej a chytí mě ochranka.

Nebylo ani pomyšlení, že bych se přiznala, že jsem uhodila svou sestřenici. Nebyla bych potrestaná jen za neúctu, ale navíc bych musela vysvětlovat, proč jsem byla v jistém nočním klubu.

„Opovaž se ze mě dělat hlupáka, před dvěma dny v noci jsem tě viděla v klubu!“ vyštěkla a dupla nohou, až jsem se musela držet, abych se nerozesmála. Opravdu dospělé chování. V těch žlutých letních šatech a červených střevíčkách na podpatku vypadala tak směšně.

„V nočním klubu? Ty jsi byla v nočním klubu?“ vydechla jsem a předstírala překvapení. Páni, kdy jsem se stala tak přesvědčivou lhářkou?

„Tys byla v nočním klubu?“ zeptal se Marcello smrtícím hlasem. Teď se všichni dívali na Caterinu.

„Mm n-ne sa-samozřejmě že ne, otče,“ vykoktala, když si uvědomila svou chybu.

Bojovala jsem s úsměvem, který se mi dral na rty, klidně bych se zašklebila, kdyby mě to neprozradilo.

„Opovaž se mi lhát, Caterino, co jsem říkal o tom tvém kurvení?“ Marcello ji propálil pohledem.

Chtěla mě dostat do problémů. Teď se karty obrátily.

„Je to chyba týhle děvky,“ ukázala na mě.

„Jak je to moje chyba?“ zeptala jsem se.

„Máme na práci důležitější věci, Marcello, svou dceru potrestej později,“ řekl otec za mnou a šel směrem k pohovce, aby se posadil. Matka ho následovala a vzala mě s sebou. Zatáhla mě, abych si sedla vedle ní na gauč.

Vydala znechucený zvuk nad stavem mých vlasů a pak si prsty prohrábla konečky, které mi visely kolem obličeje. Tohle mi chybělo, to její obskakování, a to, jak se u toho tvářím, že mě s tím otravuje.

„Potřebuješ péči o vlasy, drahoušku,“ řekla, když jsem její prsty konečně odstrčila.

„Ahoj Tori, vypadáš dobře,“ řekl Carmine. Na rozdíl od své matky a sestry ke mně byl vždycky milý.

„Děkuju, Carmine,“ usmála jsem se.

„Vittorio?“ Vzhlédla jsem k Marcellovi, když na mě zavolal.

Usmála jsem se na něj. Nevěděla jsem, co mám říct.

Na okamžik byli všichni zticha. Bylo to opravdu trapné... Skutečně.

„Jak jdou studia?“ zeptal se Marcello. Viděla jsem na něm, že bojoval s tím, co říct. Marcello se mnou nikdy moc nemluvil, doslova bych spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát na mě promluvil, a to i když jsme žili ve stejném domě od mého narození.

„Šlo to dobře, pane,“ odpověděla jsem.

„To je dobře,“ řekl o chvíli později s černými vlasy sčesanými dozadu.

Vrátili jsme se do trapného ticha. Když už jsem to nemohla dál vydržet, vyhrkla jsem: „No, a kdo se tedy bude vdávat?“ zeptala jsem se, protože jsem taky chtěla změnit téma.

Všichni na mě upřeli zrak. Proč se na mě všichni dívali?

„Mám jí to říct já, nebo kdo se ujme té cti?“ ušklíbla se Rina.

Co s ní je? Tedy kromě té facky, ale tu si zasloužila.

„Říct mi co?“ rozhlédla jsem se.

„Ty se budeš vdávat, Tori. Ta, co se bude vdávat, jsi ty,“ řekl Carmine.

Ztuhla jsem. Z rtů mi unikl smích.

„To byl vtip, že jo?“ zeptala jsem se tichým hlasem, když se ke mně ostatní nepřidali.

Nikdo nic neřekl.

Lžou. Musí lhát.

„Mami?“ řekla jsem, podívala se na matku a zvedla se z pohovky.

„Je mi to tak líto, holčičko,“ odpověděla a oči se jí leskly slzami.

„Prosím tě, řekni mi, že je to lež,“ žadonila jsem.

„Všichni lžete!“ zakřičela jsem.

Teď mi po tvářích stékaly slzy.

„Je mi to tak líto, Tori-“

„TOHLE JE ŠÍLENÉ, MAMI! Naprosté šílenství! Vy všichni jste se zbláznili!!!“ ječela jsem.

„S matkou takhle mluvit nebudeš-“ začal otec, ale skočila jsem mu do řeči.

„To je mi fuk. Je to hloupost. Nebudu se vdávat! Slyšíte mě?“ odplivla jsem si.

Maminka už plakala. Marcello vypadal znuděně, otec vypadal rozzuřeně, Carminova tvář byla bez výrazu. Zdálo se, že Rina a její matka si to užívají, samozřejmě že ano.

„Dávej si pozor na jazyk, Vittorio,“ řekl otec.

„Teprve jsem se vrátila domů, proč mě zas posíláte pryč?“ plakala jsem a nečekala na jejich odpověď. Otočila jsem se a utíkala do svého pokoje.

Tohle se nemůže dít. Prostě ne.

Já se vdávat nebudu.